Zpovědi

K čemu tady je možnost krást, když to nikdy ukrást nejde a ještě můžu krást jen jednou za den.

Hanba!

Nejsem hezká a tak jsem podle všeho nemilovatelná. Společnost je nechutná.

ahoj tak jsem spět po dlouhe době jsem tu rada je to tu na techle strankach perfektní mám prozbu mohl by někdo prosím smazat moje všechny příspěvky chci začít ze vším lepe a znovu předem děkuji za odpověď jo a můj účet kdyby někdo smazal taky 🫠

Kde najít místa, kde nejsou povrchní lidi? Jsem už z lidí znechucená. Přijdu si jak někde na planetě opic a ta hrůza z toho, že jsem v menšině možná jen jednotlivců na světě mě doslova dobíjí do pláče. Jako bych byla jinej druh, kterej sem nepatří a je mi to líto.
Nejhorší je, že se už i bojím lidi poznávat. Protože jsou v jádru všichni stejně povrchní. Nikdo neni jako já. Já se dokážu zamilovat do člověka bez ohledu na to, jak vypadá. Ale co mě doslova naplňuje odporem jsou ty jejich primitivní opakující se mechanismy zaměřený na rozmnožování a zvířecí slast. Nechci být člověk. Nechci být člověk, protože lidi degradujou nejvyšší emoce, jako je láska, na biologický pudy a tělesnost. Já vždycky myslela, že jde u tělesnosti o intimitu a tělo jen slouží duchu. Ale lidi to mají naopak.

Je to hnus a já nechci být člověk.

Ještě mam jednu věc, co mě chronicky trápí a to, že se nedokážu zamilovat. Respektive, dokážu, ale jen třeba přes text nebo přes myšlenky. Vzhledem mi lidi připadají všichni stejní. Nerajcuje mě, jak kdo vypadá. Myslim, že se tomu říká demisexualita nebo možná sapiosexualita nebo nějakej mix. Nevim. Ale vim jedno. Jsem schopná se zamilovat do postavy z knížky nebo do někoho, kdo si se mnou povídá bez přetvářky. A to až po čase.
Snažím se teď randit a potkávám milý kluky všechno, ale necítím nic. Ty hovory jsou škrobený, až otravný. A uvnitř mně je mi jako kdyby tam byl led.

Moc mě štve moje výška... mám 174-175 cm, ale chtěla bych mít

Pronásleduje mě nenávist k jednomu člověku. Vždycky, když si na něj vzpomenu, tak se mi udělá špatně. Nenávidím ho za to, jak si se mnou hrál. Prosím, chci už jen zapomenout, že existoval a mít pokoj.

Nechávám to tady a jdu dál.

Mnoho let naivní důvěry v psychopata mě změnilo.

Zdravím všechny, našel jsem tento portál jako alternativu Zpovednice.cz, který vede podivná partička fašistů. Reaguji tam na zpovědi a diskuze, ale jsou tam individua i v pozicích moderátorů a adminů, kteří mají jakousi představu a pocit, že oni si mohou dovolit každého přispěvatele bez jeho přičinění a vyzvání osobně napadat, ale když se začnete bránit, tak vám dají třeba na týden BAN. To je opravdu povedená partička. Neznám místní poměry zde, ale vyzývám všechny, kteří mají podobnou zkušenost jako já, aby se přestěhovali sem. Nikdy jsem nesnášel dvojí metr, takže pokud má někdo na Zpovednici.cz podobnou zkušenost, pojďte všichni sem, nepodporujme fašisty, kteří umí jen napadat druhé a sami kritiku neunesou.

Kamarádka se počůrala smíchy na hřišti volala to mámě přijela pro ni

Ahoj, poslední dobou mám pocit,že jsem na všechno sama. Od smrti dědy a pak nečekaně po měsíci táty se toho hodně změnilo. Dříve byla mojí oporou hodně babi,ale po 3 mrtvičkách se jí poměrně dost změnila povaha a už je to také jiné. Moc si s tou vnitřní prázdnotou nevím rady.

Zajímalo by mě, jakým způsobem jste hledali smysl života a své existence?

Jen tak

Draha teto, od meho mladi ses po mne vozila a byla zla. Uznavam, ze jsem mela nekolik obdobi, ale ja chtela nekam patrit. Jen nebyt ta podivinka. Udelala jsem tolik chyb, ktery spustila sikana, co trva vlastne porad. Ty nevidis, ze jsem se poucila. Nechces to videt. Misto uznani manipulujes ostatnimi proti mne. Kor v tak tezke dobe, kdy mi zemrel braska a v nedeli mam narozeniny. Vis, ze to zitra bude rok od meho pokusu o sebrvrazdu? Ne, rekla bys, ze hraji na city. Proc jsi takova? Proc mas takovy vliv na ostatni? Kvuli sympatickemu obliceji a projevu? Role cerne ovce rodiny je bolava.

Preji si, at jsem to ja, kdo nezije. Tys mel zivot pred sebou. Ferovej clovek. Vybornej kamarad, krehka duse.. prosim, vrat se. Dam svuj zivot za tvuj, brasko.

ahoj všem tak sem tady zase po dlouhé době ty moje psichicke stavi se vůbec nelepší mám delší deprese a v hlavě mám toto oběsit se nebo skočit z okna čím sem starší tím je to horší nevadí mi ani to že jsem skončila úplně sama někdo na mě svedl to co nebyla má vinna tohle tu rozebirat nechci už je to zamnou ale ty deprese ne už nevím co mám dělat bylo bi fajn mít někoho při ruce jo a diky za hlasy

Nějaké místo kde se dá skočit v Moravskoslezském kraji? Neznáte něco? Jediné co mě napadá je macocha a byty, ale není tu ještě něco?

Prý, že jestli bych to "dal".
Já myslím, že zázrak by byl, kdybych "dal" se pak už vůbec nějak odtrhnout. Já vím, že pak už ne. Když ani teď mi to nejde. Když už teď mě to pronásleduje jako přízrak, malej kousek ráje v tom mém osobním pekle. Možná je ve mně hodně zmatku. Ale jedno vím 100%. Jen se dostat na malou chvíli k tvojí extázi v tom tvém nejzranitelnějším supercitlivém místě.... mě okamžitě rozpustí.. a už nebude pro mě cesty zpátky.

je tu někdo kdo prožil klinickou smrt já sem si prošla tím samim bylo by fajn poznat někoho podobného někoho kdo má pochopení pro samotnou smrt když se někdo najde budu moc ráda 😉sem tu nová

Duševník - můj psichiatr řeší jen same prášky kontakty na psichotrrapeuty mám nové před pár dny na doporučení kamarádky ještě sem tam nikdy nebyla ale chci to zkusit tak uvidíme a to jak jste_nebo jsi psal o chatu lidí které si prožili taky klinickou smrt bylo bi to fajn a ještě kdyby to bylo tady v diskuzí děkuju za odpověď 😉

Ahoj zdravím všechny co se rozhodly sem dát svou spoved sem na tom dost podobné jako ví , začnu svůj příběh asi takto . už od malá zhruba od 14 let sem často mívala deprese mám to napsane i od psichichiatra ty deprese bohužel jsou od nejlehčích po středně těžké nejsou to jen deprese sou to i maniodepresivní staví abych to upřesnila , od těch 14 let se to se mnou táhlo věčně maniodeprese moc jsem se nesnažila v té době se stech stavu dostat protože sem byla hodně mladá to sem se chtěla poprve spáchat sebevraždu trpěla jsem sebezranovanim takže to nebylo pro mě těžké pamatují jsi že jsem vzala sice špendlíky ale bodala si do zápěstí a tak to se mnou pokračovalo do 8 třídy než jsem vyšla školu měla odklad tak proto. pak pár let pohodě já začala dospívat k dospělosti sice kolem těch 20 let se to vše urovnalo a já si na depresivnost nevspomela ale měla sem silné záchvaty pláče hlavně když se něco stalo ale to je normální . ale kolem 21 let mého života se mi vše vrátilo objevila jsem depresivně laděné obrázky černý anděl žena v rakvi podrezane zápěstí a tak dále nic neviznavam to ani před tím když sem byla malá ale ty obrázky mě úplně dostali našla jsem v nich svůj posmrtný svět bylo to pro mě místo kam mužů jen já a nikdo kolem mě nesmí .nebylo to těmi obrázky ale moji nevyrovnanosti mozek se začal chovat jako v těch 14 letech stejně moje středně těžké maniodepresivní staví nepřestali nepřestali ani když sem si našla kamarády je to jako kolotoč pláč sklíčenost deprese pak přijde radost a pak silná depresivnost myšlenky na sebevraždu jsou stále přítomný nini je mi 29 let a je to se mnou stale jak na horske dráze už mi zůstali jenom obrázky anděla smrti a hrobky , nestěžuju si na život mám vše co chci ale to neznamená že jsem šťastná posmrtný život mě láká víc prošla jsem si totiž klinickou smrti mám zážitky stalo se to v mém mladí asi ve třetí třídě kdyby se to nestalo tak mě smrt tolik nepřitahuje. spadlá jsem do rybníka a já se topila šla sem tam z dvoumi kamarády prej chytat žáby 1 kamarád tam spadnul já bez váhání skočila za ním i když neumím plavat ten druhý utíkal pro pomoc ale já už byla pod vodou než přijela pomoc než vitahli kamaráda mě vitahli až naposled přijel vrtulník vezli mě do Fakultní nemocnice v Olomouci dali mě do umělého spánku ovšem já sem byla mimo sebe na druhe straně, teď si budete myslet jak to že tohle řeknu ale já sem ráda že jsem byla v klinicke smrtí a děkuju jakékoliv bytostí na druhé straně že jsem umřela byl to nezapomenuty zážitek a já za to upřímně děkuju