Zpovědi

Právě jsem zažila něco, co bych snad ani nevěřila, že je mimo stupidní hollywoodský cajďáky vůbec možný...Mám bisexuálního přítele a bisexuálního kamaráda. Už jen to, že tu schválně zmiňuju jejich orientaci, asi napovídá co přijde. Ano, nějak se do sebe zbláznili. Ještě podotýkám že i ten kamarád má přítelkyni. Každopádně oni dva to spolu nějak...prodiskutovali...a jaksi se usnesli že je to jen chvilkové pobláznění, že jsou šťastní se svými partnerkami a nechtějí to měnit, takže z toho nebudou dělat vědu, nechají to vyčpět a zůstanou s náma holkama. Můj přítel mi to podal tak, že tím je to jako vyřešený, uzavřený, všechno je to vlastně v pořádku a nemám se tím zabývat, jako by se nic nestalo. Jenže ono se přece stalo! Asi jsem naivní idealistka ale věřím že pokud někoho opravdu miluju tak miluju jeho a ne že se mi po pár měsících vloudí do srdce někdo další. Zkrátka věřím že opravdovou láskou miluju v jednu chvíli jen jednoho člověka. A věřila sem že on to tak má taky, že se nemusím něčeho takovýho nikdy bát, že moje místo v jeho srdci je naprosto výsadní. Ale zjevně není. A on se tváří jako by to tak bylo naprosto v pořádku a normální. Žádné výčitky svědomí, ba ani uznání že se stalo něco špatnýho. Moje srdce od něj právě dostalo slušnej pravej hák a on se tváří jako by jen připálil řízek k obědu, nic horšího. Když je to tak v pořádku a normální, tak to můžu čekat že se to za pár měsíců bude třeba opakovat? No přece proč ne, když to není nic špatnýho, ne?! Když si to ani nevyčítá, můžu mu snad ještě důvěřovat? Mít v něm nějakou jistotu? ...tyhle otázky si teď kladu v jednom kuse. Zatímco on to má evidentně všechno na háku, jednoduše počítá s tím že dál budem spolu a na tohle prostě zapomeneme. Ale copak to jde?!

Stalo se vám někdy něco podobnýho? Jak byste to řešili? Zatnuli byste zuby a překousli to? Nebo odešli láska neláska?

Přečetl jsem si co napsal DoctoreX na nástěnce o provozu na MM kdysi a teď, a napadlo mě podívat se na statistiky pod menu, a... udělaly mi hrozně škodolibou radost O

...a to i přesto že to tady mám rád, prostě tak nějak z principu

Před měsícem mě opustila přítelkyně a nemůžu se s tím pořád srovnat. Víte, pochopil bych kdyby náš vztah šel nějak dlouhodobě do hajzlu, tak by to člověk třeba i čekal....ale během víkendu jen samý "miláčku, lásko..."...a ve středu rozchod???

Nepochopím dnešní svět. Opravdu ho nechápu. Hlavně moje spolužáky. Oni si vůbec neváží lidí. Člověk pro ně něco udělá a jediný vděk je výsměch a nechání ve štychu. Nedej bože když na něco zapomeneš, to je hned oheň na střeše a už s tebou nemluví nikdo. Připadám si jako kus hadru, se kterým leští podlahu. Řekněte mi, co mám dělat? Díky nim mám celkem dost znechucenou školu a tak nějak potom i celé dny.
Do toho ještě jsem docela vážně nemocná se žaludkem a často nejsem ve škole. Oni mi to snad závidí, že mi to prochází....
Opravdu už nevím co mám dělat. Změnit školu je už asi zbytečný, když příští rok maturuju. A povedlo se mi po X letech ovládat svůj hněv a znovu ho budit nechci. Nechci už nikomu ublížit svým hněvem...

Je to dost na nic... :(

Dost dlho som bola zla na brata, neviem preco nejak tak prirodzene aj detsky aj zakerne, potom som ho zas ingnorovala tak pubertacky, az nekedy v 16, 17 som si priznala ze ho mam rada. Mal rakovinu vyliecil sa, nakratko, par rokov minuly rok oslepol. ja som sa snazila byt dobra uz k nemu ale bolo to tazke, jednak som bola zvyknuta byt zla a jednak on tym ze bral lieky aj tak celkovo byval strasne nervozny a zly aj na rodicov aj na mna a sestru proste tazke vyst. ale snazila som sa vlastne cela rodina. pred casom prestal hovorit, mal epilepticky zachvat je v nemocnici asi uz nebude ani chodit a pojde uz len do dakeho zaradenia bo doma sa to uz nebude dat. a ja si uz rok vycitam a neviem sa zmierit s tym ze som realne k nemu nebola dobra , vlastne malo ludi bolo k nemu dobrych a teraz to uz asi ani nestihnem. neviem co mam robit aby som to nejak odcinila alebo co. este sice zije ale viac nezije ako zije. uz len zmierit sa s tym ze stratim brata ktory ma 21 rokov a realne si nic este neprezil, respektive nic pekne len vsetko zle, je tazke, nieto este to ze som bola strasna svina vacsinu jeho zivota.

neviem ci si zasluzim odpustenie....

Sice mě maturita čeká až v květnu 2012, ale už teď jsem z toho pořádně vyklepaná =(. Celý tři roky na SŠ nás profesorka moc nenaučila a teď ve čtvrťáku chce všechno dohnat a já zjišťuju, že němčinu neovládám vůbec. Samozřejmě jsem ihned začala chodit na doučování, ale mám pocit, že za tak krátkou dobu to už nezvládnu. Proto jsem se rozhodla začít se učit německé otázky nazpaměť (vím, co říkám, ale učím se ten slovosled). Profesoři říkají, že je to ta nejhorší věc, co můžu udělat, ale já to prostě jen tak z hlavy dohromady nedám. Proto se chci optat, zda je tu někdo, kdo se to učil stejně jako já a tu maturitu dal? Když si představím, jak jsem se klepala před zkouškama z autoškoly, kde vůbec o nic nešlo (max. o 500,-Kč za opravné zkoušky), nechci vidět, jak zle mi bude v den maturity =o/. Nevím, co dál?

P.S. O angličtině ani nemluvím =o/. Ta mi jde sice o pár % lépe, ale také žádná sláva.

33 bodů na Beckově stupnici deprese, chci změnit zaměstnání bo mě stávající práce a situace v ní už slušně leze na nervy. No, podle výsledku z testu mi to leze na nervy hodně. Navíc zrovna dneska se mi povedlo utržit pracovní úraz; spadly mi palety na nohu; takže jsem fakt nadšená. Jo, když se sere, tak se sere pořádně.

Mám však výhodu, jsem vyučená pekařka se skoro čtyřletou praxí v oboru To půjde

Lidi, jsem totálně na dně. V životě mi nebylo hůř. Práce mě nebaví, přítelkyně mě opustila, cítím se sám, chodím k psychiatrovi, pořád se mi z těch léků chce spát, nic mě nebaví, zdá se mi, že nemám pro co žít...je mi neskutečně špatně. Takhle zle mi ještě nikdy nebylo...

Kdy to skončí?????

pořád se nemůžu přimět jít k doktorovi, vždycky když je to fajn, řeknu si, že to ještě zvládnu... ale ono to prostě není fajn :) když už tady v té samotě není "pro mě" ani jeden ten, kterého potřebuju, aspoň povídání s neznámým člověkem o všem by mohlo pomoct... zajímá mě, co se pro to bude muset stát

výkřik do ticha, možná spíš patřil do Opuštěného lesa

Opustila me pritelkyne...

Proste na ho**o...co k tomu vic dodavat...

Dlouho jsem tu nebyla a tak i tak nějak cítím, že bych měla zde pár řádek napsat. O tom co se stalo a věřím, že někteří lidé budou zvědaví jak mi vyšly mé plány, takže plány nevyšly. Dostala jsem se spíš úplně někam jinam, ale vůbec mi to nevadí. U mámy se potvrdila roztroušená skleróza, takže jsem si řekla, že s útěkem do jiného státu počkám, nechci ji opouštět v takovém stavu. Avšak začala jsem si hrát s akciemi, se kterými si zatím ještě nemůžu hrát moc, neb si ještě splácím note book, takže až tak od příštího roku můžu do obchodu s akciemi hodit více peněz, i vzhledem ke skutečnosti, že si nekupuji žádné cigarety, což spustil můj strejda, který po čtyřiceti letech přestal kouřit a místo cigaret má elektrickou cigaretu, kterou užívá jen když už má vážně chuť. Takže mám taky jednu, kterou mi právě máma věnovala k narozeninám, abych přestala kouřit. Na cigaretách tedy momentálně ušetřím skoro dva tisíce, strejda čtyři a jakmile mi skončí splácení note booku tak budu mít ještě skoro další dva tisíce navíc a tehdy to konečně rozjedu jak se patří.
No, ačkoli mi původní plány nevyšly prostě nevěším hlavu a pořád něco zkouším, samozřejmě tak, abych se nedostala do dluhů. Jediné co si přeji je, aby jste mi v tom drželi palečky. Strejdovi totiž hrozí vyhazov z práce, protože jejich firma má nového majitele a pokud bych si nehrála s akciema těžko bych nás uživila ze svého platu kdyby ho teda nakonec opravdu vyrazili. Ach, snad se poštěstí. Já tomu věřím, taky proto, že kdybych nevěřila, tak bych se sbalila a prostě někam vzala roha.

Prostě zpověď

Netušila jsem, že bych se sem ještě někdy vrátila, ale budiž...možná je tu někdo kdo má podobnou zkušenost jako já...za tu dobu co jsem tu nebyla se stalo snad 1000 věcí...vdala jsem se, rozvedla se, mám dvě krásné děti, holčičky...
Dávno mám přehodnocené priority a dětství je to tam...Už mě netrápí kdo kdy s kým proč a jak...mám teď docela spokojený vztah trvající skoro dva roky.Bohužel tento týden jsem musela podstoupit něco s čím se asi nikdy nevyrovnám...Musela jsem jít na interupci...pochopím když mě za to odsoudíte, ani pro mě to nebyla jednoduchá volba.Když to zhodnotím logicky, ona ani jiná možnost nebyla. Už mám dvě děti, bohužel nejsme na to tak finančně dobře, abychom uživili třetí...ani nemáme dostatečně velký byt, zkrátka myslím, že by všechny tři děti, kdyby se to třetí narodilo, trpělo dost velkým nedostatkem a to jsem nechtěla dopustit...
Ale stejně, nedokážu si tohle odpustit, nedokážu příjmout to, že jsem vlastně zabila své vlastní dítě. Je to příšerné jen o tom mluvím...Nežádám vás o odpuštění, jen jsem to potřebovala někomu říct.

Vím, že každá žena má mít právo se rozhodnout, ale nepřála bych žádné z vás aby jste tuhle volbu museli učinit...

Už je to přes rok! Rok, co se máma psychicky zhroutila. Ihned se začala léčit u psychiatra, ale přijde mi, že léky jí moc nezabírají a já už vůbec netuším, jak dál? Mám mámu strašně moc ráda, ale to její hnusný chování už nezvládám. Její asi opravdu hodně zle, ale všechno si vylévá na mě. Např. teď se mnou už druhý den nemluví (pokud na mě promluví, tak jen aby mi vyčetla nějaký věci), ale já vůbec nechápu proč se mnou nemluví? Měli jsme totiž včera jet na nějakou slávu do Třeboně. V pátek máma řekla, že je děsně unavená, že nepojedeme. Já jsem byla i docela ráda, protože jsem se cítila divně jako kdyby na mě něco lezlo. Tak jsem to vzala za hotovou věc a včera odpoledne tady na mě začala řvát a vyčítat mi, že jsme nejely a že je to hlavně moje chyba, protože mi v pátek večer bylo divně. Když jsem jí řekla, že mi říkala, že nejedeme protože je unavená a nechce jet, neměla jsem ji prý poslouchat, protože vím jak moc je psychicky nemocná a měla jsem ji sbalit, ráno vzbudit a odjet s ní vlakem do Třeboně. Jenže jak já tohle všechno mám vědět, když si to myslí a neřekne nic nahlas? Na tuhle otázku už jsem samozřejmě odpověď nedostala, ale opět jen na mě řvala, že mi na ni nezáleží a že až skončí v Bohnicích budu jen ráda. A takových případů je u nás mnoho a mnoho. Neustále mi vyčítá, že s ní nikam nechodím a vůbec se o ni nezajímám. Přitom se snažím s ní hodně chodit, ale taky musí pochopit, že ve svých 21 letech nemůžu víkend, co víkend trávit s ní, že se teď hlavně potřebuju věnovat škole. Já už popravdě vůbec nevím, jak se chovat. Vadí ji skoro všechno. Za všechno špatný můžu jen já a ona nikdy za nic nemůže, protože je nemocná a dělá to ta její nemoc. Já sama už mám z toho všeho problémy. Mám strašné křeče v břiše. Byla jsem na vyšetření v nemocnici, ale nic se nenašlo. Údajně za to můžou nervy. Do toho jsem v maturitním ročníku a vůbec mi nejde soustředit se na školu. A aby toho nebylo málo, tak jsem měla menší románek s jedním kuchařem od nás z brigády. Jenže po týdnu našeho vztahu se vrátil ke své bývalé přítelkyni =o( a já ho teď i jeho přítelkyni musím vídat na brigádě. Sama jsem uvažovala, že bych navštívila psychologa, ale k tomu je potřeba doporučení od obvodního lékaře a zdrav. sestra moji obvodní lékařky je mámina dobrá přítelkyně a máma mi zakázala jakkoliv o tomhle mluvit a už vůbec ne si dojít ke své obvodní pro doporučení k psychologovi. Zkoušela jsem tedy aspoň napsat přes e-mail do nějaké psychologické poradny, ale po měsící žádná odezva =o(. Pak jsem se tedy rozhodla, že bych navštívila psychiatra mé mámy. Přece jen jí zná nejlépe a třeba by poradil i mě, jak z toho všeho nezešílet, ale máma mi nechce říct u koho se léčí =o(. Nejhorší je, že jsem na všechno úplně sama. Nemám kamarádku ani kamaráda či přítele. Není tu nikdo, kdo by mě obejmul, pohladil, řekl, že to všechno bude zase jednou dobrý. Vím, že řešení je se sbalit z domu a odejít, ale na to já nemám. Moje svědomí mi to nedovolí a vím, že bych si to pak vyčítala celý život. Já sama byla cca před 5 lety vážně nemocná. Skoro dva roky jsem strávila doma, v nemocnici a máma se na mě taky nevykašlala. Ale popravdě nevím, jak dál. Vím, že je mámě zle. Má totiž ještě i jiné zdrav. problémy než psychické (má zánět obou kyčelních kloubů a dost ji to bolí), nemá přítele, máma ji zemřela v 17-ti letech a její otec je celý život na ni hnusný. Tohle vše si snažím uvědomit a pochopit ji, ale já sama už nemám sílu na sebe.

Omlouvám se, že má zpověď je tak dlouhá, ale vím, že aspoň trochu mi tahle zpověď pomůže a zmírní mou bolest.

Rozcesti....moment, kdy si člověk musi vybrat směr, kterým se jeho život bude ubírat dál. Každý z Vás, se už na takovém rozcestí ocitl. Někdo vybral správný směr, někdo ne a někteří z vás stálé neví jak si vybrali a pak jsou tady ti jako já, ti kteří si jednu z cest vybrali právě teď. Já jsem vybral cestu zkrze bolest. Ta bolest není jen má, ale také člověka, kterému jsem svým rozhodnutím ublížil.............krom jeho bolesti přineslo toto mé rozhodnutí důkaz o tom, že stále žiji, že jsem stále člověkem, kterého ještě pořád dokáže trápit svědomí i když si dávno myslel, že žádné nemá. Že jsem stále člověkem a skrze má rozhodnutí možná někteří budou trpět, ale budou jiní, které má rozhodnutí udělají šťastnými a dá li osud, udělájí šťastným i mě. Jsou li mezi vámi tací, kteří se svými rozhodnutími trápí, zvedněte hlavy, ještě Vás čekají mnohá rozcestí. Neklesejte na mysli, příjdou chvíle, které budou stát za všchny pády do hlubin. Upadnete-li, vstaňte! Rád bych tu dal dva z mých oblíbených citátů. "No pain, no gain" a "Per Aspera Ad Astra"

Vzdy ked sa mi zda ze uz lepsi zivot mat nemozem stane sa len jedna blba malickost a vsetko sa pokazi . Uz neviem co mam dalej robit .

Naozaj neviem co si mam o tom vsetkom mysliet.

Byl jsem na grilovačce...

Až na jednu výjimku v uzavřeném kruhu 3 rodů, do jednoho z nichž patří i slečna, kvůli které jsem se před prázdninami "sesypal" (moje předchozí zpověď)...
Toho týpka ze seznamky (jejím bratrem označovaného jako Jarda-Retarda) sice už nechala pro nebetyčnou nudnost a nafoukanost, ale je mi jasné, že prvně špatným načasováním jsem to celé zazdil...

...nehledě k tomu, že přestože, jak jsem včera zjistil při extrémně zraňujícícm pohledu na její fotky z promoce, kde s ní byl vyfocen, silné emoce přetrvávají a jsou stále na hranici mých schopností sebekontroly, tím že ona stále žije v praktické společenské izolaci, zatímco já se mezitím ve spirálách šílenství a kruhu přátel posunul někam úplně jinam a dříve dokonalá synchronizace, přinejmenším v oblasti názorů je značně narušená... Patrně nezvratně...

Každopádně jsem doufal, že už jsem se přes to všechno nějak přenesl... Že za ty cca 4 měsíce jsem prošel tolika adrenalinovými událostmi a hned zkraje v rámci prvotního šoku i jedním úletem, že to bude všechno přepsané, zapomenuté, zapečetěné, že už budu OK...

Připadám si, jako bych se tehdy propadl to nejhlubších temnot, kde se mi jako anděl s havraními křídly zjevila slečna L. a vytáhla mne zpět do šeré zóny, kde jsem sice po jejím odchodu sice opět v plné síle spatřil oč přicházím, ale nějak jsem se dokázal ploužit dál bažinatým terénem... Doufajíc, že jednou vyjdu do stínu, nebo dokonce na světlo... A teď se mi zdá, jako by se šedé bahno pod mýma nohama opět propadalo...

Ať už to skončí..! Udělám cokoliv, jen když mi to vrátí moji pochmurnou rovnováhu..! Tohle je peklo..! A mně dochází síly...

Do pr**le asi jsem se zamilovala .. čtvrtek.. menší párty a jeden hezký kluk .. znám ho už déle ale nikdy jsme se moc nebavily .. tančily jsme :) dala jsem mu pusu .. řekl že má holku .. dala jsem mu druhou a on mi ji vrátil ale cítila jsem v tom že si není jistý.. nebo jestli se bál aby ho někdo neviděl nevím .. možná to bylo alkoholem .. A já čím víc vím, že to nepůjde tím víc ho chci .. sakra ja se ale nezamilovávám .. je to proti mým zásadám .. kdybych chtěla trpět tak si přivřu ruku do dveří ... a sakra čím víc se snažím to vypustit, tím víc na něj myslím a párkrát jsem se už přistihla jak osnuju plány na jeho získání .. tohle je tak . .grrr... :) Nechci to prostě !!

Nějaký návod jak se toho zbavit ?

Vím, že zpovědi o vztazích tady mezi všemi těmi vážnými problémy vypadají trochu hloupě a nepatřičně...Ale jsem už moc velká abych psala do Bravíčka :D ...A navíc jsem z toho celkem zoufalá. Nuže...načrtneme si situaci...Mám přítele...moc ho miluju...skvělej kluk, teda aspoň jsem si to vždycky myslela...Jenže ani ne před pár dny...Nepřišel na schůzku, protože se večer před tím strašně opil. To ovšem není to nejlepší, nejlepší je že se tak opil že mě na oné party podvedl. Se vším všudy...On tvrdí že si nic nepamatuje, že nevěděl co dělá...Ale ke mě se doneslo že byl sice opilej ale relativně při smyslech a náramně dobře se bavil. A do toho se tu objevila na scéně nová postava. Kamarád mého přítele. Budu se opakovat - skvělej kluk. A zdá se s větším smyslem pro věrnost. Je do mě zamilovanej až po uši a za šanci u mě by dal snad pravou ruku. Mám ho ráda, vím že je skvělej ale nemůžu ho milovat, prostě nemůžu, protože miluju přítele, i přes to co mi udělal...Nicméně jestli jenom ta vytrvalá láska stačí k tomu aby zachránila vztah z takový rány hned v začátcích, to nevím...Asi by se mi hodil nestranný názor někoho kdo nezná nikoho z aktérů příběhu...Co teď s tím vším? Vydržet, odpustit, nechat přítele pomalu získávat zpátky důvěru, jestli to vůbec jde? Nebo se smířit s tím že není takovej jak se zdál, že je nevěrnej prolhanej hajzl a posunout se dál...a co já vím...po čase třeba dát šanci tomu druhýmu...?

Neukamenujte mě prosím za stupidní zpověď, vím že je to hloupej problém, ale...zkrátka mě zajímá názor někoho mimo celou situaci.

Vážení, už nevím jak dál...Moje stavy úzkosti a sklíčenosti mě dohnaly až k návštěvě psychiatra. Jeho verdikt však zněl "Nedívám se na Vás jako na psychicky nemocného člověka". Ten doktor se mýlí. Mám stavy úzkosti a deprese. Jsem v koncích. Už ani nanevýš kvalifikovaný člověk - Mudr. - psychiatr - mi nedokáže pomoci a nepředepíše mi léky. Co mám dělat?????

Absolutní konec......

Jedno jsem dal krysu na parapet aby se proběhla, a když jsem se tam po několika hodinách podíval už tam nebyla. Nevím jestli spadla dolu nebo jí sezobl nějaký dravec, každopádně moc chytrosti nepobrala.