Zpovědi

Co vede člověka k tomu, aby začal řešit problémy alkoholem? A proč ti, kteří mají sklony k alkoholismu, o tom nechtějí slyšet? (A pak jste nejhorší, protože jste na to upozornili.

Je normálne, že niekoho máte,milujete ho ale páčia sa vám aj iné,iní...? Ako to,že pre niekoho prestanú existovať všetci naokolo a niekomu sa proste stále páči niekto...Miluje potom ten, pre koho neexistuje už nikto iný viac? Aký je rozdiel v láske jedného z týchto dvoch ľudí a druhého? Viem..u každého je to ine...ale aj tak Nechcem počuť nič o pudoch..

Co vše je přípustné mezi friends with benefits? Líbání a objímání na rozloučenou a na dobrou noc? Vodění se za ruce? Hlazení po tváři? Přespání?

Nechci již víc posrat posrané..

Není to moc zpověd,spíše žádost o radu. Co děláte proti stresu? Jsem hrozná trémistka,jakmile mám písemku,praxi, mám jet někam kde to neznám nebo musím někde vystupovat, začnu se celá třást že ani neudržím tužku, nejsem schopna se najíst, neumím se nadechovat a mám nepříjemné píchání v hrudníku. někdy i brečím. Neumím se nijak uklidnit,zkoušela jsem různá dýchácí cvičení o kterých jsem se dočetla,ale nic z toho nepomáhá. V takovou chvíli jsem naprosto nepoužitelná. Mám kvůli toho problémy s váhou,protože přes školu jsem co chvilku ve stresu a mám tyhle stavy.

Nemáte s tím někdo zkušenost?...

Ten pocit, kdy jsem k ničemu. Neschopna dopsat bakalářku, neschopna splnit všechny předměty na druhé škole, neschopna učit se na státnice, jen vidím, jak se mi to vrší na jednu obrovskou hromadu a já, místo toho, abych se s tím poprala, jdu spát, protože sny jsou přece tak jiné, bezstarostné (pokud se ovšem nezačnete budit s knedlíkem v krku ve dvě ráno, vyklepaní a propocení).
Už jsem říkala, že nemám ráda květen?

Jen si asi potřebuji sama na sebe zanadávat.

That moment when you're playing depression quest, and crying almost constantly, jealous of how awesome life that guy has, even with what is going on in his mind...

http://www.depressionquest.com

Nevím jestli to není omyl psát sem, ale nevím, jak dál. jsem sama, cítím se sama, je mi 30. když mi bylo 13 zemřela mi máma na rakovinu, vychovávala mě babička. Můj táta je voják a pracuje v cizině. Nestýkáme se. Vždy jsem toužila po vzdělání, diplomu z VŠ. Jediné co mám je dokončené vzdělání zdravotní sestry, ale nemůžu sehnat práci, protože nemám vysokou, minulý rok mě opustil přítel, se kterým jsem chodila 4 roky, plánovali jsme svatbu, ale z ničeho nic mě opustil a našel si vdanou ženu s dítětem v rozvodovém řízení, připadám si zbytečná a na nic, ale vím že musím jít dál, omlouvám se,že to tak ventiluju, už jsem myslela i na nejhorší-sebevraždu, to bych ale neudělala, už kv§li zvířatům, které chovám, prostě bojím se,že zůstanu sama

Dítě přijde od otce v neděli, trochu kašle. (Přitom v úterý byl zdravý jak řípa.) V pondělí fasované antibiotika. V sobotu dobráno, horečky nejdou dolů a hurá do nemocnice. Horečky pořád..další antibiotika..K otci nejde naštěstí, nechají si ho tam i přes víkend. V neděli je hospitalizována i jeho dcera. Byla týden u tatínka přeci.. Úplně normální přece ..A to má tatínek na jedno dítě střídavou péči (co 14 dní nemocné) a u druhého se o střídavou péči soudí..
A vůbec nevadí, že je děcko nemocné, ale předávání se konat musí i při nemoci dle poradny pro rodinu.

Příště mor, tuberkulóza,methicilin rezistentní Staphylococcus aureus (MRSA), SARS či co? Úplně normální fungování systému ochrany práv dítěte?

dětinská, ale aspoň normální zpověď
pořádali jsme s kamarádem tradiční každoroční akci a po ní jsme šli vrátit sudy od piva a další věci, jeden nebyl prázdný, tak jsme ho nechali, že se vrátí později... obsluhující pán odnesl dozadu prázdné sudy (nepočítal je) a potom účtoval, kolik nám vrátí - podle účtu záloha za 5 sudů (vrtátili jsme 4) a já jsem si toho všiml, ale nic jsem neřekl... tím pádem jsme ho obrali o 1000 Kč
včera jsem byl na koncertě v klubu a někde mi vypadl z kapsy mobil... asi se nedá čekat, že na takovém místě by byli lidi, kteří nalezené věci odevzdají třeba na baru, a podle toho to taky skončilo... čert vem mobil, štvalo mě, že jsem ho potřeboval, ať se dostanu domů, a ta data v něm... teď mě štvou následující tiché dny v důsledku zlosti na sebe (když se mi vybavila skutečnost z první části této zpovědi) a zpytování svědomí

boží mlýny melou...

Nenávidím ji za to jak moc mu ublížila, chtěla bych ji zabít a každý den si to všechno vyčítám. Nejvíce si vyčítám to, že mu neumím pomoct a to i přesto jak moc ho miluji. Nad tímto vším přemýšlím téměř pořád, pokaždé když vedle něj ulehám a pokaždé když se vedle něj probudím. Když jsem sama je to ještě horší a prohlubuje se to.

Doufám že ta špína shoří v pekle a budou ji tam navždy mučit.

Ahoj lidi, tak už jsem tu zase :D Mám takovej menší problém - tíží mě samota. Přestože jsem zadán, jsem stále sám. Protože jsem sbalil ženskou, která se zdála úplně jiná, než co se z ní později vyklubalo. Zamiloval jsem se o 80 kiláků vedle, jenže jaksi ta slečna je zadaná. Což by také nebyl takový problém, protože jim to neklape přibližně stejně jako mně s tou mojí, kdyby se byli schopni rozejít. Takže jsem v tuto chvíli v šílené situaci a nevím jak dál. Neporadí někdo?

Otec mého dítěte si myslí, že mi udělá peklo ze života. Tahá mě po soudech, ve svých výpovědích lže o sto šest.. Mám z něho srandu, protože "mám povinnost" chudákovi předávat dítě, i když jsem ve škole. Na facebooku si mě zablokuje ale hlavně, že mi pořád volá.. Jeho hvězda mi ještě píše kraviny, myslíc si, co není za borku..Spíš mi přijde směšná..Když si ženská nabalí takového blba s malým penisem s mozkovou aktivitou opice s dvěma dětma,které má každé s jinou a jediné, co má je ego,o které si myslí, že si ho zvedne na druhých.. A mě to přijde už všechno opravdu vtipné.. Jsem zavrženíhodná? Neměla bych radši brečet? Nebo bych si měla nechat srát na hlavu? A může mi někdo říct, kam jsem dala mozek, že jsem se s ním vůbec někdy vyspala?

Zapalte mě, zlou čarodějnici!

Nejtěžší je, naučit se žít sám se sebou. Tolik let jsem jen poslouchala, jak jsem špatná a k ničemu, jak jen všem ničím život, že se toho pocitu nemůžu zbavit. Po všem, co jsem prožila nedokáži věřit lidem, ale přesto věřím v jejich dobro, což je docela paradox. Snažím se lidem pomáhat, protože věřím, že je to správné, a že by si lidi měli pomáhat. I když jsou to denní maličkosti, jako pomoci nějaké mamince s kočárkem do šaliny, pustit někoho sednout, dát oblečení na charitu, dát hudebníkům
nějakou minci, nabídnout chvilkové bydlení příteli, který přijde o střechu nad hlavou, či jen někoho vyslechnout, někomu třeba i taková maličkost může pomoc. Ale když si stoupnu před zrcadlo
vidím jen člověka, kterého nenávidím.

Právě jsem si přečetla svoje staré zpovědi a musím říct jen "WTF??". Pořád jsem si říkala, že jsem se vlastně od svých patnácti ani nijak výrazně nezměnila (kromě ubývajících uhrů a váhových výkyvů :D ). Ale když čtu, v jakém bídném stavu jsem tehdy byla, říkám si... oukej, asi už jsem trošku dospěla. Zároveň se ve mě probudil takový zvláštní pocit nostalgie a toho, jaké to tehdy bylo. A i když jsem si myslela, že jsem na dně a nemůžu se z něj vyhrabat... Upřímně, teď bych byla za ty problémy, co jsem měla ve třinácti, patnácti, moc ráda .
Neberte to jako ódu na mojí dospělou sofistikovanou duši, pořád jsem do jisté míry rapl, poděs a labilní hysterka, jen jsem si chtěla po sto letech napsat zpověď .

Chtěl bych si přečíst svoje staré zpovědi a nevim jak na to, achjo :(

Vždy jsem si přála věnovat se kreslení. Teď se mi jedny dveře zavřely a otevřely se mi ty, na které jsem tak dlouho čekala. Neměla bych váhat a otevřít je,když jsem si to tolik přála, ale když tu možnost mám,najednou se bojím a váhám. Co když zjistím že to nemá cenu? Že je to k ničemu? Že jdu celou dobu za jedním velkým omylem? Ano, nejspíše se poučím a najdu si něco jiného. Jenomže zrovna u tohohle mě to bude mrzet. Když to nezkusím,třeba se tomu zklamání vyhnu....

Kéž by ten zmatek v mé hlavě skončil....

Stalo se vám někdy, že něco vyůstilo ve výsledek, kterej jste třeba dříve nečekali? U mě se to děje právě teď. Vidím jak už se zavírají dveře jedné kapitoly, která se nevyvedla. Teď už zbývá jen pootočit klíčem a vše se stane nenávratnou minulostí. Chce to vůli a sílu.

Jenom tak

Proč mi není jedno co si o mě ostatní myslí? Nikdo mé pocity nevnímá? Všichni se m svěřují se svými problémy, ale já?! Připadá mi, že křičím ale nikdo neslyší! Že chci skočit, ale nikdo to nevidí! Všichni vnímají mé zápory ,a mé klady přehlížejí! Je tak špatný chtít, aby mi někdo řekl: ahoj, jak se máš? A myslel to vážně? Chci brečet ale nemůžu. Potřebuju aby mi někdo odpustil, a myslel to važně...

Cítím se jako neviditelná!

Jak tak pročítám své staré zpovědi...chjo kde jsou ty časy kde jsou ty problémky které mě tak trápily?? Proti tomu co je teď to byla selanka... není nad to když dá život člověku pořádně po tlamě...No snad to k něčemu bylo a dospěla jsem...iluze se sice válí v prachu ale už vím co chci...

ve svých 25ti letech konečně vím co chci a kým chci být...no snad není pozdě...

Ako (od)plašiť ľudí - zaručený, jednoduchý a recyklovateľný návod v troch krokoch:

1. Uvedomte si, že ľudia majú ľudí v piči, pokiaľ od nich nemôžu získať to čo chcú. Rozhodnite sa, že tým pádom venovať im pozornosť a energiu je zbytočné, a najrozumnejšie a najpoužiteľnejšie riešenie je tiež mať ľudí v piči.

2. Zotrvajte v tomto veľmi prospešnom a zdravom stave, až kým sa neobjaví niekto, kto vyzerá že ste ho niečím zaujali, a že možno bude ochotný len tak komunikovať. Keď nastane tento moment, tak sa, nepoučene, hlúpo a krátkozrako nechajte zavaliť vlnami eufórie že možno predsalen nie všetci majú v piči, a vrámci tejto eufórie a nadšenia sa pokúste s dotyčným komunikovať, pokiaľ možno čo najotvorenejšie a najúprimnejšie, a samozrejme bez nejakého stráženia koľko toho z vás vypadne

3. Zistite, že reakcie sa vám nedostane.

4. Pokračujte krokom jedna.