Přidat zpověd Úvod zpovědnice

Zpovědi

Tato Zpovědnice zde slouží všem bez rozdílu.
Vypište se ze svého problému a dostaňte rozhřešení.
Zároveň rozhřešení můžete dávat ostatním.

alt
Black_rainbow • Farářka 5.6.2012 17:44

Jsem pitomá kráva, měla jsem svůj životní cíl, kterej jsem dokonale podělala. Nedostala jsem se na navazující studium svý školy, všichni ostatní to dali, jen já ne a budu muset jít jinam (na horší). A to jsem chtěla dělat doktorský studium, a to se nedostanu ani na magisterský! Vůbec nevím, co teď budu dělat... už tak jsem o rok prodlužovala bakaláře.

alt
Domino • Lady 31.5.2012 17:01

Irena nejde začišťování stejně jako mě,tak šla k lisu..Nešlo jí to,tak je tam,kde jsem bývala já a na lisu jsem já.Pořád to je přetečené,nedotečené,zvlnění jazyka(protože to tam nedávám přesně v 180stupních,ale prý s tím kroutím) nebo je to skříplé..nestíhám normu tam,ale hlavně,že mi to jde..Jitce to jde lépe..ale musí čistit,protože kráva Věra bude dělat mistrovou a Hana podmistrovou a to na naší směně a Hana čistila,takže někdo místo ní musí čistit a protože jsem tam měla moc zmetků a vůbec mi to nešlo,tak to musí dělat Jitka,které to na tomto lisu jde.Navíc bez větráku se tam v tom horku nedá..takže mě z toho píchá v uchu a táhne mi na záda a to je skvělé na močák,když jsem na něj náchylná.Taky s nůžkama mi to moc nejde,ruky dopíchané,dlaň rudá a bolavá(u člověka se sníženým prahem bolesti!).Člověk raději zvažuje výpověď..Ale zase,kde člověk najde práci,když nikde v okolí nic není.A ještě..tato velmi sympatická a milá paní se začíná projevovat..prostě..cholerik perfekcionista,kterého zajímá akorát v práci norma a nic víc a musí být tam,kde ho zdrbou,pořád se to sere a normu nestíhá ani po skoro dvou týdnech..a prý,že mi to jde.Pak,aby člověk nebrečel..A ta svině,že prý život je boj a také kecy a prý,že mám být v klidu(a moje zdraví mě asi taky nemusí zajímat,že..)A že prý nervuju sebe(kdo by nerv neměl) a i ostatní.Však kdo komu říkal,že se na mě musí dívat!?Prostě nevím,jestli ji nemusím oprávněně..Ta to má v zadku,nemusí tam být,protože je ještě větší lemra než já..Výpověď nebo co mám dělat?Doprošovat se nebudu,mám jeste trochu hrdosti.A Věra má z toho radost očividnou..

Zdraví a nervy si ničit nenechám

alt
Tuttook • Farář 31.5.2012 00:19

Tak....je po pulnoci..31.5.2012...dnes slavim sve 25.narozeniny a je mi smutno. Kdyz si vzpomenu, ze presne pred rokem touhle dobou ke mne prisla pritelkyne, objala me a rekla "Tak uz je po pulnoci, mas narozeniny a muzu ti dat darky..." A dala mi darky, prinesla mi dort, ktery pro me sama upekla, pak jsme se mazlili, meli jsme krasny sex...a dneska...presne rok pote...sedim sam v tomhle prazskem byte 3+1, ktery je vystehovany a prazdny, protoze od zitrka zacinam bydlet v novem byte. Dnes tady travim posledni noc a poji me s timhle bytem tolik krasnych vzpominek...Jak se ten zivot meni, jak ty vzpominky cloveka nici....

Snad oslava mych 26. narozenin bude probihat ve stejnem duchu, v jakem probihala oslava mych 24.narozenin.....Ty letosni 25.narozeniny jsou k placi...

alt
Tuttook • Farář 30.5.2012 17:41

Znáte ten pocit, kdy se vám chce brečet, ale slzy ne a ne přijít??

;-(

alt
Delffy • Osvícená žena 29.5.2012 08:07

Tak držte prosím všichni palce =o)! Za 4h. jdu na to. Večer buď bude ze mě středoškolačka s maturitou nebo bez =oD. Kéž by to vyšlo, tak moc bych si to přála. Zejména ta němčina je v háji. No, uvidíme. Děj se vůle boží =o) !

Ať stojí při mě všichni svatí =o) !

alt
pipajici.kure • Upírka 23.5.2012 09:02

Ahoj, před asi rokem jsem se přestěhovala do jiného města, kde žiju s přítelem. S ním je všechno ok, na nic si u něj nemůžu stěžovat. Zpočátku to bylo hodně růžové, pořád jsme trávili čas spolu, pořád jsme někam chodili a něco vymýšleli. A to se postupně začalo měnit, on začal trávit více času s kamarády, připravovat různé přednášky a začal se více zajímat o sebe. Začal dělat věci jenom pro sebe..
A já jsem si ted uvědomila, že jsem na sebe celý rok úplně kašlala, nedělala jsem nic pro sebe ale všechno jenom pro nás dva. Je to dost nepříjemné uvědomění, takhle jsem nikdy dopadnout nechtěla... A najednou si začínám všímat, jak jsem vlastně celý rok hrozně neštastná, že mě přestalo bavit všechno, co nedělám s přítelem, že nemám vlastní koníčky ani vlastní kamarády. A když vidím, jak přítel dělá hromadu věcí, jak ho všechno baví a naplňuje, tak mu to přeju a zároveň závidím... (se závistí bojuju už dlouho, ale to je na jinou zpověď)
A chci to nějak změnit, akorát mám pocit, že na to vůbec nemám sílu, ani náladu a že vůbec nevím jak. A nejhorší je ta nespokojenost a beznaděj, vůbec prostě nevím jak to vyřešit, kde začít..
Nemáte s tím někdo zkušenosti? Jak se seznámit s lidmi? Kde se s nimi dá seznámit? Jak si najít vlastní koníčky? Jaké koníčky? Případně jiný náhled mojí situace? :D já vím, asi toho chci moc.. Ale prostě nevím...
Když jsem ještě bydlela doma, měla jsem hodně přátel a zájmů, chodila jsem na koně, do skautu, na procházky se psem. A o všechno tohle jsem tady přišla.. Nechci se vzdát a utéct domů schovat se mamince pod křídla, ale ted mi to připadá jako jediná rozumná možnost...

Jestli k tomu máš co říct, tak napiš, uvítám jakýkoli názor..

alt
Standa • Turista 21.5.2012 20:01

Dobry den, kdyz kakam, tak hrozne s@&#!im. Nevim si s tim rady. Proc nemuzou hovna vonet treba po fialkach? Je to nelidsky smrad. Nebo kdyz si useru, to je puch, ze by jeden chcip. Diky za vase rady a povzbuzeni.

S@&#!i mi hovna

alt
Delffy • Osvícená žena 20.5.2012 20:16

Omlouvám se, že píši zpověď opět já, ale potřebuju se vypsat. Příští úterý (29.5.) mě čeká ústní maturita z ekonomiky, češtiny, němčiny a angličtiny. "Už" týden jsem se učila opravdu poctivě a ekonomiku a češtinu umím z půlky. Angličtinu jsme hodně opakovali ve škole ke konci šk. roku, takže tam bych taky ze sebe něco vymáčkla, ale němčina je kámen úrazu =o(. U prof. máme umět mluvit cca 7min., pak je tam ještě porozumění textu a krátká konverzace. Já dokážu mluvit sotva 4min. o tématu a když se mě prof. na něco zeptá, vůbec ji nerozumim. "Naštěstí" takhle špatně z němčiny na tom ze třídy nejsem sama, ale i tak je to pro mě strašně malá útěcha. Řekla jsem si, že poslední týden před maturitou fakt s učením máknu, ale nějak na mě dolehly všechny události posledního měsíce a já jen chodím, brečím a nedokážu se soutředit. Máma se nedávno psychicky zhroutila, takže je na tom zdravotně bídně. Do toho se stěhujeme, předělává se byt u dědy a náš nový byt a jelikož kromě mámy a dědy (který žije převážně v Plzni, já jsem z Prahy) nikoho nemám, vše je na mě. Já musím hlídat řemeslníky, já musím všechno obstarávat. Máma slíbila, že tohle všechno budu řešit až po maturitě, ale začal nám dělat problémy nynější majitel, tak se to všechno muselo roztočit už teď, ale máma slíbila, že do maturity to vše bude zařizovat ona, ale bohužel to nezvládla. A včera jsem se dozvěděla, že můj nevlastní bratr trpí nějakou genetickou nemocí. Ve svých 14-ti letech má necelých 145cm, takže budu muset podstoupit nějaký testy. Nějak mi přijde, že se to na mě všechno valí a já se do toho všeho ještě mám učit na maturitu? Nějak mi přijde, že jsem úplně na pokraji svých sil a nemůžu dál. Omlouvám se za delší zpověď, ale potřebovala jsem se vypsat a své nejbližší tím vším nechci zatěžovat. Už takhle je zklamu až jim 29.5. oznámím, že nemám maturitu =o/!

kdy tohle všechno skončí? kdy?

alt
Tuttook • Farář 18.5.2012 22:33

Pořád se nemůžu vzpamatovat z toho, že mě podvedla přítelkyně. Jsou to už tři měsíce a neni mi líp. Je mi pořád stejně špatně, jako kdyby se to stalo včera. Psychiatrovy kecy mi nepomáhají, prášky, které mi předepsal, už taky ne...Strašně to bolí a pořád na to musím myslet. Můj spánek je velmi nekvalitní. Několikrát za noc se probouzím, zdá se mi o ní. Všichni přátelé mi říkají, že všechno špatné je k něčemu dobré. Víte, kdybych v tomto vztahu se svou ex-přítelkyní dělal nějaké chyby, tak bych se poučil a do nějakého svého budoucího vztahu bych už vstupoval s novými zkušenostmi a věděl bych, jakých věcí se mám vyvarovat. A klidně bych si mohl říct, že ten rozchod byl vlastně pro moje dobro, protože jsem si díky němu uvědomil spoustu špatných věcí které jsem dělal, a teď už se jich můžu vyvarovat. Jenže problém je v tom, že já si žádné špatné věci z mé strany neuvědomuju. Opravdu si myslím (ač to může znít jako vychloubání), že jsem byl dobrý partner, zahrnoval jsem jí láskou, nikdy jsem na ni nekřičel, nikdy jsem jí nijak neublížil, tak sakra PROČ????!!!!!! Všechno zlé je pro něco dobré, říká se....Ale ať se snažím jak chci, žádné pozitivum na tom nenacházím...

Bolí to jak prase....

alt
Anup • Významný muž 17.5.2012 01:59

Nuže, už před silvestrem jsem se rozhodl přestat definitivně pít. To se mi dařilo skoro 4 měsíce (včetně onoho silvestra) a porušil jsem to jedním panákem rumu, když mě naštval kamarád. Dementní důvod, vím, nicméně nějak mi to v tu chvíli nedocházelo v záchvatu zklamání, vzteku a ponížení.
Nicméně potom nic, semtam vyjímečně pivo, ale neopil jsem se. Do minulé soboty, kdy mi spolužačka a její přítel řekli, at k nim zajdu na vodárnu. No a oni že budeme pít a mi to nějak bylo jedno. Říkal jsem si, konec semestru, konec třetáku, už jenom státnice, tak trochu povolím nervy a odreaguju se. V životě jsem tolik nevypil a nevím, jak mě to napadlo, ale prý jsem potom mlel sračky o tom, že jsem si myslel, že mě pozvali do trojky apod. - nechápu, kde se to v té hlavě zrodilo, asi mi můj život přišel málo ponižující, tak jsem to trochu okořenil, nicméně se teď stydím a hanba mě fackuje. Od té soboty se cítím děsně mizerně, bude to i tím chlastem.
Přerušili mi před nějakou dobou práci, za měsíc mám státnice, nervy kam se podívám. Píčoviny oproti posledním zpovědím, které si pamatuju, já vím. Jenže i když mám kolem sebe hromadu lidí, cítím se osaměle, spoustu věcí nezažívám, mezilidské vztahy mě vůbec nenaplnují tak jak by měli, ani se neumím zamilovat, nikdy jsem nebyl a kdo ví, jeslti to vůbec dokážu. Možná to jsou všechno nervy, ale proč při prvním problému, který se naskytne, propadnu a spustí se ve mě tenhle kolotoč sraček?
Jak jste se naučili sami sebe si víc vážit? Dokážu to poradit jiným, proč ne sobě? Proč ty racionální argumenty, kterým věřím a jsem si jima jistý, proč ve mě nedělají žádnou změnu?

alt
Bullet23 • Farmářka 13.5.2012 01:17

20 % šance, že moje přibuzná přežije. Je zdrcujicí vidět každy den její sestru jak předstíra že je všechno v pořadku a přitom na ni vidite že se ji chce brečet,pakse na vas podívá soucitnym pohledem,nevim jak ji mam pomoct . Do toho to vypadá že mamka bude muset zase do nemocnice,snažim se ji pomoct jak jen to jde,doma zastavam veškerou praci,ale už nevim co dal,jak ji mužu ještě pomoct?! Nedavno mi umřel i nejlepši kamarad ,uzavřela jsem se hodně do sebe a odstrčila všechny kamarady.Vim že jsem nejspiš špatný člověk,ale tohle už opravdu nezvladam.Chci jim néjak pomoct....

Bojim se hlavně o mamu,musim ji přece nějak pomoct....

alt
MonttyJack • Poutník 29.4.2012 23:04

V životě jsem udělal několik chyb... A platím za ně... Jen cena jež za ně platím se mi zdá až příliš krutá...
Osamělá existence, ve společnosti do které nepatřím, bez přátel kteří by mi pomohli když potřebuji...
Píše se že deprese jako diagnoza se uznává po 12měsících trvajících malomyslných stavů, to mi zbývá ještě necelých 6 měsíců než se budu moct považovat za deprimovanou bytost...
Jen se modlím ke všem bohům v které věřím aby se za tu dobu objevil zázrak který by mě s toho duševního bahna vytáhl...
Pomoz si sám... Tohle by mi nejspíš napsala většina z Vás... Bohové jsou mi svědky že sem se snažil a snažím se... I tohle je snaha páč doufám že se mi aspoň uleví dyž to sem napíšu...
Jenže starostí přibývá, radostí ubývá a naděje se ztrácí kdesi v dáli...
Problém je že se mám "dobře":( Mám kde spát(podnájem), mám dobrou práci která mne baví a dělám ji dobře(smlouva na určitou dobu kterou mi na 80% neprodlouží), mám co jíst, a když poplatím účty mám i na zábavu... Nemám dluhy ani závazky... Mám vyřešenou minulost...
Mám se "dobře", ale i tak trpím, uvnitř...
Ani příroda ke mě nebyla zrovna zlá, jsem sice drobnější postavy ale docela silnej(šlachovitej ) Nejsem žádnej krasavec ale ani zrůda, a diž příjde na věc mám i nějaký to charizma ale trpím nedůvěrou v sebe... A čím dýl sem v tomhle stavu tím to je horší...

Mám problém, vím to... A taky už vím a přiznám si že potřebuju pomoct... Možná to je odborník, na ktrého teď nemám páč pak bych přišel o tu trochu "zábavy" která mne drží při smyslech(geokešing a dokumentární filmy)
Nebo možná ženská, jenže ketrá by chtěla "trosku"? Začarovaný kruh, čím dýl sem sám tím hůř... A zase snažím se a ne málo, dokonce jsem slevil ze svých už tak malých požadavků na partnerku...
Pár facek jsem už dostal a nepomohlo to:(
Nebo opravdový přítel... Měl jsem přátele, jenže jak šel čas, šli za kariérou, nebo si založili vlastní rodinu... Nemám jim to za zlé! Přeju jim štěstí, jsou to dobří lidé a zaslouží si ho...

A ještě se snažím tak že píšu, už asi deset let... Jsem básničkář... Míval jsem blog, a teď zveřejňuji pro pár "fanoušku na FB...
Ale rozhodl jsem se svou starší tvorbu svěřit i MěstuMrtvých... Nevím jak se ta licence nazívá ale zveřejňuji svou tvorbu s žádotí pokud ji budete šířit aspoň tam dolů vražte (by Montty)

Hmm... Nechci aby to vypadalo jak ubulenej inzerát ale ono to tak dopadlo...

Já Vás žádam pokud byste mi někdo dokázal poct, pomalu umírám v jednom městě v Královehradeckým kraji...

Vážně mi trochu pomohlo, že jsem si tady trochu zabulil... Zas mám sílu jít zkusit najít ten svůj kousek štěstí...

alt
Delffy • Osvícená žena 21.4.2012 23:03

Je tu někdo, kdo v brzkém věku (dejme tomu okolo 20let) opustil svoje rodiče nebo jen jednoho rodiče? Jak jste se s tím vyrovnali, pokud jste teda odešli z domu kvůli nepohodnutí se s nimi?

Přemýšlím o tom, že bych opustila svoji matku, která je psychicky nemocná a akorát mi jen ubližuje a manipuluje se mnou. Možná si nezasloužím odpuštění, ale já už nemůžu a vypisovat sem, co všechno mi máma dělá? Nemám na to sílu a hlavně by z toho by

alt
Katchenka51 • Tulačka 15.4.2012 20:25

Je to půl roku co jsme se rozešli... Našel si novou slečnu i já nového přítele, je mi s nim fajn, mám ho ráda a moc pro mě znamená, ale... I po tom půl roce se dokážu rozbrečet jen kvůli tomu, že mi bývalý chybí.. Prostě toho nového pořád jakoby srovnávám s tim bývalým. Vím, že to není dobře, že srovnávat se nemá a hlavně ne partneři, ale nevim jak to zastavit.. Kdykoliv když ten nový něco udělá, vím, že tamten by to udělal jinak a líp.. Mám toho současného přítele ráda, ale nedokážu se do něj zamilovat :( Stále miluju toho bývaleho a netušim jak se toho zbavit.. Je mi z toho strašně a když přijde období, že cokoliv co mi připomíná toho bývalého mě rozbrečí nemám ani nikoho, komu bych se s tim mohla svěřit...Kamarádky, pokud ještě vůbec nějaké mám na mě kašlou, mají své životy a já si na vše připadám strašně sama. Nemám za kým jít a komu se svěřit.. :( Trápí mě, že tomu současnému jakoby lžu, že toho bývalého nemůžu dostat ze srdce ani z hlavy a nejvíc, že nemám nikoho komu bych se mohla svěřit :(

Časem všechna bolest přejde, já vím...Ale čím dýl jsme od sebe tím víc mi chybí... :(

alt
Ness • Zlodějka 8.4.2012 21:49

Mám pocit, že je ze mě už úplný blázen. Ve dne jsem usměvavá, žertující holka, prostě v pohodě člověk, občas i cvok, ale v takovým tom zábavným slovasmyslu. A večer, když jsem doma bez kámošů je ze mě úplně jinej člověk. Jsem víc uzavřená, pořád v melancholii. Já někdy chci přenést toho člověka do toho denního života, ale to prostě nejde, ty dvě moje poloviny se nemohou vyměnit, nebo spojit, je to jako dvě osoby. Kdyby mě někdo z kámošů viděl v takovýhle náladě, asi by mě ani nepoznal. Navíc doma sedím pořád na počítači a mám strach z toho, že zase píšu nějaký test, že mě opouští kamarádka, nebo že jsem prostě selhala, že nebudu úspěšná.
Ale někdy je to i dobré. Třeba když nic neřeším a prostě jenom jsem. Pořád se to všechno střídá. Tak nějak vím, že bych měla zajít za psychologem, ale já...cítím se za sebe zodpovědná, nechci aby mi nikdo pomáhal. To, kdo jem musím zvládnout sama, myslím, že zásah psychologa člověka poznamená mnohem víc, než to, že je třeba blázen.

V životě jsem udělala blbosti. Zlý věci, ale miluju zvířata a ráda pomůžu lidem. Snad stojím za odpuštění.

alt
Wendy.ruza • Tulačka 1.4.2012 00:50

Poslední dobou mě toho tolik rve na kusy (stres, matura, rodiče, deprese, přátelé/nepřátelé, zdraví), ale s tim všim se dá nějak bojovat - prostě si to nějak v hlavě ukamnuju, ale dusí mě ještě něco, co mi sakra neskutečně chybí.... vztah.
Respektive před cca rokem jsem se stala milenkou(?)... Když jsme se seznámili přeskočila jiskra, ale měl přítelkyni a moje zásady mi to v té době prostě ještě nedovolili, ale když to mezi nimi přestávalo fungovat a mě se můj vztah zhroutil úplně, neubránila jsem se - v tý době mi to hrozně pomohlo a on s ní vlastně už téměř nechodil (spíš chtěl). Trvalo to asi týden a pak přišel s tím, že si našel jinou - mlčky jsem si šla svou cestou a přála mu nový vztah...
V srpnu (asi po půl roce) jsme spolu byli týden na jedné akci, spali jsme společně, a tak nějak k tomu logicky došlo a trvalo to opět týden... lidé okolo nás brali (a vlastně ještě berou) jako jakýsi utajovaný pár, i když se jim to snažím vyvrátit....
Bylo to krásné, ale přesto jsem se snažila zachovat roli kamarádky, povídala jsem si s nim o něm, jeho láskách, jeho přítelkyni, a přesto mi najednou bylo zase jednou jako bych vedle sebe měla toho NĚKOHO....
Týden skončil a zase jsme si šel každý po svém.... sem tam jsme si psali na skypu a příjemně jsme se pobavili, v lednu mi přišel s přítelkyní na maturák - bylo to zvláštní, ale byla jsem za to moc ráda... a pak za mnou jeden den přijel, zase chvíle kdy jsem se necítila jen jako kamarádka...
Nedávno chtěl přijet znovu, nakonec to nevyšlo, ale o to ani tak nejde... dva dny na to jsem se měla setkat kvůli jedné věci s jeho partou se kterou se scházíme, nejdřív jsem na ně čekala půl hodiny, pak jsem mu volala a zjistila, že jsem ve špatné hospodě a že stejně chodit nemusim, že tam nikdo není, no nakonec z něj vypadlo, že tam jsou téměř všichni, přišla jsem tam, vyřešila co jsem potřebovala a jela dom... ale bylo mi zle, tak hnusně zle, najednou jako bych nebyla ani kamarádka, prostě jen milenka.....

A teď ke mě - ano, uvědomuji si, že se cpu do cizího vztahu, že dělám něco, co bych neměla, vím, že ta jeho slečna je supr, bože, já si vážím její práce (je to úžasná fotografka - mají spolu ateliér), ale nemůžu se tomu ubránit, já tomu sama ani nerozumím.... Rozděluji to - jsem prostě kamarádka a to že se sem tam sejdeme je jen projev nějakého kamarádství, víc nic! ...a přesto to ve mě zanechává pocity - pocity kterým téměř nerozumím - já do něj nechci být zamilovaná, ale chybí mi, vzpomínám jak mi s nim bylo dobře, nejraděj bych naplánovala nějaké hezké odpoledne (třeba výlet).... Bože jak z toho ven!
Jsem na něj naštvaná a dala jsem mu to najevo pitomou arogantní sms - neřekla jsem mu, že se mi nelíbí, jak se zachoval a že nechci být jen jeho děvkou, že bych byla ráda aby se ke mě choval jako ke kamarádce, když mi pořád připomíná, že mě má rád..... Bojim se dát najevo, že to možná necítím jen jako kamarádka...

K němu - s přítelkyní tráví většinu času, mají spolu ateliér a věnují se uměleckému focení. Ale když si se mnou píše, je to takové blízké, připomíná mi, že mě má rád, když něco potřebuji většinou pomůže, poradí...

Nikdy jsme o tom našem vztahu (jestli se tomu vlastně dá říkat vztah) vlastně ani nemluvili, o pocitech....

Bože! Já vlastně ani nevím, co od téhle zpovědi očekávám - snad úlevu svědomí, snad rozhřešení, snad odpovědi...?

Chápu, že mě většina odsoudí, ale těžko se to vysvětluje někomu, kdo do toho nevidí.... Taky bych se před rokem a půl odsoudila a vůbec bych to nechápala, říkala jsem si tehdy, že já tohle NIKDY neudělám.... ale...

Zase sem píšu a připadám si tak uboze...

alt
Anup • Významný muž 10.3.2012 20:57

Dlouho jsem neměl důvod psát zpověď. Před rokem jsem znovu začal navštěvovat a současně brát citelac. A pomohlo to. Poslední dva měsíce pohoda jazz, přestal jsem pít, našel jsem si ke studiu skvělou brigádu - ač zrovna teď, když jsem v závěru studia je toho trochu moc. Psát BP, učit se na státnice, jezdit do školy a ještě pracovat není zrovna pr**l.
Ale dá se to, našel jsem si rytmus.
Co mě ale neskutečně sere jsou naši. Moc dobře ví, že nemám prakticky ani d**ilních pět minut volno a nemůžou říct mým sourozencům, kteří se celé dny válí u bedny a jsou na střední a na základce, aby tentokrát teda povysávali oni. Potřebuju, aby následující dva měsíce uklízeli oni, ne já, já nemám do háje kdy. Když jsem seřval sestru, která mi nadávala, že nic nedělám (zrovna jsem psal popisky do práce, dělám copywritera), přišel otec, řekl ji, ať do mě nerýpe, že prý jsem nemocný uřvaný magor.
Super, když život začíná mít smysl, tak proč by vám to vlastní rodina hezky nekurvila a nesnažila vám to posrat. Potřebuju podporu, řešení není jiné, než se co nejdřív odstěhovat, ale takový plat nemám a nemám do státnic ani čas vůbec takovou akci naplánovat.

Mám na ně takový vztek!

alt
RandomName • Turista 26.2.2012 20:29

Jak to sem vlastně napsat...Pravděpodobně mě stejně většina lidí zdrbne že mektám nesmysly, že si nevážím toho co mám, že "co by za to děti v Africe daly", že mám zvednout svůj sebelítostivej zadek a něco se svým životem udělat. Předně něco málo o tom životě. Je mi 20, střední školu sem si pokazila a další šanci už nedostanu, vlastní vinou. Nemám přátele, snad pár starých známých, ale ne skutečné přátele, dny trávím zavřená sama v pokoji, z domu vycházím jen na procházku se psem, jinak...co dělat venku, sama, kam se jít bavit, sama, že? Nemám práci. Moje rodina mě ve směs buď nesnáší, ignoruje, nebo se za mě stydí. Můj vztah...mírně řečeno nefunguje. Nikdy si na mě neudělá čas, náš kontakt je v podstatě jen online. Slibuje mi že se to změní, ale asi už v to ani moc nevěřím. Ale nechci tu ani tak fňukat nad svým životem, vím že by mohl být mnohem horší, pořád mám přece kde bydlet, co jíst, neumírám na žádnou nemoc,...Vím že to není tak hrozný, ale přesto se nedokážu ubránit stavům který mě v posledních měsících přepadávají čím dál častěji. Úzkost, sklíčenost, beznaděj, pocity marnosti, zbytečnosti, méněcennosti, sebepohrdání, dojem totálního životního selhání ve všech směrech, až zhnusení nad vlastní neschopností a ubohostí. Dalo by se skoro říct že sama sebe začínám nenávidět. A především myšlenky že bych měla prostě umřít. Že se pro život prostě nehodím, že ho nejsem schopná žít. Den co den myslím na ty dveře s nápisem EXIT, večer co večer si přeju abych se už nevzbudila, každý další ráno, každej další nádech mě obtěžuje. Sama si přijdu jako vadný kolečko ve stroji který by se prostě mělo odstranit.

Nedokážu se těch pocitů zbavit...Uvažuju o návštěvě odborníka...

alt
Anonymní • Turista 25.2.2012 13:14

Zjistil jsem, ze me pritelkyne podvedla. Okamzite jsem se s ni rozesel, ale jsem z toho vseho dost v hajzlu a nevim kudy kam. K psychiatrovi chodim, beru antidepresiva, ale stejne je mi hrozne uzko a spatne...

Nevim jak dal....

alt
Znechucená • Turista 18.2.2012 14:11

Nějak u sebe v posledních měsících sleduju postupný pokles morálky a hodnot, jako by si moje svědomí bralo dovolenou a smysl pro správné a špatné se vytrácí. Co mi dřív přišlo naprosto nemyslitelné se stává přípustnějším, dokonce snad i lákavým. Asi už jen zvyk a trocha strachu mě drží abych neudělala některé zásadní životní chyby. Říkám si, že už jen to, že to tu nazývám chybami a že mi tyhle změny na mojí osobě vadí je důkazem, že to není až tak zlé, že přece pořád musím cítit co je dobré a co ne když mi tenhle stav dělá starosti. Snad ano. Ale...Znáte to, když víte, že je něco špatné, že byste to udělat neměli, ale přesto je ve vás část, která říká "Udělej to, udělej to, zas tak o moc přece nejde a nikdo se to nemusí dozvědět a můžeš tím dost získat, udělej to!"...Je to jako by tenhle hlas byl u mě čím dál tím silnější, jasnější a hrozí získat převahu...

Začínám být sama sebou znechucená...