Detail a diskuse u zpovědi

vrhnu se po dlouhé době na vylití duše a vnitřních pocitů jako dřív, zmateně jako dřív, stejně jako moje myšlenky...
čtyři skvělé měsíce strávené v Americe, není to jiný svět, je tam stejný bordel jako tady, ale skvělé byly pro mě tím, že jsem byl pryč, úplně pryč od všeho... nejdřív tolik práce, že nebyl čas myslet na horší věci, potom cestování, které mě k jiným myšlenkám ani nepustilo, teď jsem tři dny doma, je to super, už jsem se těšil :) těšil jsem se na kamarády, na blízké lidi, na blízké věci, na všechny maličkosti okolo, ty tvoří všechno (velké věci nic neznamenají), těšil jsem se a dočkal jsem se toho :) a teď, druhý večer za sebou tady sedím, stojím, procházím se pod noční oblohou plnou hvězd... a rozdíl v těch dvou večerech? včera to byla radost, žil jsem přítomností, stejně jako jsem se učil žít tím, co je právě teď, celou dobu v USA, celou dobu pryč, brát všechno jednoduše tak, jak to je, po vzoru Eckharta Tolla a mnoha dalších moudrých... a bylo to fajn, je to fajn přístup, ne že bych ignoroval špatné věci okolo, ale proč se něčím znepokojovat, když s tím stejně nic nemůžu udělat... raději to přijmout :) a byl jsem v "ráji"...
když jsem odjel pryč, nechal jsem tady všechno, co se mě týká, napůl rozdělané, nedodělané, s tím, že potom začnu jinak... všechno k tomu vedlo, všechno bylo super, všechno okolo navenek taky pořád super je, nemám důvod si stěžovat na lidi okolo :)
během pobytu na druhé straně světa jsem jednu věc do života (školu) uvážil a trošku přehodnotil a teď jsem se na to musel vrhnout... a není to ono, spadla na mě klec, vyrostla kolem mě zeď, ze které mám strach... je to jiná cesta, než jakou chci, není to svoboda... jeden malý krok a už si nedělám, co chci, tak jako to bylo předtím - i když je to pro můj budoucí život mnohem lepší, ale je otázka, jestli to není jen zdánlivé... chtěl jsem jít svou vlastní cestou a zase jsem ustoupil a už to není moje cesta, pro mě jsou to pouta a nasadil jsem si je dobrovolně sám
dnešní večer tady sedím a jsem ve vlastní vnitřní pasti, padám někam dolů, neznámo kam, ani ti lidi se mi nezdají být tak blízcí, jak by měli být (to je chyba mého vnitřního pohledu), občas je těžké najít nějakou záchrannou příčku, nějaký nesmysl, kterého se chytnout, když není nablízku člověk... myslel jsem si, že se od toho trošku vzdálím, ale bojuju s tím pořád, nezměnilo se vůbec nic, ani trošku se to nepohlo... je to moje past :)

možná to opravdu chce léky