Detail a diskuse u zpovědi

Budoucnost zásadně neřeším, protože stejně dopadne jinak. Místo toho hledám nové lidi, se kterými si povídám a možná se s nimi i časem setkám. Prostě chápu jak to myslíš, moji kámoši se odstěhovali z města a já tu zůstala sama, nemám s kým si zajít třeba na drink nebo čaj, když to potřebuju, protože jsou všeci v řiti, ale i přesto je mám, ikdyž jsou daleko a vidíme se jen několikrát do roka.
Je jen na tobě jak si to zařídíš, s kým se budeš stýkat a kde. A není pravda, že se ti neuleví když si s někým budeš jen psát, ono to taky pomůže, protože i to je forma vyjádření, forma mluvení, sdělování pocitů. Stačí si jen najít někoho, kdo bude ochoten ti naslouchat a s kým si sedneš. Klíčem je také umět naslouchat nebo být alespoň ochoten. Kecat jen o sobě a svých problémech, jakoby jen ty jediné byly nejdůležitější umíme všichni dokonale, ale umět vyslechnout i jiné a pochopit je, to je první stavební kámen přátelství.

Poviemti to asi tak, zober gule do hrsti, začni spoznávať nových ľudí a nájdi si partnerku, ktorá nebude steblom, ale mostom... Niekoho, kto ťa naozaj podrží a nájde si na teba čas choď kľudne sám do baru, daj si pivko, pozvi niekoho a dajte sa do reči, potrebuješ spriaznenú dušu ;) Potom budeš ty ten, ktorý má niekoho blížneho a nepotrebuje sa starať o druhých, aj keď nehovorím že nemáš pomáhať :)

Bez k psychologovi, nebo se z toho zblaznis. Kdyz to nebudes resit ale porad jenom prebijet, bude to v tobe porad jenom rust. Pak to jednou cele praskne a ty bys mohl udelat stejnou blbost jako ten kluk z vasi ulice.

a proč se tolik zabejváš dalekou budoucností? myslim že je to právě dobře, že řešíš hlavně to, jak bude vypadaj zejtřek a pozejtří.... těch pět deset let, to se samo vyvine ze samejch takovejch zejtřků...
ale stejně ti rozumim, řešim něco podobnýho...akorát já si mysli že naopak za těch 5, 10 let to už budu mít vyřešený. jestli chceš, ta se ozvi, urbajo:)

práci máš, koníčky taky, možná ti chybí pocit sdílení, společnost (nepíšeš o žádných blízkých lidech), i kdyby jen k tomu ježdění na kole. člověk by sice měl umět být sám se sebou šťastný, ale dlouhodobě to může lézt na mozek, odpoutává tě to od reality. můžeš najít ve svém okolí (třeba ve stejném baráku, v práci) nějakou duši, která s tebou bude tyhle věci probírat. i když se většina lidí zabývá jen sebou samotnými, neuvěřitelně se jim uleví, když o tom můžou mluvit s někým osobně (přes net je to na pr*), a můžeš zjistit, že moře lidí trápí to, co tebe, jenom to běžně neventilují a snaží se vypadat, že je nic nežere.

Ahoj, já tak nějak chápu jak to myslíš, ty chvíle, kdy jsem se cítila na dně jsem prožívala celý minulý rok a občas ještě i ted. Mi třebas pomohlo dát si nějaký cíl, kterého se snažím dosáhnout, takže mám pocit, že i když dělám něco co mě nebaví, je to pro to co chci. Zároven mi hodně pomohl obrat od ne k ano-nebát se občas zariskovat. A taky to že jsem více aktivní, sama se snažím vyhledávat nové podnětné situace a čerpat z nich co nejvíce. Samozřejmě to nemusí být stejné jako u tebe, každý to má trochu jinak, ale snad by to mohlo alespon trošku pomoct.. p.s. většina lidí se o mě nestará a je jim jedno jestli je mi dobře nebo ne, proto mi záleží hlavně na těch, kteří mě mají v srdci hluboko. A těch si vážím a s těmi se snažím trávit co nejvíce volného času...