Zpovědi

Vztek. Všepohlcující vztek uvnitř mě. Jako časovaná bomba. Bojim se že bouchne.

všechno zkazím .. všechny si vždycky proti sobě poštvu .. je to tím že mám strach ?Možná .. strach z toho že bych snad mohla něco citit... přátelství,důvěru,cokoliv... bavím se jen s lidmi,co nic necítí ..jejich život je bussines ... nevadí mi to .. od jakživa jsem se k ničemu citově nevázala..možná to je chyba.. lituju spousty věcí .. kolika lidem jsem ublížila jenom kvůli strachu .. navíc.. ta má hrdost .. neumím se omluvit.. i když vím že jsem pitomá a udělala jsem hloupost neumím to říct nahlas.. neumím to přiznat .. jak nanicovatá vlastnost ... Jediné co mi jde je napsat to ... Omlouvám se :( .. i když to je asi nedostačující .. zasloužím si být bičována..je to sice dávno ale dyť ty víš..

Jsem povrchní kačena..

Co to sakra má bejt? Sežral jsem najednou dest rohlíků a propadam záchvatům pláče, co to má bejt?????

asi skvrny na slunci či ůplněk... tohle se mi fakt normálně nestává...

Jen mě tak napadlo... kolik sem chodí lidí... a jak často? schválně se zkuste zapsat pod tuhle zpověď až tu budete,,,, a berte to jako takovou malou anketu :)

Je hodně zlý když mi v testu deprese vyšlo 45?
Nevím proč jen jsem odpovídal podle pravdy....
Nechci k psychiatrovi, ale bojím se, že musím....

Zvedněte pr**le,přestante pisat sračky a radši svy problemy řešte.Tim že si budete jen d**ilně stěžovat si nepomůžete.U některých vašich rádoby zpovědí, se musí normální dospělej člověk fakt smát.Zajímavý jaký problémy připadaj některejm lidem závažný.

Čtu zpovědi a nemůžu si nechat jednu poznámku. Proč jste všichni tak znechuceni životem? Život dává a bere. Buďme rádi za to co máme.

Nezapomeňte každé ráno si říci: život je nádrherný!

Tak teď mi můžete začít nadávat

Je tady možnost, že zemřu, je tady možnost, že jsem se nakazila. Jak se to mohlo stát? Nikomu jsem to neřekla a tak to alespoň říkám tady, protože to prostě někomu říct musím. Je možný, že ohrožuju své přátele? Doufám, že ne, dávám si pozor. Chci odpuštění za svůj neuvážený čin, mohu být za něj krutě potrestána...

Už s tím nedokážu být sama . Je to tak strašně dlouho (2.8.2010), co jsem řekla svému bývalému příteli, že je konec. Tak dlouho jsem to všechno rozmýšlela než jsem udělala to konečné rozhodnutí. Jeho chování ke mě nebylo občas moc hezké, ale netušila jsem, jak moc mi bude chybět. Nejhorší je, že s ním pracuju na brigádě a musím ho vídat. To je to nejtěžší, co se mi mohlo stát a já se od něho nemohu odpoutat, a tak jsem si s ním narovinu promluvila. On mě tvrdí, že pro něj to skončilo definitivně, ale kdybych měla zájem, že by mě rád občas pozval k sobě domů na vzájemného si užití. Já tohle okamžitě odmítla, protože taková nejsem, ale v poslední době to ve mě je a já dost přemýšlím. Co kdyby společný sex mi vrátil i jeho lásku? A i kdyby ne, byla bych s ním, u něho doma, jak tomu bylo dřív, ale přitom vím, že nechci být holka na jednu noc a zároveň už nechci prožívat ubrečené noce, kdy se vrátím z brigády, že jsem s ním opět musela pracovat. Někdy si říkám jestli láska stojí za tohle všechno trápení?

Dnes večer neusnu a nebudu spát, slzy si neutřu a nebudu se smát. Nepláču proto, že bys mě neměl rád, ale proto, že jsi mě naučil milovat.

Poslyš, Falkone, neznáš mojí práci, nevíš, co dělám, tak mě přestaň nazývat "vohnoutem". Jak si vůbec dovoluješ někomu, koho neznáš a ani nevíš co dělá říkat, jak pracuje či jak má pracovat? Že za mě kolegové udělají mojí práci? Jak za mě můžou udělat mojí práci, když máme práci každej úplně jinou? Každej ovládáme jiný jazyky.. Jak může třeba francouzštinář za mě udělat mojí práci, když já jsem italštinář?? Každej si musí dělat to svý, protože navzájem neovládáme svoje jazyky. Já mám práci v italštině a těžko jí za mě může udělat někdo jinej, když jsem na italštinu sám, ty pako!! Tady je vidět, jaký plkáš nesmysly a vůbec nic nevíš..Starej se o ty svý shnilý rajčata a brambory a nevotravuj tady...anebo ty shnilotiny předej někomu jinýmu. Přebírat brambory může každej, bez rozdílu jazyka...

Dej si na mě pozor!!!

Nemáte někdo zkušenosti s tímhle? Ráno vstanu je vše ok, jdu do školy taky fajn, teším se až dojdu domu, dám si dobré jídlo, budu se věnovat svým koníčkům, napíšu si úkoly atd. a také to tak udělám, ale kolem páté hodiny odpolední začnu cítit na hrudi divný tlak, který je postupně silnější a přestává mě vše bavit. Mám pocit, že jsem nula, že nic nemá smysl a tak dále.. Kolem dvaadvacáte hodiny už brečím.

Ach jo, Německo, Rakousko, Japonsko? Do háje s tím! Mám sto chutí tuhle volbu nechat na osudu. Začínám z toho už krapet šílet. Nejraději bych se přestěhovala všude, ale to nejde. Spíš si příští rok vemu dva týdny dovolené a zajedu se podívat za svým učitelem japonštiny do Tokia, třeba si tam najdu chlapa člověk nikdy neví, dá-li osud... . Což mi připomíná, že bych si měla najít kamaráda aj v Německu a Rakousku a zkoušet štěstí dokud o něj nezakopnu nebo mi nespadne na hlavu Jen se nedivte, stejně jste věděli, že to tak skončí, ale je fakt, když řeknu "proč se stěhovat když tam vlastně nikoho neznám." Lepší je se přestěhovat když už tam někde někoho znáte, je to pak lehčí na přizpůsobení se. Hodně jsem o tom přemýšlela a přemýšlím o tom i teď. Nejspíš nic novýho nevykoumám
No, ale furt se držím svýho plánu, ikdyž jsem ho vzala trochu za jiný konec. Ráda říkám, že příprava světí prostředky a v tomto případě je to dvojnásobná pravda. Prostě nic nechci a uspěchat, protože vím, že se to nevyplácí. Udělat ukvapené rozhodnutí umí každý.

Nemusíte psát, že jste to věděli Já vím, že nejste blbí

Už mě nebaví být heterosexuální, ale bohužel jsem! Chlapi jsou krásní, sexy, přitažliví a roztomilí, někteří dokonce mají i vysoké IQ, ale jsou divní.

Ta sexuální orientace se asi vážně nedá změnit, že?

Teda lidi, nestačím se divit když si tak pročítám ty zpovědi.
Peníze, na nich mi záleží jen když něco chci nebo potřebuji, ale jinak jsou mi volné. Nikdy jsem toho moc neměla, ano, často jsem si říkala a představovala jaké by to bylo kdybych žila v bohaté rodině, ale když si uvědomím jak prázdný život mají ti, kteří mají všechno tak jsem ráda, že mám to co mám, ikdyž toho není tolik. Když se podívám zpětně na své dětství tak jsem moc hraček neměla a už vůbec ne ty nové, které přišly do obchodů po revoluci, ano, občas jsem toho litovala, ale časem jsem si uvědomila, že zrovna díky tomu jsem měla to co jiní mají jen málokdy. Měla jsem Ostrov pirátů, což byl malý ostrůvek uprostřed potoka. Nemusela jsem tedy mít doma pirátskou loď ani figurky pirátů, já sama jsem na tom jediném místě byla sama pirátem a zažívala mnohá dobrodružství i bez hraček, neboť mou jedinou hračkou byla vlastní fantazie. Pak časem jsem opustila stav pirátský a v lesích jsem vídala víly a hladila si jednorožce nebo jsme s klukama najednou byli na divokém západě či v pralese. Každopádně mi vůbec neublížilo nemít vše co mají ostatní, naopak mi to pomohlo pochopit, že mít v životě všechno znamená nemít nic a ztratit to nejcennější, sám sebe. Co chci tímto říci je, že nemusím mít ty fungl nový drahý hračky, aby jsem byla někdo. Nemusím se zadlužovat bankám, abych měla kde bydlet. Nemusím mít milióny ani tisíce na dovolenou, která stojí za to, protože mám svoje kámoše, kteří stojí za mnohem mnohem víc. Nemusím na festyval shánět super pokoj v hotelu, stačí stan.
Jsem pracující elita tohoto národa , bez dluhů a bez touhy si hrabat pro sebe. Jo, je fajn mít peníze, ale mít jich moc zabíjí individualitu, zabíjí to dobré co v sobě lidé mají. Peníze ač v dnešní době tak potřebné jsou překážkou stejně jako byly drahé hračky překážkou dětem ve světě fantazie.
Také nechci umřít po úmorné dřině při splácení dluhu na to, abych mohla žít ve svém bytě či baráku a ani nechci, aby příliš velkým dluhem pak trpěly mé děti, protože vím, že po mé smrti by ten dluh nezmizel, ale stát či banka by hnal k jeho uhrazení právě je, mladé lidi, kteří by měli žít s čistým štítem dokud si jej oni sami nezašpiní.
Neříkám, že jsem příkladný člověk skromných a nesobeckých pohnutek, to nejsem, ale také nejsem id**t, který pro všechno hmotné klidně zaprodá i vlastní krev.
Trendy a in věci mi vždycky byly cizí, neuznávám nic než vlastní loajalitu k srdci, přátelství a cti. Nemusím mít peníze, abych se pobavila, měla přátele, měla pekné oblečení a super boty.

Myslete si co chcete, mě je to celkem fu**

Měla jsem přítele...byl hodný, pozorný, vtipný, nápaditý, zajímavý a také velmi silná osobnost. Moc jsem ho milovala, zasnoubili jsme se a měli se za rok brát. Včera jsem se s ním rozešla a domluvili jsme se, že zůstaneme dobrými přáteli a oběma nám to tak vyhovuje - čas totiž ukázal, že máme rozdílné pohledy na partnerský život a některé další věci a nechceme zničit to hezké, co mezi námi bylo a je zbytečnými hádkami a nesmysly.

Tohle všechno je v pořádku. Ale ten důvod, proč já nemohu existovat v normálním vztahu, je asi neobvyklý. Chci milence, který bude můj dobrý přítel, ale dá mi prostor k seberealizaci a nebude mně omezovat v mých zájmech. Jenže...toužím po milenci, který bude nedostupný, naoko tvrdý, tak trochu parchant a hlavně originální a svůj, abych ho mohla dobývat (což je více doména mužů, ale jednou sem dám úvahu o tom, proč to tak mám a mnohé se v tom možná také najdou) a mohla se s ním vášnivě hádat a dělat jiné vášnivé věci! Ale jak něco takového najít? Znám jediného takového člověka a tím je můj bratranec...ten však má jisté charakterové vady, které často nedovolují chvíle s ním si užívat.

Tak, a co teď?

Tak jsem si tak přečetl zpověď od Tuttooka - která mne naštvala svojí omezeností a zároveň i probudila vzpomínky na jednu společnost, která operovala na a lehce za hranicí legality při prodeji simkaret a tele-služeb...

Přijde mi to, jako by se ti lidé množili dělením - nejsou to jen Tuttook a Darthsword - lidí, kteří krátkozrace volají po bezpracné pohodě, nejlépe s nějakými zvrácenými prioritami, potkávám mnoho - což ude hlavně tím, že jsem manažer úseku v jednom malém (tréninkovém) supermarketu a tedy denně v kontaktu se stovkami zákazníků, kteří jsou různí i hrůzní...

Fakt mne to dost vytáčí - kdejaký kňoural kvílící na to, jak z něj chce šéf sedřít kůži, ale radující se ze svého platu, který mu umožňuje platit nájem a nejíst jen párky a kolínka s kečupem... Přitom při hlubším rozboru by se často ukázalo, že danné oddělení si vydělá sotva na sebe samé, případně že zisky jsou ve skutečnosti účetní chybou či chybou a oddělení je v mínusu...

Stejně tak mne vytáčí, když někdo dehonestuje peníze a honbu za nimi - protože peníze a jejich koloběh jsou to jediné, co dokáže lidi doopravdy motivovat - byť ne vždy je to vidět přímo (třeba taková prestiž zdánlivě nemá s penězmi co dočinění)
Skutečně mi takové (sebe)kritické kecy dokáží vyloudit na rtech ironický úsměv..

Byť připouštím, sám dělám občas totéž - v určitých situacích platí "I'm a little bit country" i u mne...
(Konkrétně - za střízliva nemám rád disko a diskanty, ale jsem schopen se ožrat, vyrazit na disko a užít si to tam)

Jsem manažer úseku zeleniny, který se mi povedlo přivést do plusu ale které stejnak neuživí víc lidí než mne.. A to ani za situace, kdy jsem tam jako správný workoholik od rána do večera, zčásti neoficiálně (zadarmo) a každou chvíli mi manažerka šlap

Nejak nevim jak dal jednat...situace je takova ze jsem nastoupil do prace ale zacala rekonstrukce a mam zustat doma, reditelka se mi ma ozvat jestli me budou potrebovat nebo ne...tak nevim jestli mam cekat nebo hledat neco jineho...z mista se mi nechce je to docela dobry, dlouho jsem byl nezamestnany a predstava zase chodit po pohovorech me rozciluje...nemam HPP ale zatim jen DPC takze me rovnou propusti nepreradi jinam.No a reditelka se mi libi takze je to trosku citove...otazka pockat jeste den a pak zacit volat na jine nabidky nebo vyckat???

No dlouho jsem nic nenazvanil a uz je potreba zase to uvolnit, praci jsem nasel ale asi mi zitra zavolaji ze mam padaka, nic jsem neprovedl ale rekonstrukce prodejny je a asi nebudu potreba...hold smula, libi se mi tam, poprve jsem vydrzel pracovat celou smenu a neutekl jsem odtamtud...coz pri mem skore bfc capital-4dny,interspar-3dny,billa1-tyden,recepce-den, ostraha-1hodina,billa2-2hodiny, kaufland-hodina...je docela uspech dokonce jsem se tam i tesil asi ze tam je 90% zamestnancu zeny...ale osobne si myslim ze tam jsem ze mi prace nevadi a asi jsem se zamiloval do reditelky, teda urcite ale snad to bude jen male vzplanuti, i kdyz na ni porad nesexualne myslim...je sympaticka, hezka a ostra...no zitra asi zkoncim az mi zavola ze jsem nadbytecny...poprve nechci prijit o praci a citim se blbe...jinak zivot klasika, mam dluh 28tis to je novinka, dostal jsem od citibanky uverovou kartu, a s kamosem jsme to rozjeli, slibil ze mi da penize z vyplaty na umoreni dluhu ale zdrhnul a ignoruje me, hajzl ale de facto je muj dluh ne jeho, takze potrebuji praci abych to zplatit, babka mi pujcila prachy takzeje vlastne dluzim ji ale furt slysim keci a rady porady...atd....no to je vse, na pravopis jste zvykli takze cau.

NIC PO MNĚ NECHTĚJTE

Nic už po mně nechtějte, na nic se mě neptejte

Pro nikoho nejsem doma, srdce pláče, duše stoná

Všichni jste mi léta lhali, komedii se mnou hráli

Ti, kteří mě nejvíc znali, právě ti mi nejvíc lhali.

Zbytky svojí zvadlé tváře, toužím schovat do
polštáře

Než usnu tak do půlnoci, prohlížím si barvu noci

Jen chvíli spím, než přijde den, jsem stokrát za noc probuzen

Tak čekám s tím, co spát mi brání, na kohoutí kokrhání

Snídám sám po rozednění, hrstku prášků na zklidnění.

Nic už po mně nechtějte, na nic se mě neptejte

Chci jen pokoj, ten mi dejte, nevolejte, neklepejte

Nikdy více nepoběžím, přivítat vás ke svým dveřím

Zapomeňte, že mě znáte, v téhle cimře nevyhřáté

Duši zmrzlou schovám si, jak ruce zkřehlé do kapsy.

Tím snad se z toho dostanu, když nikdy víc už nevstanu

Ať tráva dál se zelení, má postel je mým vězením

Před světem se tu schovávám, a jen poslední přání mám

Nic už po mně nechtějte, na nic se mě neptejte…

Svou zpověď vyjadřuju vlastní básní...alias...už fakt nemůžu dál...

Začínám nesnášet lidi! Všem jde jen a jen o peníze! Všichni jsou pořád ve stresu, jen se bláznivě ženou za pěnezi a nic jinýho už je nezajímá. Jen pořád peníze, peníze, peníze..ve stylu "hamty, hamty, ať mám víc než tamty"! Mezi lidmi chybí láska, upřímnost, porozumění. Je mi z toho zle. Pracuji v práci, kde musím plnit nějaké finanční normy, respektive musím plnit určitou tržbu. Když jí neplním (a pochopitelně ne jen já, ale celý náš kolektiv), je zle. Šéfové na nás tlačí, že musíme prodávat, sedřeli by z nás kůži! Pořád jen chtějí, abychom lidi utáhli na prodej určitého produktu atd. Když jsme měli teem meeting, tak se šéf zeptal, co je pro nás motivující. Všichni řekli sborově "peníze, peníze". Jen já jsem řekl, a jsem na sebe pyšný, že peníze jsou to poslední, co mě zajímá, a že peníze pro mě motivující rozhodně nejsou. Když se mě tedy šéfové zeptali, co je pro mě motivující, tak jsem jim řekl "Pro mě je motivující práce v klidném prostředí bez stresu, bez neustálého nátláku, abychom lákali lidi na prodej našich produktů". Kdybych si měl vybrat mezi blbou prací za dobré peníze, a skvělou prací ve skvělém kolektivu za malé peníze, jednoznačně beru to druhé. Víte, komunisti vždycky říkali, že kapitalista - vykořisťovatel by nejradši stáhnul ze svých zaměstnanců kůži. Čím jsem starší, tím víc vidím, jakou měli pravdu. Sedřeli by z člověka kůži, jen aby měli zisky! Všichni jen šílí po penězích a jediné, co je zajímá je to, jestli maji plný břicho a jestli je jsou obchody plný zboží, aby měli všichni dostatečný výběr. Je mi neskutečně zle z lidí, kteří se značkově oblékají. Já, přestože bych si to i dovolit mohl, značkovou věc bych na sebe nevzal. Naopak, čím víc je člověk značkově oblečen, tím větší chudák to pro mě je. Protože je-li pro někoho zdrojem štěstí to, že bude moderně oblečen a v obchodě si může vybírat ze třiceti druhů šamponů, těstovin, žvýkaček, bot a tak dále, nezbývá mi konstatovat, že takovýto člověk je neskutečný duševní chudák...

Nic k dodání