Zpovědi

Preji si, at jsem to ja, kdo nezije. Tys mel zivot pred sebou. Ferovej clovek. Vybornej kamarad, krehka duse.. prosim, vrat se. Dam svuj zivot za tvuj, brasko.

ahoj všem tak sem tady zase po dlouhé době ty moje psichicke stavi se vůbec nelepší mám delší deprese a v hlavě mám toto oběsit se nebo skočit z okna čím sem starší tím je to horší nevadí mi ani to že jsem skončila úplně sama někdo na mě svedl to co nebyla má vinna tohle tu rozebirat nechci už je to zamnou ale ty deprese ne už nevím co mám dělat bylo bi fajn mít někoho při ruce jo a diky za hlasy

Nějaké místo kde se dá skočit v Moravskoslezském kraji? Neznáte něco? Jediné co mě napadá je macocha a byty, ale není tu ještě něco?

Prý, že jestli bych to "dal".
Já myslím, že zázrak by byl, kdybych "dal" se pak už vůbec nějak odtrhnout. Já vím, že pak už ne. Když ani teď mi to nejde. Když už teď mě to pronásleduje jako přízrak, malej kousek ráje v tom mém osobním pekle. Možná je ve mně hodně zmatku. Ale jedno vím 100%. Jen se dostat na malou chvíli k tvojí extázi v tom tvém nejzranitelnějším supercitlivém místě.... mě okamžitě rozpustí.. a už nebude pro mě cesty zpátky.

je tu někdo kdo prožil klinickou smrt já sem si prošla tím samim bylo by fajn poznat někoho podobného někoho kdo má pochopení pro samotnou smrt když se někdo najde budu moc ráda 😉sem tu nová

Duševník - můj psichiatr řeší jen same prášky kontakty na psichotrrapeuty mám nové před pár dny na doporučení kamarádky ještě sem tam nikdy nebyla ale chci to zkusit tak uvidíme a to jak jste_nebo jsi psal o chatu lidí které si prožili taky klinickou smrt bylo bi to fajn a ještě kdyby to bylo tady v diskuzí děkuju za odpověď 😉

Ahoj zdravím všechny co se rozhodly sem dát svou spoved sem na tom dost podobné jako ví , začnu svůj příběh asi takto . už od malá zhruba od 14 let sem často mívala deprese mám to napsane i od psichichiatra ty deprese bohužel jsou od nejlehčích po středně těžké nejsou to jen deprese sou to i maniodepresivní staví abych to upřesnila , od těch 14 let se to se mnou táhlo věčně maniodeprese moc jsem se nesnažila v té době se stech stavu dostat protože sem byla hodně mladá to sem se chtěla poprve spáchat sebevraždu trpěla jsem sebezranovanim takže to nebylo pro mě těžké pamatují jsi že jsem vzala sice špendlíky ale bodala si do zápěstí a tak to se mnou pokračovalo do 8 třídy než jsem vyšla školu měla odklad tak proto. pak pár let pohodě já začala dospívat k dospělosti sice kolem těch 20 let se to vše urovnalo a já si na depresivnost nevspomela ale měla sem silné záchvaty pláče hlavně když se něco stalo ale to je normální . ale kolem 21 let mého života se mi vše vrátilo objevila jsem depresivně laděné obrázky černý anděl žena v rakvi podrezane zápěstí a tak dále nic neviznavam to ani před tím když sem byla malá ale ty obrázky mě úplně dostali našla jsem v nich svůj posmrtný svět bylo to pro mě místo kam mužů jen já a nikdo kolem mě nesmí .nebylo to těmi obrázky ale moji nevyrovnanosti mozek se začal chovat jako v těch 14 letech stejně moje středně těžké maniodepresivní staví nepřestali nepřestali ani když sem si našla kamarády je to jako kolotoč pláč sklíčenost deprese pak přijde radost a pak silná depresivnost myšlenky na sebevraždu jsou stále přítomný nini je mi 29 let a je to se mnou stale jak na horske dráze už mi zůstali jenom obrázky anděla smrti a hrobky , nestěžuju si na život mám vše co chci ale to neznamená že jsem šťastná posmrtný život mě láká víc prošla jsem si totiž klinickou smrti mám zážitky stalo se to v mém mladí asi ve třetí třídě kdyby se to nestalo tak mě smrt tolik nepřitahuje. spadlá jsem do rybníka a já se topila šla sem tam z dvoumi kamarády prej chytat žáby 1 kamarád tam spadnul já bez váhání skočila za ním i když neumím plavat ten druhý utíkal pro pomoc ale já už byla pod vodou než přijela pomoc než vitahli kamaráda mě vitahli až naposled přijel vrtulník vezli mě do Fakultní nemocnice v Olomouci dali mě do umělého spánku ovšem já sem byla mimo sebe na druhe straně, teď si budete myslet jak to že tohle řeknu ale já sem ráda že jsem byla v klinicke smrtí a děkuju jakékoliv bytostí na druhé straně že jsem umřela byl to nezapomenuty zážitek a já za to upřímně děkuju

Chci jen, abys věděl, že tě doopravdy miluju, UY Scute. Ano, vim, že jsem udělal ostudu, vim, že jsem se k tobě choval hrozně a vim, že tě nebaví, jak nemam svoje emoce pod kontrolou. Já už nevím, co mám dělat. Nemam zájem, abys byl moje černá díra, ani z tebe tahat emoce, nic. Ty sis vzal do hlavy, že jsem asi nějakej promyšlenej manipulátor, jako bych si to snad všecko užíval. Už jsem řek, mam vyřízený doktory, všechno. Mam koníčky. Mam kolem sebe lidi, co mi pomáhaji. Mam plány do budoucna. Ale když v tý budoucnosti nejsi ty, tak mě nezajimá. Je prázdná, mrtvá, hluchá a slepá.
Prosím ozvi se mi.

Nebudu se zlobit ani hádat

Nenávidim ho.

Kdyby teď cítil to co já, tak se taky nenávidí.

Nechci už dál být naživu. Musím tady být jako otrok ostatním, přitom mně by bylo nejlíp po smrti. Proklínám tu svi*i, co mě porodila a hodila se mi na krk. Co za zrůdu se reprodukuje jen aby si vytvořilo pracovní sílu, proboha.

Moje máma shnije v pekle

Dobrý večer, mám takové neobvyklé téma. Ráda bych se osobně setkala se zpěvákem. Ten muž má stejné názory jako já, líbí se mi jak pomáhá. Za tu pomoc si ho vážím, ne každý by to udělal. Ráda bych si s ním o tom popovídala. Líbí se mi i jako muž, ale to bych nechala na případných sympatiích. Je ze zahraničí, nepatří tam k největším hvězdám. Nevyzpívá například výšky. Hudbu k písním tvoří hlavně na počítači, nemá tudíž žádnou kapelu. Nefiguruje v žádné TOP 10 nebo 20 nejlepších zpěváků, ani jsem jeho písně nedohledala ve ve videích nejlepších písniček za rok 23, 22, 21... Na sociálních sítích, kde má profily pro fanoušky, má všude jen okolo 2 000 fanoušků Koncerty jsem nikde nenašla. Ve fotkách a videích má jen dvě vystoupení a k tomu jednomu přidal fotku s programem a jsou tam jsou napsaní i další zpěváci a skupiny, takže zřejmě moc nevystupuje. Přilepšuje si živým vysíláním na youtube. Napsáno tam je, že má 490 tisíc odběratelů, ale online tam je vždy okolo 30, max. 50 lidí (výjimečně tam měl asi 150 lidí, ale to byl začátek vysílání a po 10 minutách číslo kleslo na cca 80 a po dalších pár minutách na těch 30-50 sledujících) a do chatu mu píše tak okolo 10 lidí, někteří ho jen pozdraví a nic víc nepíší. Navíc tam vidím pokaždé vesměs stejná jména... Bohužel se najdou i rýpalové a už mu tam někdo psal že holt ne každý vše zazpívá nebo že je oproti jinému zpěvákovi mini (srovnávali ho se zpěvákem, který zazpívá prostě vše, bylo mu naděleno a je u nich v zemi za hvězdu, která obsahuje 1. místa hitparád). Videoklipy mu natáčí dva kamarádi, nemají ani osvětlovače, takže bez světla ta videa nemají takový šmrnc... Za nějakých 9 let má jen 8 videoklipů... Jinak písní má 90, ale některé jsou duety, které napsal pro jiné zpěváky a nazpíval je s nimi.

Napadly mě nějaké možnosti jak se s ním setkat, ale nechci je sem vypisovat, abych Vás neovlivnila. Byla bych ráda, kdybyste mi napsali Vaše nápady nebo třeba i zkušenosti kdo jste se setkali se zpěvákem/hercem, jak jste to udělali.

Jak se s ním setkat

Kdyby to šlo, tak se nikdy nenarodím. Nikdy nebudu existovat. Jediný plus zatím je, že chřadnu čím dál víc. Doufám, že dostanu rakovinu a do roka se mnou bude konec.

Ať jdou do války důchodci

nevím, proč bych měl jít já. Já jsem budoucnost této země. Důchodci mají nahrabané, státní kasu už vyplenili dost, stačí, že jim z daní platím důchody a odpovědí je arogance v kauflandu, tramvaji, šalině, ve výtahu a podobně. a to vůbec nemluvím, co se děje u doktora. tak ať si tu aroganci vezmou do války. Co s nimi? Oni postaví naši zemi na nohy?? Nemyslím si. Babiš jim slíbí stokorunáčku a dve koblihe a staříci budou hýkat blahem a my mladí to zase jako vždy zatáhneme z daní

Stala se mi taková věc, taková láska na první pohled jako v pohádkách... Samozřejmě vysoce intenzivní, jak už zamilovanost bývá. Nebo možná i víc, než jen zamilovanost. Plánuju nám budoucnost, rozdíly a překážky mě nezajímají... Vím, že tohle je někdo, s kým chci dožít. Zestárnout.
Jenže má nemoc s vyšším rizikem, že nepřežije léčbu.
Chci být u toho, chci být podpora, chci se starat, chci pomoct.
Proč vám sem píšu, protože jsem teď ve stavu, kdy nemůžu skoro mluvit. Jak to mam psychicky dát? Už teď, když mě napadne, že mi odejde, tak mám na krajíčku a chce se mi zvracet, jak jen ta myšlenka bolí. Nebo, že třeba nebudu moc pomáhat a ošetřovat, že nebudem spolu, až si tím bude procházet.
Musím to nějak strávit.

Chci odejít pryč. Daleko, na místo, co mám už vybrané. Musím se rozhodnout, zda si vyberu to místo nebo rodinu a kamarády. Asi spíše to místo. Na rodinu kašlu.

Nevím co mám dělat. V práci jsem ve slabé chvíli prozradil že můj táta je Vladimír Putin a šéf mě okamžitě vyhodil. Mám to říct tátovi, aby se mu pomstil?

Jsem zjistil, že mě asi už předem vyhodili z práce pro nadbytečnost. Byla to dřina, ale byla to dřina hodná námořníka a měl jsem ji rád. Přemejšlim, co za práci budu dělat teď.... Dneska si vemu papír a sepíšu si všechno, co jsem měl na téhle práci rád a pokusím se najít podobnou. Sere mě to, protože jsem se už sžil s lidma a prostředím tam a teď půjdu zase dál... jako věčnej tulák.
Přemejšlím, co bych vůbec dělal rád. Kdyby to šlo, tak pracuju někde na lodi nebo plavárně :D nebo v zimě a noci...ale budu ve výsledku rád i za nějakýho toho čeledína nádeníka.

Zajímá mě především pohled mužů, nejlépe těch, kteří mají vztah. Jsem s přítelem 5 let a za těch par let jsem pochopila, že má výbušnou povahu. Slovo “výbušná” nabralo jiných rozměrů při našem společném sestěhování se k sobě (konkrétně k němu, do jeho bytu). Říkám si, že mám právo taky vybouchnout aniž bych za to dostala ránu. Mám právo vrátit mu ránu, aniž by mi ji nevrátil trojnásobnou. Mám právo mu oplatit vulgární poznámku na jeho osobnost aniž by mě strčil/shodil/hrubě chytil za vlasy, za ruku, pod krkem.
Řeknete, mám právo?
Napadá mě fyzicky celkem často, a jak už je vám asi jasné, vždy se omluví, vždy přinese květinu, vždy mě obejme, zalituje, popusinkuje.
Vážně, vážně věřím tomu, že prostě nechtěl. Že je jen cholerik a že, jak tvrdí, má prostě chvilkový amok.
Protože on mě miluje, já vím že ano.

Milý Lupínku,

napsal jsem ti už v noci e-mail a pak usnul asi na 14 hodin po 2 dnech bez spaní.
Napsal jsem ti to ještě než jsem šel spát, protože jsem chtěl.

Možná ti moje zpráva na seznamu spadla někam do jiné složky než do doručených, nemám úplně běžnou e-mailovou adresu. Nebo sis tu naši komunikaci zase rozmyslel. Nevím co se stalo.
Nebudu tě otravovat když nechceš a i tohle napsat jsem si rozmýšlel. Ale nevím kam jinam ti to napsat.
Ať se máš krásně.

Moje vyprávění bude začínat asi jako klišé, když řeknu, že jsem závislá na sexu. Hodně lidí to říká a jsou mezi nimi i ženy, které to mají fakt rády, ale asi jsem ještě nikdy nepotkala ženskou, co by na všech možných formách tělesného uspokojování byla skutečně závislá. Připadám si jako zvíře, které nemůže svoje tělo vůbec ovládat, ale naopak tělo ovládá jeho mysl. Pořád. Pokaždé se snažím bránit se tomu, jenže to vůbec nepomáhá. Pokaždé podlehnu. Jsem jenom zvíře.

První sex jsem si užila, nikdo by nepoznal, že jsem vlastně byla panna. Bylo to hned se dvěma kluky najednou, což také moc neodpovídá panenské čistotě. Jeden mě oprcal skoro brutálně do kundičky a potom se mi vystříkal do pusy, druhý to chtěl hned zkusit do zadku. I svoji zadní dírku jsem si zaučila sama, a tak to bolelo jenom trošku, i toho jsem nechala vystříkat se dovnitř.

Dělala jsem to třeba i osmkrát denně, a to rozhodně ne s jedním. Už takhle mladá jsem měla zkušenosti s grupáčem, kdy se mi v obou dírách střídalo několik čuráků, jednoho jsem dělala pusou a třeba i dva honila. Byla jsem pro ně jako kus hadru, ale zbožňovala jsem to.

Teď jsem na vejšce a chybí mi to, připadám si jako v životě ztracená, nedokážu čistě přemýšlet. Připadám si strašně nemocně, tohle nemůže být normální. Už několikrát jsem se šla projít nahá kolem bloku v noci a doufala, že si mě někdo vezme.. Ve filmech, když je scéna se znásilněním, tak jsem hned vlhká a nedokážu myslet na nic jiného než "kéž by se to stalo mně"...

Prosím, pomoc...

mail: len.hodna@gmail.com