Zpovědnice. Potřebujete poradit? Odpustit?

Draha teto, od meho mladi ses po mne vozila a byla zla. Uznavam, ze jsem mela nekolik obdobi, ale ja chtela nekam patrit. Jen nebyt ta podivinka. Udelala jsem tolik chyb, ktery spustila sikana, co trva vlastne porad. Ty nevidis, ze jsem se poucila. Nechces to videt. Misto uznani manipulujes ostatnimi proti mne. Kor v tak tezke dobe, kdy mi zemrel braska a v nedeli mam narozeniny. Vis, ze to zitra bude rok od meho pokusu o sebrvrazdu? Ne, rekla bys, ze hraji na city. Proc jsi takova? Proc mas takovy vliv na ostatni? Kvuli sympatickemu obliceji a projevu? Role cerne ovce rodiny je bolava.

Preji si, at jsem to ja, kdo nezije. Tys mel zivot pred sebou. Ferovej clovek. Vybornej kamarad, krehka duse.. prosim, vrat se. Dam svuj zivot za tvuj, brasko.

ahoj všem tak sem tady zase po dlouhé době ty moje psichicke stavi se vůbec nelepší mám delší deprese a v hlavě mám toto oběsit se nebo skočit z okna čím sem starší tím je to horší nevadí mi ani to že jsem skončila úplně sama někdo na mě svedl to co nebyla má vinna tohle tu rozebirat nechci už je to zamnou ale ty deprese ne už nevím co mám dělat bylo bi fajn mít někoho při ruce jo a diky za hlasy

kdo má sakra čekat na schválení článku?

Hnime
Pohľad môj spočinul na vysokej veži
pod ktorou hromada tiel mŕtvo leží,
zlámané kosti a sny svetlé stratené,
z cimburia pádom búrlivým zmarené.

Telá a životy vymknuté z sivoty,
boli raz čerstvé a nezvyklo pestré,
svet je však sadista a krása neistá,
duše a mysle už skleslé.
Síc ležia no žijú a v útrobách hnijú
a v žilách im prúdi tá HCl ľudí
čo bojujúc kvetom boli zlomení svetom.

Myšlienky spálil a nádeje vysal,
hladne sa k tým krásnym bytostiam prisal
a smejúc sa cez zuby nechá si do huby
teplú krv prúdiť - prísľub ich záhuby.

Tak hnime, ó drahá nejsúca,
tak hnime, s úsmevom ženúc sa,
v ústrety priateľke smrti.
Tak hnime a cestou šírme tie jedy
čo na mozgoch ľudí tvoria zlé vredy.
Tak hnime a hovorme všetky tie klamosti,
čo núkajú ľuďom skákať do priepasti!

U nohy veže, tma je tam hlboká,
chránená od svetla žiarneho z vysoka.
Ľudí čo stúpajúc za svetlom z cimburia padajú,
šedé jej spáry v temnotu lapajú.
Ľudí čo dúfajúc v pestrosť šplhajú,
šedé jej spáry v "jednotu" chytajú.

Či dúfali život na obraz boží?
Čo sa to mátoží v tvej mysli lóži?!?
Verili na život k obrazu svojmu -
na krásu momentu a čistotu dojmu.

Davy však, nemajúc odlišnosť rady,
siahli im na všetky duší ich klady.
Vzali tie bytosti, zrezali do kostí,
vybrali radosti, zošili z ľútosti.
A tvár, záchvevy ducha doteraz hostiaca
zrazu mlčí - i duša mlčiaca.
(A tvár, úsmevy úprimné doteraz nosiaca
zrazu kričí - i duša vreštiaca.)

Tak hnime a cestou šírme tie jedy,
čo na mozgoch ľudí tvoria zlé vredy,
myslenie rozrušia a cítenie ničia a
myšlienky srdca tak ohavne pičia
a smejme sa tým, čo hrôzou až ryčia,
tvárou v tvár smrti, kde nádeje NAŠE
- znova klíčia.

...už je mi trochu líp... rozhodil jsem pár moc jedovatých komentů k zpovědím, tak mi to zkuste odpustit, ale i přesto je v nich trochu (mé) pravdy.