Zpovědi

Prej nechci pracovat, prej jsem jen vyžírka, co si užívá důchodu (si asi myslí, že si za prachy jezdím na dovolené a kupuju značkové hadry, opravdu vás mohu ujistit, že takhle dnešní invalída nevypadá). Jsem rád, že z invalidního důchodu vůbec vyžiju. Zapíchl jsem to s nedokončenou VOŠkou, mám maturitu. Troufám si říci, že v tom oboru, který jsem vystudoval jsem dobrý. Přesto práci na zkrácený úvazek v oboru, který jsem vystudoval, nemohu najít. :(

Už tu toho čecháčskýho mindsetu a závidění mám po krk, pomohlo by mi přestěhovat se do jiné evropské země nebo je to všude stejné? Co myslíte? Že bych zbytek té energie vložil alespoň do něčeho, co by mi do budoucna přineslo větší pohodu než tohle.

.

Nedokázala jsem si udržet to místo, kde se mi tak moc líbilo. A tolik jsem se snažila. Vydala jsem ze sebe to nejlepší a opravdu měla výsledky. Dřela jsem jako kůň, uplatnila všechny své znalosti, snažila se inspirovat druhé, ale i tak na mě byly vytvářeny nátlaky a útoky. Prosila jsem ty, co stáli nade mnou, aby mi pomohli, aby zahročili. Místo toho jsem se dočkala jen to, že ti výše postavení jen útočníky opatrně prosili, aby toho nechali. Trvalo to měsíce a já jsem to pak už nezvládla. A pak mne coby kámen úrazu vyhodili.

A to jsem je tolik prosila o pomoc a prosila a prosila. Nikdo mi nepomohl. Dnes už to, co mne těšilo nemám. Nemám a sotva kdy budu mít - možná vzdálené podobné, ale ne přesně toto a tam, kde to bylo. Z jistých důvodů to pro mne bylo velmi důležité, abych fungovala zrovna na tomto místě a na této pozici, protože to pro mne mělo prostě osobní obrovský význam. A stačilo jen, aby útočníky zastavili a zakročili. Možná nemusel být ten zásah ani pro útočníky fatální, jen pohrozit. Neudělali nic. Místo toho vyhodili mne a já nyní nemám nic.

Už nemám šanci se dostat na takovou pozici. A tolik bych to chtěla. Nic podobného není. Jak s tím dál žít? Co mám dělat a hlavně jak pokračovat dál, když se co krok vzdaluji od toho, co jsem si tolik přála?

Co teď tedy dál?

Nevím pro co žít. Jak to najít?

Smysl života.

Koukám, že se tu hodně řeší práce. No, lidičkové. Já na tom nejsem o moc líp, mám těch poruch dost a s tím spojené velké kognitivní problémy, jsem v invalidním - ale je to bída, nedosahuje to ani na minimálku. Léčba, co by byla co k čemu je v nedohlednu a můj zdravotní stav se jen zhoršuje.

Jsem nezaměstnatelný kripl, s nulovými ambicemi v této společnosti. Už jsem se smířil s tím, že mě nikdo nechápe. Pokud mi místo ve společnosti nepřiřadí AI, tak už asi nikdo.

Memento mori

sere mě život, všeho je moc.

nemam co dodat :d

Vypadám teď jako živá mrtvola, fakt se rozpadám. Což mně to ani nevadí, ale lidi okolo to asi ponesou zase špatně. Já jsem rád, že vyjdu na sluníčko, ale mám teď všude vředy a strupy (asi nějaký akné z vlivu léků a jak se nípu, moc hodně). Mám všechno oblečení pořád od krve, teď jsem to všechno pral v ruce, protože pračka tu krev neodstraní, kde bylo nejhůř a hnisalo, tam jsem to zafáčoval, ale co udělám s obličejem, to nevím. Mám jít do práce a jestli se tam takhle ukážu, tak se mě budou štítit. Teď jdu ven na ulici a beru si covid masku, ale nejradši bych si zavázal obvazem celý obličej.

Zjistil jsem, že 100% na krev funguje žlučové mýdlo, doporučuju

Jsem k ničemu, našla jsem si novou práci, kde se dělá na normy. Normu se mi s vypětím všech sil podařilo splnit až po sedmi měsících. Je mi z toho blbě, ostatní jsou lepší, já se snažím a nejde mi to. Snažím se a k ničemu to nevede, v životě jsem hodně neúspěšná, nemám dobrou práci, nemám partnera, nemám děti, nemám peníze. Nic moc se mi nepovedlo, i když jsem se snažila. Jsem nemocná a nic nemám. Má cenu žít?

Jsem k ničemu, nic nemám a nic neznamenám

Nějak jsem utekl do vlastního světa a nedaří se mi dostat zpátky a řešit praktický věci. Mám spoustu úkolů a když na ně myslím, tak se mi začne chtít spát a všechno mě bolí.
Jsem sice po atace, ale už se to lepší. A neměl bych být tak moc na mobilu. Jsem ted svým vlastním nepřítelem. Proč?

V minulosti jsem Město Mrtvých několikrát pohřbil. Byla to chyba.

Vím, že se k lidem, které mám ráda chovám hrozně, jsem nepříjemná jen kvůli mým depresím a poruchám, ale připadá mi horší to, že to vím a stále to dělám.

Dá se tohle vůbec odpustit?

Kde jsou jen ti užasní mrtvý z tohoto místa?
Chybíte mi tu.....

Mrtvý?

Celej život v práci vyloženě dřu. Deset let dřiny v oboru, jsem zaplatila zkaženým zdravím a nadváhou. Poslední rok se dávám dohromady, pracuji brigádně přes firmu a užívám si to, protože do práce, jakožto brigádník, nemusím chodit striktně každý den. Člověk by řekl, že jsem vlastně dopadla skvěle, což také dopadla. Jen, mám někdy pocit, že práci nějak moc flákám. Myslím, že začínám být rozpolcená. Vím, že si zasloužím konečně pracovat jako člověk, ne jako otrok. Jak se však říká, "zvyk je železná košile." Cítím se za to trochu provinile.

Zhřešil jsem... Propadl jsem chtíči. Chtěl jsem držet celibát, ale selhal jsem. Nyní mám kvůli tomu velký problém... To dítě... Není to dítě! Je to antikrist. Co mám teď dělat? Bůh mi pomáhej, ačkoliv si to nezasloužím...

Pomoc

Nechcel som mat deti, lebo som sa obaval, ze by zdedili moju temnotu a vady, ktore v sebe mam. Roky plynuli a tato obava slabla a slabla, az sa skoro uplne stratila. Nasiel som si zenu a zalozil rodinu, aj ked s obavou o to, aby nase deti nezdedili to temno po mne. Obaval som sa mat syna... Postupne sa nam narodili traja synovia. Postupne ako rastu vidim v nich moje vady, vidim v nich rast aj to temno, ktore ich bude o par rokov zozierat zaziva, tak ako zozieralo mna.
Milujem Vas. Prosim odpustite mi... Odpustite mi tu bolest, to utrpenie, ktore budete zazivat... Prosim odpustite mi, ze ste to zdedili po mne.

Blíži sa deň mojich narodenín... Sľúbila som si, že ak sa nič nenapraví, skončím to trápenie sama.. Už len pár dní, ale nič sa nezmenilo a zrejme ani nezmení, zázraky sa nedejú..a to som v nich ešte posledný polrok verila. Teším sa, že bude koniec tohto zúfalstva, tešim sa, čo bude potom. Snáď to vyjde...

Nemuselo to tak byť...

Psycho stav, práznoty .Cítím se tak hrozně sama, není nikdo kdo by mě obejmul, pochopil a zaplnil tu nicotu ve mě... den za dnem umírám uvnitř sama sebe

A4SR

Fakt už mě to tady nebaví. Můj život se ted točí jen kolem alkoholu a práce. Chci umřít,vždycky jsem o tom přemýšlela,ale myslím,že po těch letech mám konečně odhodlání opravdu uskutečnit tuhle mojí prosbu.

HELP ME

Bože, ak si...dovoľ mi s ním byť ešte chvíľku...

Keď si človek myslí, že všetko najhoršie prekonal a nič ho nepoloží... Sakra... pomaly sa trápiť, alebo tomu dať rýchlu stopku a zbaviť sa bolesti... Keby som nebola taká sračka, ale ďalších 8 tohto svinstva, na to už nemám.
Nemá mi kto pomôcť a ja si sama nepomôžem...

Prosím.. ľudia..

nemůžu se přestat řezat