Už je to přes rok! Rok, co se máma psychicky zhroutila. Ihned se začala léčit u psychiatra, ale přijde mi, že léky jí moc nezabírají a já už vůbec netuším, jak dál? Mám mámu strašně moc ráda, ale to její hnusný chování už nezvládám. Její asi opravdu hodně zle, ale všechno si vylévá na mě. Např. teď se mnou už druhý den nemluví (pokud na mě promluví, tak jen aby mi vyčetla nějaký věci), ale já vůbec nechápu proč se mnou nemluví? Měli jsme totiž včera jet na nějakou slávu do Třeboně. V pátek máma řekla, že je děsně unavená, že nepojedeme. Já jsem byla i docela ráda, protože jsem se cítila divně jako kdyby na mě něco lezlo. Tak jsem to vzala za hotovou věc a včera odpoledne tady na mě začala řvát a vyčítat mi, že jsme nejely a že je to hlavně moje chyba, protože mi v pátek večer bylo divně. Když jsem jí řekla, že mi říkala, že nejedeme protože je unavená a nechce jet, neměla jsem ji prý poslouchat, protože vím jak moc je psychicky nemocná a měla jsem ji sbalit, ráno vzbudit a odjet s ní vlakem do Třeboně. Jenže jak já tohle všechno mám vědět, když si to myslí a neřekne nic nahlas? Na tuhle otázku už jsem samozřejmě odpověď nedostala, ale opět jen na mě řvala, že mi na ni nezáleží a že až skončí v Bohnicích budu jen ráda. A takových případů je u nás mnoho a mnoho. Neustále mi vyčítá, že s ní nikam nechodím a vůbec se o ni nezajímám. Přitom se snažím s ní hodně chodit, ale taky musí pochopit, že ve svých 21 letech nemůžu víkend, co víkend trávit s ní, že se teď hlavně potřebuju věnovat škole. Já už popravdě vůbec nevím, jak se chovat. Vadí ji skoro všechno. Za všechno špatný můžu jen já a ona nikdy za nic nemůže, protože je nemocná a dělá to ta její nemoc. Já sama už mám z toho všeho problémy. Mám strašné křeče v břiše. Byla jsem na vyšetření v nemocnici, ale nic se nenašlo. Údajně za to můžou nervy. Do toho jsem v maturitním ročníku a vůbec mi nejde soustředit se na školu. A aby toho nebylo málo, tak jsem měla menší románek s jedním kuchařem od nás z brigády. Jenže po týdnu našeho vztahu se vrátil ke své bývalé přítelkyni =o( a já ho teď i jeho přítelkyni musím vídat na brigádě. Sama jsem uvažovala, že bych navštívila psychologa, ale k tomu je potřeba doporučení od obvodního lékaře a zdrav. sestra moji obvodní lékařky je mámina dobrá přítelkyně a máma mi zakázala jakkoliv o tomhle mluvit a už vůbec ne si dojít ke své obvodní pro doporučení k psychologovi. Zkoušela jsem tedy aspoň napsat přes e-mail do nějaké psychologické poradny, ale po měsící žádná odezva =o(. Pak jsem se tedy rozhodla, že bych navštívila psychiatra mé mámy. Přece jen jí zná nejlépe a třeba by poradil i mě, jak z toho všeho nezešílet, ale máma mi nechce říct u koho se léčí =o(. Nejhorší je, že jsem na všechno úplně sama. Nemám kamarádku ani kamaráda či přítele. Není tu nikdo, kdo by mě obejmul, pohladil, řekl, že to všechno bude zase jednou dobrý. Vím, že řešení je se sbalit z domu a odejít, ale na to já nemám. Moje svědomí mi to nedovolí a vím, že bych si to pak vyčítala celý život. Já sama byla cca před 5 lety vážně nemocná. Skoro dva roky jsem strávila doma, v nemocnici a máma se na mě taky nevykašlala. Ale popravdě nevím, jak dál. Vím, že je mámě zle. Má totiž ještě i jiné zdrav. problémy než psychické (má zánět obou kyčelních kloubů a dost ji to bolí), nemá přítele, máma ji zemřela v 17-ti letech a její otec je celý život na ni hnusný. Tohle vše si snažím uvědomit a pochopit ji, ale já sama už nemám sílu na sebe.
Omlouvám se, že má zpověď je tak dlouhá, ale vím, že aspoň trochu mi tahle zpověď pomůže a zmírní mou bolest.
Diskuse ke zpovědi
LyZy: Mockrát děkuji za krásnou odpověď 
! Máma k psychiatrovi opravdu chodí. Nosí si od něj recepty s lékama a díky tomu jsem konečně zjistila o koho jde. Taky jsem mámě říkala jestli nechce změnit lékaře, že jeho postup se mi vůbec nezdá a konečně i ona o tom trochu začala uvažovat, ale než se rozhodne definitivně, to ještě uteče měsíců 
. No, letos to budou opravdu krásný Vánoce. Mámě momentálně začíná být hůř a hůř a rozhodla se letos Vánoce zrušit. Jasně, že to ve svých skoro 21 letech chápu, ale stejně je to takový smutný.
Tak to máš jako třeba grafologii nebo rorschacha. Obojí je celkem seriózní záležitost a v těch kruzích se sice nepohybuju, ale tak trochu z povzdálí si všímám, že stromy jsou docela oblíbený seznamovací test. No ale v případě Delffy, pokud se potřebuje dozvědět něco o mamince, by to možná byla trochu zdržovačka. A možná taky vůbec ne a pomohlo by to najít konflikty a souhry osobnostních rysů. Hehe, raději se nikomu do povolání montovat nebudu 
bludicka: člověk, co kreslí s lidmi obrázky stromů, se za psychologa vydává?
Jojo, k psychologovi nepotřebuješ předpis ani doporučení, páč většina z nich jsou soukromníci, kterým ty platíš za to, že oni tě vyslechnou. Když budeš cítit, že to potřebuješ, zkus si nějakého ve svém okolí najít a zajít k němu.
Přeju hodně štěstí, ať nepotkáš nějakýho chlápka, co se za psychologa vydává a bude s tebou kreslit obrázky stromů..
A terapie šokem by pro maminku mohla být inspirativní.
Držím palce 
Najdi toho psychiatra, pokud tedy k nějakému skutečně chodí... Tím bych začla.
Delffy,
souhlasim s vlkem, nesouhlasim s mužem.
Jsi v životní fázi, kdy máš spoustu práce sama se sebou. Vztahy s chlapama, kamarádi, škola, brigády ... už jenom tohle je pro jednoho samotnýho člověka hodně. Je jasný, že se na mamku vykašlat nemůžeš, to bych taky neudělala. Ale někdy právě ty drsný cesty vedou do cíle. Máma je máma, dcera je dcera. Ty rozhodně nemůžeš za to, jak jí je. Podle mě je hloupost obětovat svoje duševní zdraví na úkor zdraví někoho jinýho, zvlášť, když to evidentně nikam nevede. A myslim, že si sama uvědomuješ, že právě s tim svym zdravím pekelně hazarduješ.
Z toho, co píšeš, mě i napadlo, zda-li neni možný, že by tvoje mamka k nikomu nechodila - každopádně bych si to ověřila a kontakt na jejího psychiatra/psychiatričku našla!
Do těch Bohnic bych ji poslala už dávno, jestli má rok takovýhle stavy. To mě zase vede k otázce, jak je možný, že už ji tam doktor neposlal, popř. co to je za doktora?
Ty tu zkrátka nejsi od toho, abys někoho (a to ani svojí vlastní mámu) tahala vlakem kamkoliv (kromě Bohnic). Když to přeženu, z toho, co sama říká, uznává, že je nesvéprávná.
K psychologovi můžeš i bez doporučení obvodního. To můžeš i k psychiatrovi nebo do jakýkoliv občanský poradny (bývají při úřadech práce a fungujou i pro obdobný případy). Neni problém zavolat, napsat mail, kdyžtak tě nasměrujou dál 
Nezůstávej na to sama. Lidi s velkýma duševníma problémama se chytaj stébel, ale ty se můžou lehce zlomit. Nedivim se, že nemáš koho obejmout, když všechen tvuj čas a energii "posnídá" jeden člověk.
Drž se!
Neprijemna zivotni krizovatka. Ale vypada to, ze je nejvyssi cas, zvolit si cestu. At zvolis jakoukoli, nejspis to nebude prochazka ruzovou zahradou. MiW ma pravdu, zkus se poohlednout po nejakem kontaktu, diar, stolni kalendar, telefon(nekteri si mozna budou myslet, ze to je nemoralni, takhle smejdit, ale nekdy si clovek musi vybrat to mensi zlo aby dosahl vyssich cilu). Mozna bys mohla zkusit obejit sestru a promluvit primo s obvodni lekarkou, nebo si zkusit promluvit, nebo se prepsat k jine obvodni. Budu drzet palce at se to co nejrychleji urovna a doma at je pohoda. A pamatuj, ze clovek pada na hubu proto, aby se otrepal, vstal a sel dal.
Hmm, no rozumné věci, co mě napadaly udělat, už jsi udělala. Každopádně musí mít na toho doktora nějaký kontakt - číslo v telefonu, objednávací kartičku, záznam v diáři, aby se mohla třeba přeobjednat nebo cokoliv. Trocha detektivní práce by tohle mohla vyřešit. A on by Ti asi opravdu měl říct nejlépe, jak se k ní chovat. Jen se trochu bojím, že nebude chtít přesahovat rámec svých zaběhlých pracovních postupů. Ale pokud je to rozumný člověk...
Je to ale zapeklitá situace, to jo. Na to těžko pomůže jedna rada, která by to všechno definitivně rozsekla a pokud ano, měla by ničivé vedlejší účinky. Jestli se na ni opravdu nechceš vykašlat a je zřejmé, že nechceš, potřebuješ mít zkrátka komplexně vypracovanou osobnost a vidět do hloubky věcí. Sama si s pomocí empatie trochu svoji mamku "oťukat", jak v určitých situacích reaguje na různé věci. K tomu už nějaký základ 100% máš, jenom se nebát experimentovat s novými akcemi - být nekompromisní, obejmout ji, mluvit čistě věcně, asertivně, možná by jí pomohlo udělat něco jinak - místo televize si zahrát společenskou hru, přečíst ji, nebo si nechat přečíst pohádku před spaním... buď kreativní, trocha invence by mohla udělat dobře i Tobě. Pokud máš čas, věnuj ho mamince, experimentům, osobnímu rozvoji a můžeš něco načíst o její nemoci. Pokud ho nemáš, musíš prostě co nejinteligentněji zapojit všechny poznatky, které už jsi získala, abys situaci udržela alespoň v přijatelných mezích. A že na to nemáš sílu? Každý má přeci něco, co mu tu sílu a energii do života vrací - sport, kniha, meditace, cokoliv - a na to si prostě musíš najít chtě nechtě čas, to je vždycky výhodná investice.
Osobně bych řešení celé situace začal tím, že bych si vše utřídil. Definoval problémy, ke každému řešení (vyzkoušená, funkční, nefunkční, návrhy nových), co mě to bude stát atd.
PS: A neboj se, bude to dobrý
Město Mrtvých
Náhodné moudro a přísloví
Jde osud krokem, který nikdo nevidí. (Publilius Syrus)Statistiky
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých ©