Když jsem se dal dohromady se svou současnou přítelkyní, slíbil sem jí, že jí budu věřit. Jsem podezíravý - až by se dalo říct paranoidní - tim člověka. Ale slíbil jsem to a chovám se podle toho.
V poslední době mám spoustu náznaků toho, že ke mně není úplně upřímná, toho, že má zase něco se svým bývalým. Chová se divně, i ostatní lidé si něčeho všimli, nejsou to jen věci, které bych si vymyslel.
Ale já jí slíbil, že jí budu věřit.
Proto jsem se nevztekal, nehádal. Vše jsem s ní v klidu probral. Jako dospělý člověk, chtělo by se mi říct. Ale to co mi řekla bylo dost neuspojivé, má to mezery, moc náhod.
Ale já slíbil, že jí budu věřit.
Přijal jsem to vysvětlení, nebudu do toho dál šťourat. přijal jsem ho jen proto, že je od ní. Od nikoho jiného by mi netsačilo. A ona by mi nikdy nelhala...slíbila to.
Takže se ptám, kde je ta hranice mezi mým slibem a děláním ze sebe naprostého kreténa? Jak daleko mám zajít, kolik toho mám vydržet? Bojím se, že nakonec to celé skončí tím, že se ze mně stane nedůtklivý nesnesitelný id**t, protože at se snažím sebevíc, v hlavě mi to šrotuje.
Asi ji miluju 
Diskuse ke zpovědi
Hmm..Důvěřuj ale prověřuj. Když máš pocit,že to není v pořádku,tak si najdi objektivní skutečnosti. Nikoliv slídit, ale ani slepě nevěřit. Něco zdravého mezi tím. Máš právo vědět pravdu, a ne aby tě druhý limitoval sliby slepé důvěry.
Láska se nedá slíbit ani vynutit. Ta buď je a nebo není.
Máš dvě možnosti. Bud ji nebudš věřit a opět se zachováě jako žárlivej magor a ona poku dbude rozumná tak se tě co nejrychleji zbavíš nebo to budeš brát jako bernou minci. Řekla co řekla a jeslti nemáš jasnej přímej důkaz (ne náznak, ne pocit o moc náhodách, ne nepřímej) tak to nech jako blbej pocit a paranou.
hlavně si ujasni, jestli seš v tom vztahu spokojenej. to je nejdůležitější. pokud si přesvědčenej že jo, tak to prostě nehroť, samo se to nějak vyvrbí.
jinak žárlivost se dá podle mě docela vyřešit uvnitř sama sebe, ale pokud máš partnerku, pro kterou není úplně příhodná stoprocentní věrnost, o to to bude složitější. 
Midnight: Ťulo :) Jen ať si Tě taky hezky poslechne
Pokud ve vztahu není důvěra, nemá ten vztah smysl.
Já bych to zbytečně nehrotila, nechala bych, co z toho vyplyne samo...
A tu paranoiu a žárlivost zkus omezit, s jedním takovým jsem žila, a bylo to nesnesitelné...
A abych pravdu řekla... Já jsem třeba typ člověka, který se rád baví, rád "laškuje", ale kdyby šlo do tuhého, tak vždycky uteču, nepodvedla bych... Ale na některé to může působit špatně. Z velké části mám přátele chlapy, takže když mě můj žárlivý bývalý podezíral, můžu Ti říct, že mě svým chováním od sebe odradil, a já odešla... Protože jsem v tom vztahu nemohla dýchat.
Tak dělej, jak myslíš.
No to ,že máš obavu ještě neznamená, že se obsah oné obavy skutečně děje, to je spíš tvůj problém, než kohokoliv jiného.
Z toho co píšeš, možná se pletu, je to jen taková domněnka, to vypadá, že držíš zuby nehty ten vztek a nejistotu. Myslím, že je prakticky nemožné se chovat tak, aby nebylo poznat, že jsi nervozní i když jsi slíbil opak. Zeptej se sám sebe, jestli tohle chceš?
Jeden problém je, že moc žárlíš a druhý je ten, že jsi v situaci, kdy to musíš tajit - není tohle docela velký tlak?
Krom toho - někomu věřit neznamená, že ten, v koho máme důvěru nemůže nikdy udělat chybu. Slepě nekriticky někomu věřit je nesmysl.
Jak by se tohle dalo vyřešit? Je nějaké jiné řešení, jak věřit své přítelkyni a zároveň nemuset mít pocit, že je něco v nepořádku?
Přijde mi, že žárlivým lidem víc záleží na sobě a na tom, jestli ze sebe náhodou nedělají blbečka, než na tom, zda je jejich polovička stále miluje a chce. Pokud tě miluje, tak neustálým podezíráním její lásku nezabíjej. Na druhou stranu s bývalýma jsou vždycky problémy, ale hlavně to nějak řešte spolu a rozumně :)
jj, hroznej žárlivka
ale snažím se s tím bojovat. Každopádně děkuji vám oběma, potřeboval jsem to ze sebe dostat. A poslouchám vás oba dva. Občas bych si přál, aby ty vztahy byly jednodušší.
sakra, co já tady vůbec dělám, Man in white je dobrej, mě neposlouchej 
DoctoreX je žárlivka? :) Slepě věřit jako dané pravdě něčemu, co má mezery a kalkulovat s tím vším jako s danými fakty, to mi nepřijde úplně šťastné, to ze sebe člověk opravdu trochu mamlase dělá. Ale umět vyprávění i s mezerami přijmout - s jistou dávkou respektu k soukromí druhého a se zdravým nadhledem - to bych viděl jako šikovné naplnění Tvého slibu bez ztráty osobní cti. Právě naopak :) A jak daleko máš zajít a kolik toho vydržet? To záleží na tom, jak moc a jakým způsobem ji miluješ. Přecijenom pokud se chceme vyhnout čistě Schopenhauerovskému pojetí lásky a vnést do ni něco vznešených ideálů, projevujeme ji touhou po štěstí milované osoby, a to nikoliv dle našeho, ale právě dle jejího uvážení.
ta hranice je tam kde si ji určíš. samozřejmě, do jistého momentu by byly tvé reakce přehnané a paranoidní, od jistého momentu pak ale slepé a hloupé. to že jsi někomu slíbil že mu budeš věřit mu nedává právo ti beztrestně lhát. každopádně nějak výrazněji bych na tvém místě reagoval až v momentě kdy si budeš naprosto fakticky jistej že něco není v pořádku, když to nebude jen pocit nebo tušení nebo předpoklad.
bez něčeho takového bych s ní o tom možná mluvil, ale vždy z pozice "promiň, vím co jsem ti slíbil, a hrozně se snažím, ale mám blbej pocit kterého se neumim zbavit, z ničeho tě neobviňuji, jen tě prosím abys mi pomohla zbavit se ho", pokud chápeš co myslím
Město Mrtvých
Náhodné moudro a přísloví
Nikdo není dobrý náhodně, ctnosti je třeba se učit. (Seneca)Statistiky
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých ©