Zpovědi

No je to tak že na jedný akci jsem sbalil holku, která mě podváděla a opravdu jsem jí miloval, ale opustila mě a já se vrátil ke své bejvalce, která se chová jak moje matka, je tlustá a chci se jí zbavit.

vrhnu se po dlouhé době na vylití duše a vnitřních pocitů jako dřív, zmateně jako dřív, stejně jako moje myšlenky...
čtyři skvělé měsíce strávené v Americe, není to jiný svět, je tam stejný bordel jako tady, ale skvělé byly pro mě tím, že jsem byl pryč, úplně pryč od všeho... nejdřív tolik práce, že nebyl čas myslet na horší věci, potom cestování, které mě k jiným myšlenkám ani nepustilo, teď jsem tři dny doma, je to super, už jsem se těšil :) těšil jsem se na kamarády, na blízké lidi, na blízké věci, na všechny maličkosti okolo, ty tvoří všechno (velké věci nic neznamenají), těšil jsem se a dočkal jsem se toho :) a teď, druhý večer za sebou tady sedím, stojím, procházím se pod noční oblohou plnou hvězd... a rozdíl v těch dvou večerech? včera to byla radost, žil jsem přítomností, stejně jako jsem se učil žít tím, co je právě teď, celou dobu v USA, celou dobu pryč, brát všechno jednoduše tak, jak to je, po vzoru Eckharta Tolla a mnoha dalších moudrých... a bylo to fajn, je to fajn přístup, ne že bych ignoroval špatné věci okolo, ale proč se něčím znepokojovat, když s tím stejně nic nemůžu udělat... raději to přijmout :) a byl jsem v "ráji"...
když jsem odjel pryč, nechal jsem tady všechno, co se mě týká, napůl rozdělané, nedodělané, s tím, že potom začnu jinak... všechno k tomu vedlo, všechno bylo super, všechno okolo navenek taky pořád super je, nemám důvod si stěžovat na lidi okolo :)
během pobytu na druhé straně světa jsem jednu věc do života (školu) uvážil a trošku přehodnotil a teď jsem se na to musel vrhnout... a není to ono, spadla na mě klec, vyrostla kolem mě zeď, ze které mám strach... je to jiná cesta, než jakou chci, není to svoboda... jeden malý krok a už si nedělám, co chci, tak jako to bylo předtím - i když je to pro můj budoucí život mnohem lepší, ale je otázka, jestli to není jen zdánlivé... chtěl jsem jít svou vlastní cestou a zase jsem ustoupil a už to není moje cesta, pro mě jsou to pouta a nasadil jsem si je dobrovolně sám
dnešní večer tady sedím a jsem ve vlastní vnitřní pasti, padám někam dolů, neznámo kam, ani ti lidi se mi nezdají být tak blízcí, jak by měli být (to je chyba mého vnitřního pohledu), občas je těžké najít nějakou záchrannou příčku, nějaký nesmysl, kterého se chytnout, když není nablízku člověk... myslel jsem si, že se od toho trošku vzdálím, ale bojuju s tím pořád, nezměnilo se vůbec nic, ani trošku se to nepohlo... je to moje past :)

možná to opravdu chce léky

Zpovědnice je tu od toho abych se vyzpovídala.. tak teda dobře .. Mám před maturitou a myslela jsem si,že to bude brnkačka,ale trošku mě to překvapilo.. No spíš hodně.Jenom na to pomyslím a kroutí se my žaludek... Toho kvantum věcí,co se na mě valí.. tedka do toho 3 týdny praxe čímž zabiju skoro celý říjen..to nemám šanci stihnout všechno udělat.. a co když se my to nepovede ? To bude fakt konec..a sakra že bez matury se jdu rovnou oběsit ..a do toho ještě všichni otravujou s vysokou .. teďka se mám ještě rychle rozhodovat kam chci jít na vysokou ? Sakra nemám vůbec páru .. A když to bude někde mimo Ostravu ? Zvládnu se o sebe postarat ? Vůbec neznám svý schopnosti .. trošku panikařím ..

Jsou to spíš otázky které bych měla klást sama sobě,ale vůbec nevím .. mám temno před očima

Myslíte si,že (ne)existuje přátelství mezi mužem a ženou?A proč si to myslíte?

....radši nic..

Mojí mámě před měsícem praskl žaludeční vřed. Lékaři ji zakázali nosit cokoliv těžkého. Před týdnem jsme odjely na chalupu a včera se balily zpět do Prahy. Ještě na chalupě jsme si rozdělily, že máma vezme batoh na záda, který tolik nenaplníme, aby byl lehčí a já vezmu tašku přes rameno do které dáme ty těžší věci. Aby se mi vše lépe neslo přidala jsem si do tašky ještě batůžek a notebook, abych to nemusela tahat v ruce. Jeden známý nás hodil na okraj Prahy. Začala jsem si nandavat svoji tašku přes rameno. Byla trochu těžší, ale bez problémů bych jí unesla. Okamžitě ke mě přišla máma, tašku potěžkala a řekla, že tohle neponesu, že to vezme ona. Říkala jsem jí ať to nebere, že to unesu a že akorát jí bude blbě, že je to na ní příliš těžké. Začala na mě akorát ječet, že jí s*r* a vůbec na ní nemluvím. Řekla jsem jí, že aspoň z té tašky vyndám notebook ať to má o něco lehčí. Opět jsem se dočkala jen nadávek a řekla mi, že se se mnou nebude bavit a schválně jela v jiném vagonu v metru a posléze i tramvaji. Doma opět jen nadávala, jak je jí zle, že za všechno můžu já a že jsem akorát sobec, který na ni nemyslí a že budu oslavovat až chcípne. Dnes ráno jela do nemocnice, protože jí je špatně. Vše svedla na mě, že za všechno můžu já. Strašně mě to celé mrzí a bolí, ale nevím, kde jsem udělala chybu. Chtěla jsem jí pomoc, ale ona mi to nedovolila . Nebo to celé vidím špatně a opravdu byla chyba u mě. Dokonce mi dnes řekla, že by bylo fajn kdybych se odstěhovala (což si nemyslím, že tohle myslela vážně, ale přesto to bolí).

Ráda bych znala Váš názor. Můžu opravdu za to, že dnes skončila v nemocnici ?

lidi rikaji ze jsem blazen a ze mam brat prasky.a to jen diki temu ze nejsem jako ostatni ale co je norma co je normalni to ze nejakej clovek pod pohruzkou nasyli rekl ze to co je je normalni a ten kdo vybocuje je blazen a nebo schyzouš ale cokdyz vydíš mrtve duchy cokdyz kdyz se divas na druheho cloveka vydíš jak mam rozervany ksycht ajk krvaci a nebo jak ho mlatis do hlavy o patnik a je to normalni cokdyž existuje neco co nemužes necím podlozit neco co proste je a bude..

Toto léto je fakt hrozný. Když jsem měla práci a nemohla jsem ven, bylo nádherně. Teď, když mám trochu volna, je venku odporně a já se cítím z toho už tak unavená, že nemám náladu na nic. Ke všemu se musím nutit. Neplním svoje závazky. Ani ven se mi nechce - zaplavat si nebo zaběhat... Není to úplná deprese, jen sklíčenost. Když se k tomu připočte pár průserů, které vyplňovaly můj července, mám dost. Trochu mě drží nad vodou můj přítel, ale mně by už jen stačilo, kdyby se můj život na chvíli uklidnil, moje sestry a zbytek rodiny se se mnou začal zase bavit a kdyby vysvitlo sluníčko. =(((

slunko, kde se flákáš?! :(

Poslechnout city nebo rozum? Mám jít na školu do Brna na obor který mě příliš neláká (byla to záchrana kdybych se jinam nedostala) ale být s tím koho miluji nade vše? (je to něco úžasného-nechci o něm nějak moc básnit ale prostě... ted mám fakt pocit že s ním by to mohlo vyjít na hodně hodně dlouho... a sedíme si a doplňujeme se prostě ve všem...)
Nebo radši do Olomouce, kam jsem se dostala na obor který je mým snem asi 5 let a být pořád bez něj? Dál udržovat vztah na dálku (což mě prostě ubíjí) nebo se vykašlat na svoje sny?

zajímá mě váš názor, pokud ho k tomu máte :) děkuji :)

Občas sa cítim tak sama...občas neviem ako ďalej...Nebaví ma pretverovať sa..že ma nič netrápi..hľadam dôvod aby som mohla pokračovať..no nič..stále nič..nieje nádej že bude lepšie..snažim sa aby všetko bolo fajn..vraj..aby som mohla prežiť musim byť sviňa..okej..keď taká som ubližujem..potom prídu vyčitky..keĎ taká niesom ubližuju mi druhí...každým slovom niekoho urazim..6 ľudia su pre mňa dôležití...z tých šietstich na mňa 6 aj kašlú...super..to sa dá prežiť..mám ešte seba..nieje to výhra..ale nemám na výber...ja sa snažim..fakt sa snažim isť ďalej..aj keď ma všetci uražajú..neveria mi..neveria ,že aj ja niečo dokážem..že aj ja mám pravdu..nevedia ako sa citi človek ako ja..po tých všetkých veciach čo som zažila už viem čo je to ten s***vený život...Niesom ako tí ostatní v mojom veku..oni ma nechápu..oni neprežili to čo ja..oni sa v noci nezobudia na ten najmenši zvuk..oni nechodia spať zo strachom o 4 ráno aby sa niečo nestalo...neberú tabletky....niesu v strese každu minutu svojho života..nevedia čo je to samota..chodia von..baviť sa...ja chodim na cintorín..premýšľať..ako ďalej..čo bude zajtra..či vôbec prežijem najbližšiu noc..majú svoje problémy..štve ma keď vidim ako hovoria.."ja sa zabijem ja nemožem isť na chatu..mam zničený celý život"..alebo"ja možem byť von len do 10..to je tak tráápne" ...štve ma to..štve ma že nevedia čo sú to skutočne problemy...štve ma to možno preto lebo aj ja chcem mať len take problémy...nechcem už ďallej žiť so strachom,v strese bez ľudí ktorí by ma mali radi..ktoím by som verila..Nieje nádej aby bolo lepšie...Viem niektorí ľudia sa majú horšie...prežili toho viac ako ja...Ale ja som tiež prežila dosť nato aby som pochopila že nič dobre neexistuje....Neexistuje láska...dobro...šťastie...aspoň pre mňa nie...Ľudia ktorí si to nezslúžia trpia najviac..nehovorim teraz o sebe..nemožem sa na to pozerať ako trpia...Svet je nespravodliví..jo nezvykla som si..ani si nezvyknem..

..Nikto z nich by to nezvládol..nikto

Jsem špatná když když lžu, ae nechci... Musím lhát jinak to tomu člověku ublíží a to nechci... Tak dál mám hrát tu falešnou hru? Která se mi hnusí!!! Ae on bude štastný...

:(

v poslední době mě děsně sere kamarádka. neříkám že jsme si vždycky rozuměly ale prostě v tom bylo ěnco co nás spojovalo. ale v poslední době je to prostě pryč. jednu dobu jsem si říkala že jsem ráda že ji mám a tolerovala jsem její odlišnosti naivní názory a podobně. vždycky sme se pro ni obětovala. když řekla že něco potřebuje vždycky sem hned sedla a udělala to. když byla smutná do noci sem si s ní psala. když byla v pr**li držela jsem jí kapesník. a pak jdem ještě s dalšíma lidma ven a ona se přiožere a když sme měli jít domů, řekla mi že mám jít sama přes celé pitomé město ve tři v noci. bylo mi děsně blbě. tak sem se samozřejmě nasrala protože sem tam musela sedět mezi bandou ožralů než se uráčila. druhý den sem měla hodně nabitý plán takže sem potřebovala být ready a jí to bylo úplně ukradený. a pak mi ještě řekne že podle ní se jako nic nestalo. protě zasraný sobec. tak sem jí řekla co mě na tom naštvalo a jestli jí to nepřipadá divné, načež mi napsala zprávu kterou mě nasrala ještě víc a v podstatě mi řekla že je to všechno moje vina. a že na tom nestojí naše skvělé přáátelství. zajímavé že když jsem za ní přišla já že něco potřebuju tak se na mě vypr*la a nehnula ani prstem. místo toho mi pořád píše trapné historky z života lidí co si myslí že jí přijdou zajímaví. lidí kteří jsou nedosažitelní a vůbec o ní nemají zájem akorát si někde potřebujou vylít svoje blbé zdeprimované srdce a tak se všichni po netu deptají s úplnýma blbostma, který jsou neřešitelný nebo je ani vyřešit nechcou. to je v poslední době naše jediná konverzace. co s takovým člověkem? ona mi tvrdí že jsem pro ni všechno a přitom se chová jak prase! ted vymyslela že si uděláme výlet, ale já jsem bez peněz a když jsem řekla že nepojedu, zas dělala drama, že sem kráva a že jako ona tam chtěla jet kvůli mě, ale je naštvaná že nejedu. je to pitomý sebestředný spratek

smazat ze života?

Už mi lezou na mozek ty otcovy kecy. Úspěšně jsem dokončila studium na výšce, získala magisterský titul, studium jsem nemusela prodlužovat, všechny zkoušky mám na poprvé. Teď jsem začala hledat práci. A jediné, co musím od otce poslouchat je, že "co se mnou" a "kde si tu práci jako najdu" a prostě řeči, které jako by naznačovaly, že jsem naprosto neschopná a podobně. A já bych tak strašně potřebovala slyšet, že to zvládnu, že jsem dobrá. Ale sylším jen tohle.
Slova podpory slýchám jen od přátel a to mi pomáhá, ale přeci jen slova zneuznání od jednoho z rodičů mají na mě mnohem větší vliv. Protože je to prostě rodič - člověk, kterému jsme zavázaní za to, že vás na té škole financoval a tak...
A možná mi doporučíte, abych si s ním promluvila, ale já se mu raději vyhýbám, přeci jen s někým, kdo chlastá se nedá moc mluvit.
Nevím, proč mají někteří lidé takové tendence shazovat vlastní děti... A pak se bude beztak před někým chlubit, jak má dceru vysokoškolačku. Ach jo...
Měla bych to prostě asi pustit z hlavy, vzpomenout si na Čtyři dohody a uvědomit si, že je to jeho "scénář" a nebrát to osobně...

Děkuju, že jste mě vyslyšeli

Nedávno jsem sem psala zpověď a taky jsem tam psala, že budu mít příjmačky do magisterskýho studia. Bylo toho hodně (další zkoušky) a prostě jsem se na to nezvládla pořádně naučit, takže jsem to projela, bohužel jsme malej obor, což mojí pozici dost ztěžuje. Budu si muset prodloužit studium, i když mám všechny předměty (skoro) hotový - ale přesto se cejtim jako největší d**il, kterej nezvládá školu a nemá tam co dělat. Za tři roky mám průměr nějakých 1,6 a k čemu mi to je. Neumím si představit, co ten rok budu dělat, připadám si poněkud na víc. Práci v oboru bez titulu neseženu, prostě se asi budu připravovat na státnice a psát bakalářku, akorát že nemám absolutně žádnou motivaci... V pondělí mám poslední zkoušku a ač jsem nikdy neměla problém s tím přemluvit se k učení, tak momentálně to se mnou vypadá dost bledě :)
Díky za přečtení mých sebelítostivejch žvástů

jen jsem to ze sebe chtěla dostat

Já už vážně nemůžu...je tot aková kýčovitá fráze, jenže já ro už fakt nedokážu dál snášet. Nechci ho opustit, nechci, miluju ho...ale nějak cítím že se to musí stát...tohle už dlouho zvládat nebudu...Jednou to prostě přepění a já ho vyhodím. Znáte to, když někoho milujete, víte že on vás miluje taky, ale zároveň víte, že spolu prostě nemůžete zůstat? Miluje mě, jsem si tím jistá i když se tak už hodně dlouho nechová. I když už hodně dlouho kvůli němu minimálně jednou týdně tajně brečím v kumbálu, i když se spolu hádáme už snad každej den...Ale už to trvá moc dlouho. Pořád ho jen něčím omlouvám před ostatními i před sebou samou, pořád si říkám že je to špatným obdobím nebo jen mizernou náladou, že se to zlepší...jenže nelepší. Když mi ublíží, nikdy se neusmíříme tím, že by se omluvil. On prostě jen začne po chvíli dělat že se nic nestalo - štve mě to, ale pak mi to začne být jedno a to je formální usmíření. Starám se o něj, vařím mu, uklízímmu, fakticky ho živím, věčně ho před někým obhajuju...ale už mi prostě docházej omluvy a začínám si uvědomovat že se to nezlepší a že jediný co můžu udělat je opustit ho (nebo ho spíš vyhodit) dřív než se z toho naprosto sesypu.

Já vím, ani to není zpověď, jen to nemám komu říct...

Chci zjistit, jestli je to normální jev, nebo nějaký error, na který bych se měl zaměřit...

Dejme tomu, že máte fakt dobrou kamarádku (dámy kamaráda) - v podstatě osobu nejbližší. Znáte se od dětství a za tu dobu jste celkem dost myšlenkově synchronizovaní - přesto, jde o vztah ryze kamarádský, prakticky v něm absentuje nějaká erotická přitažlivost..
A teď dejme tomu, že si tato osoba po letech marného hledání najde partnera..
Je normální být v mírném šoku a žárlit..?
(Tím myslím spíš na toho partnera, nikoliv na to, že tím přijdete o parťáka na spoustu aktivit, nočním in-line bruslením počínaje)

Já nevím, přijde mi to mírně divné (uvažuji-li, že jsem ji vnímal fakt jen jako kamarádku), na druhou stranu je to už asi 3 minuty, co jsem si přečetl SMS, kde je takto zdůvodněno, proč nejde dnes v noci bruslit a divný pocit žárlivosti nemizí... Možná hraje roli i to, že jsem naspeedovaný přemírou kafe, ale, ale ,ale....vyhodilo mne to z emocionálního balancu o kterém jsem si myslel, že je neotřesitelný, tápu v chaosu a nemůžu se zorientovat...

(Jo, asi bych měl se psaním počkat, až se nějak zkoncentruji, ale, jednak právěto vypsání mi většinou nejvíc pomáhá, druhak mne fakt zajímá názor jiných, emocionálně více prosycených lidí, například právě zde)

Zvláštní .. dneska sem si uvědomila, že sem posední dny.. co dny, spíš dlouhé týdny.. byla tak zaneprázdněná, že sem úplně zapoměla žít .. Smutné to zjištění ..

Proč to tak bolí. Proč nejde říct prostě stop, je to pryč zapomeň. Vím že mě asi neměl rád ale to bohužel nemění to co cítím já k němu. Nejde žít budoucností když chceš stále vrátit minulost ...

Já už vážně nevím, co s ním...Snažím se, moc se snažím, pomáhám mu jak jen můžu, podporuju ho, jsem tu pro něj vždycky když mě potřebuje, brečí mi na rameni...a o pár hodin později se ke mě chová hnusně, povýšeně, arogantně, je nepříjemný a urážlivý. A když dám najevo, že se mi to nelíbí, odpoví mi jen "Zvykej si." Ale já si nechci zvykat, nechci si zvykat že se mnou přítel zachází jako s hadrem, nechci si zvykat na tajně probrečený noci, nechci si zvykat na bolest u srdce při každym slově, pohledu a už vůbec si nechci zvykat na tu samotu i když jsem s ním...
Jakoby zkoušel co všechno ještě vydržím...A já upřímně sama nevím kolik ještě zvládnu. A hlavně nevím co udělám až už to dál zvládat nebudu. Vyhodím ho na ulici i se psem? Nebo jako obvykle jen zatnu zuby a budu se modlit aby se to vyřešilo samo? Nebo se prostě zhroutím a budu doufat, že až se proberu bude všechno fajn...jako krásný ráno po noční můře...?
Asi ani nečekám radu. Vlastně si tu radu docela dobře dokážu představit - "Vykašli se na toho parchanta, vykopni ho a jdi dál", nebo něco podobného. Což nedokážu, takže je asi zbytečné mi to říkat...Jen sem to asi chtěla někam vypsat, někde se svěřit...Protože ten komu bych se nejvíc měla svěřovat mě právě teď nejvíc trápí...

Omlouvám se za pravopis, nějak mi to dneska nemyslí...

Mám asi hodně zvláštní hodnoty v životě... Aby byl člověk v životě šťastný... Nevím vůbec jak to napsat. Jsem ve věku, kdy už mi tikají biologické hodiny o sto šest... Ale celý život žiju v tom, že si poslední kapku, poslední chvíli musím užít tak, jako by byla ta poslední... Jenže, čím jsem starší, ty hodnoty se mění.

Poznala jsem hodně mužů, a nutno říct, měla jsem na chlapy velké štěstí, polovinu z nich jsem si ani nezasloužila... Milovali mě, udělali by pro mě cokoli na světě...

Ale můj strach ze závazků byl tak velký, že vždy, když to začlo být vážné, hodila jsem zpátečku. Strach, že to není to pravé...

Jsem přesvědčená, že když je to to "pravé", tak to člověk pozná v prvních chvílích... Jsem na svůj věk snad příliš naivní... Jenže mám strach, že se rozhodnu špatně, a pak svého rozhodnutí budu litovat celý život...

A být snad s někým jen kvůli toho, že je mi s ním dobře, hezky se o mně stará... Ale někde v hloubi duše stále cítím - co když s ním budu, a pak potkám skutečně toho pravého!?

Navíc, asi už toho pravého jsem našla. Dneškem jsem poprvé v životě schopná říct, že vím, koho chci. Mám naoko fungující vztah, však se záruční lhůtou... Avšak vím, že i když to nikdy nebude úplně dokonalé, bude mě ten člověk milovat do smrti, a udělá pro mě všechno na světě... O proti tomu ten "pravý" si myslí, že jsme přátelé.. Když jsem mu jednou naznačila své "hlubší city", dal mi najevo, že mě má rád jen jako kamarádku... Sám má dlouhodobější vztah, a myslím, že má strach jej opustit... Protože neví, "co by, kdyby".... Je to ale trošku složitější v tom, že vím, že určitá náklonost tam je... Nejsem až tak naivní, abych si to nalhávala... Výlety, chvíle, kdy se díváme do očí beze slov... Chvíle, kdy se držíme za ruce... Kdy mě pohladí...

A já se ptám... Má smysl udržovat něco, o čem vím, že se budu mít dobře, a vytěžím z toho spoustu pozitivního... I přestože vím, že mu to nikdy neoplatím... Nechci slyšet názory, že mám hrát férovou hru, protože to mě už nebaví, chci být taky šťastná...

Nebo mám jít za tím, co vím, že by mohlo být předem ztracené..? A bojovat o to za každou cenu..? A pokud to nevyjde, po několikáté se nervově zhroutit? Být sama jen proto, že jsem ten typ - buď všechno, a nebo nic...

Předem díky za vaše názory...

"Milujeme ty, kteří nás opouští. Opouštíme ty, co nás milují." Svatá pravda! :( Poslední dobou je tato věta náplní mého života. :( Už nechci, nemůžu.. Nechci být zamilovaná do člověka, který mě odmítá, ikdyž mě před pár měsíci ještě sám miloval (tehdy jsem ho samozřejmě odmítala já). :( Přála bych si mít zase čistou hlavu, najít někoho, do koho se zamiluji a budu s ním šťastná, vždycky něco zkazím.:(

VŽDYCKY..