Zpovědi

Chodím do školy,v květnu maturuji,doma - na oko fajn rodinka,ale lží prohnilá,lži vede matka s milencem svým,její život to ale je a je krátký,s mím otcem ho stejně zbytečně ztrácí .Starší sestra,prý jsme stejné,rodiče ani nevidí,že už jsme jiné.Nezájem,neochota,otcův vztek,vzbuzují můj hněv.Postel moje prázdná je,ráno,odpoledne ,v noci,klidně i několik dní,nikdo v ní nespí.Uprostřed noci,odcházím pryč,ráno jak zloděj vracím se domů,když potkám někoho , předstírám že sem zrovna vstala,vypiju kafe,dám si jed,jedu do školy to můj svět.Hledala jsem svobodu a klid,nechala jsem si,okovy nasadit !Bez jedu ráno,nemusím ani vstát,pokud ano,brzy se mi chce zasespát.Dny,týdny,měsíce ,slévají se v jeden dlouhý den,s nocí nepřichází už žádný sen.Noc je den a den je noc,místo snění a klidu tělo jen vypne,ležím a spím klidně celý víkend..Celá noc a den spánku ,je pro mě nic,za rok,můj dluh dosahuje vysokých hranic.Neplatím jen penězi,ale i tělem - dvacet kilo,odlétlo s větrem.Chemie neničí jen moje tvéře,přepážka nosní pomalu pláče.Docela pěkné děvče,co ty divné tiky,ruce třesoucí se jak stařeně? Aspon že má živou jiskru v oku..no dokud se neukáže,že ta jiskra v oku mi svítí v noci potmě jak kočce..Horké rudé ruce,naběhlé žíly,otrávená krev v nich proudí..Tělesná schránka je mi jedno,zevnitř rozežraná,ale navenek jdto e to.Moje duše ale trpí - občasné výčitky,strach,představy,bludy..nevím kde je střed pravdy.Touhle nemocí trpí i mí známí,je to nakažlivé,známe se od školky,přišel s tím jeden,po čase se už všichni vezem.Chyba byla zhusit to,ale je pozdě,nikomu ale neradím,at na to kašle! Všechno je jen v tobě,je to o silné vůli.. Myslíš že ji máš a že to ukočíruješ,běž si ,zhus to též.Silnější je to než bolest,nenávist i láska,neudělá to z tebe zvíře,ale ztratíšv sobě člověka.Uvidíš co normálním očím je skryté - špínu,krádeže,nemoci,paneláky,sídliště,obchody,šedivé ulice,mezi dětmi a matky s kočárama jede byznys ulice.Podělávky,čorky,dealeři,překupníci,bez určitého vědění,nepoznáš je na ulici.Auta,s kouřovýma sklama,každý den parkují bokem,lidi se tam točí jak v taxiku,ale řidič vždy sám jede.Za městy v noci,sjíždí se auta,policajt drží hubu ,zastavují jiné auta.. MOhla sem psát rozumně,ale ted se mi nechce,stejně sem uplně v píče.říká se není smažka jako smažka,ze začátku to muže být i pravda,nakonec jsou všichni stejní,stejně ztracení..stejně jsem zjistila,že všechno je tady hnus a špína..Jsem nemocná,nemocí zákeřnou,nakažlivou,zabije ona mě nebo já sebe.jde to léčit,stopy jsou na furt,roky a roky čistoty ,pořád tu bude ta chut. Je to bílá nemoc.Bíla nemoc jménem PERVITIN.

Kdo to dočetl je borec :D jestli je tu nekdo podobný,mužem vymenit kontakt,pokecat..

Pripomenu jen tve sliby Dvc, aby jsi vedel že všechno zlé co činíme ma i nasledky,když ten druhy verí a da sve srdce a život tomu druhemu.Udela co by nikdy pro nikoho jineho neudelal..byla to snad jen hra pro tebe?sakra vím že nejsem dokonala,mam chyby ,ale co jsi mi provedl ty nemam slov a stale nechapu,no divím se spíš že tady jeste jsem,jak jsi jen mohl .Proč,jak jsi mohl vytvorit tyto basne pro me,a pak jak krysa mi vrazit nuž do zad... neverim uz po tom co se stalo že jsi kdy mluvil pravdu, že jsi me miloval ..žila jsem ve tve lžy s nadejí a vírou...kdyz se pomalu po roce davam trošku dohromady tak mi zas bereš vuli žít a jít dal, nevim o ničem šílenem v mem chovaní co bych ti udelala že by ti dalo pravo me takto ubližovat,ozves se jako by nic a zas ve mne vže probudíš,zbytecne,jestli potrebujes utesit sve černe svedomía tak opravdu nechybí mnoho a už to nezvladnu... newim co hrajes s mym srdcem za hru,verila jsem ti

For AvC :)
Nechci o Tobě snít,
jen s Tebou chci žít,
v náruči Tě mít,
pak něžně rty Tvé políbit..

Lásku svou a srdce Ti dám,
Akaško Von Carstein,
bud' navždy jen má..

Jsi světlo v mé duši,
jsi úsměv, co každému sluší,
jsi štěstí, které potkalo mne,
snad Naše láska,
..........věcnou zůstane...
Neopouštěj mě..

Po tvých rukou teče rudá krev,

Když vzpomínáš co provedl ti svět.

Tvé neustálé myšlenky mě děsí,

Když mluvíš o vysvobození.

Bolest je to jediné co máš,

mám strach jestli ještě odoláš.

Sráží tě vše do kolen a já to vím,

Ale řekni mi jak žiletku ti nahradím.

Nechci ti u hrobu stát,

A poslední sbohem ti dát.
Prosím už neřeš se,
vždyt‘ tě mám rád!
Neopouštěj mě prosím!!

Pochopí snad jen Dvc..chci jen vedet co to ma vsechno znamenat a co odeme ted chces? proc ted jses ozval

Kolo roku se otočilo já si vzpomněl na MM... Zajímavé že jsem si na MM vzpomněl jen když mi bylo smutno nebo sem sklouzával ke špatným náladám. Leč místo toho abych se přihlásil a mrkl co nového nebo si postěžoval, sedl jsem k notebook a psal... Byli o nebylo to plodné období a za ten rok se toho mnoho stalo...

Před čtrnácti měsíci sem si tu vylil srdíčko ve zpovědnici, těsnou vetšinou my bylo odpuštěno a dostal jsem i několik rad... A některé i pomohli... Více méně...

Na feróvku sem pořád stejně v háji... Jen to podle vlastních zásad a 11. přikázání nevzdávám a jdu stále dál... Opravdu nejsem typ co vzdává snadno:)

Co se nezměnilo? Jsem stále sám, osamělí poutník po hvězdách, jenž příběhy sbírá a mění je v hvězdný prach... Bloudím stále dál a dál, Jen blázen! Žádný princ či král...
No jo hold sem jen takové "depresivní zvířátko":D

Co se změnilo? Přišel jsem o práci... Což vzhledem k smlouvě na určito nebylo tak divné...

Místo pobytu... Z mého podnájmu v Rychnově nad Kněžnou jsem se přesunul na vilu Sklenářku kde jsem se přiblížil přírodě, leč dobře zamýšlený projekt nevyšel, Ti z vás kdo si dali v Craperii na Sklenářce palačinku od šefkuchaře Monttyho, máte výjimečný zážitek který se už žel nebude opakovat:D Přeji Sklenářce víc štěstí něž měla se mnou...

Poté jsem se zbaběle na několik měsíců stáhl k prarodičům na venkově... Tam jsem přečkal zimu a opravdu se přiblížil k přírodě, dokonce si vysloužil i mozoly od zdravé práce na zahradě a v lese... Žel v hledání práce jsem byl neúspěšný... Dokonce jsem si začal myslet že jsem opravdu tak k ničemu že mě nikde nechtějí...
Tentokrát sem se však mýlil... Což dokazuje můj stav nyní... V práci si mne váži pro moji pracovitost a ochotu přijít do práce když je třeba... A samozřejmě že to dostanu dobře zaplaceno... Zvláštní pocit, ale vřele doporučuji všem šikovným lidem někdy prožít...

A tak jsem uděla krok o kterém jsem si myslel že ho nikdy neudělám... Opustil jsem rodné Bioihemikum a začal objevovat krásy jižního pobřeží bájného Albionu... Našel jsem tu bydlení, práci a sem tam i nějakou tu seberealizaci... Při pohledu na moře se básničky píšou téměř sami, a po kváskovém chlebu je také docela poptávka...

Tentokrát nehledám odpuštění a spasení... Začal jsem si své samoty vážit... Jediné z čeho mám strach, krom toho že mi nebe spadne na hlavu, je to jestli budu po tak dlouhé době schopný navázat ještě někdy vztah... Nebo je samota mojím věčným údělem?

A moji tvář již dlouho nezdobí pochmurný pohled a svěšené koutky... Spíš jiskra v oku, potměšilí úsměv uličníka a písnička na rtech... Sice seděla u vody a žrala jahody není z klenotů... Ale vždy potěší, a místní domorodci stejně rozumí jen slovu "chuligán":D

Také jsem přestal chodit k lazebnici a opravdu mi "s té velké lásky narostli vlásky a stal se ze mě chuligán":D

Je to paradox...

Tenkrát před více jak rokem i MM mi pomohlo a Ti kteří poradili... Samotná zpověď mi pomohla, a rady, nebo spíš samotný zájem ostatních mne pozvedl na duchu...

Pokud zavítáte na jižní pobřeží Albionu dejte vědět... Zajdeme na jedno...

Nanapsanou Město Mrtvých
Tvůj poutník po hvězdách
Montty Jack

Juch... :D

S frajerkou sme dva roky a osem mesiacov. Minulý týždeň bola na psychiatrií, dostala u mňa doma záchvat, vytiahla na mňa nôž, chcela ma zabiť, ale nespravila to a ja som to vedel. Preto som sa jej nebál, zavolal som jej rodičom pretože sám by som to nezvládol keď ani sama poriadne nevedela čo sa deje. Odviezli ju zato na psychiatriu. Všetci z jej rodiny jej tlačili do hlavy, že sa jej otočím, že ju zahodím, že ja takú chcieť nebudem. Omyl, ostal som, chodil ju pravidelne denno denne navštevovať, bol to skvelý pocit vidieť úsmev zato, že som prišiel. Ostal som s ňou aj keď ma podviedla, síce bola opitá ale alkohol pre mňa nieje výhovorka, verím jej že sa to už viac nezopakuje. (aj také veci sa vo vzťahu stávajú). Nejsom kokot že som s ňou ostal, ja to viem. Robí ma šťastným a ja sa snažím robiť ňu šťastnou. Konečne po týždni ju odtiaľ pustili..krásne, konečne v mojom náručí sme sa mohli topiť dokedy sme chceli. Bez časového obmädzenia. Dobre, ja mám 20 ona 17, vek nieje dôležitý ak to človek v hlave má v poriadku. Ale podľa jej rodičov nemá. Jediné čo ma mrzelo bolo, že keď odišla odtiaľ tak na druhý deň som prišiel k nej a dovolila si byť ku mne odporná. To pochopím, ale čo ma najviac bolí je to, že si neváži sama seba, tým, pádom aj ľudí naokolo a že si necení čo som pre ňu všetko spravil. Ja viem, že to od nej nemôžem chcieť alebo ju do toho nútiť, ona sama si to musí uvedomiť. Štvrtok, šiel som si zahrať futbal, nej sa to nepáčilo a poslala ma do piče. Tak som jej navrhol pauzu, myslel som si že je to tým že moc často sme spolu. Ona schytala ďalší záchvat, ale doma. Potom mi s plačom na druhý deň volala a vrieskala, aby som prišiel, aspoň na 5 minút k nej (do vedlajšej dediny asi 25 km) Ale ja som jej povedal, že neprídem, pretože ma hnusne poslala do piče, znadala mi a nezdvíhala mi pričom som mal velký strach o ňu. To som jej povedal, že kvôli tomu neprídem, že niesom jej rohožka a že dobre vie že vždy jej pomôžem, ale nemôže očakávať, že sa za ňou priplazím keď ona zapíska a pritom bude na mňa ešte odporná. Spravil som dobre, že som neprišiel? Ja neviem, ja si úprimne myslím, že aj áno. A dnes? dnes som sa dozvedel, že je znova na psychiatrií. Napísal som jej mame, že to jej nepomôže, ona potrebuje skupinovú terapiu aby sa o problémoch rozprávala s inými ľuďmi, na koľko všetko chcela riešiť zabitím alebo rozchodom. Aj keď budem trpieť a bude ma to bolieť, stále tu budem pre ňu a vždy budem pri nej stáť aj keby som mal prísť o poslednú črepinu z môjho už rozbitého ale stále zamilovaného srdca. Sám som jej povedal jednu najdôležitejšiu vetu v mojom živote a to : Aj keď nebudeme spolu, mne postačí iba pocit, že ty si šťastná, potom budem šťastný aj ja. Nie není to tým že som mladý a možno sprostý?. Nie, iba zamilovaná duša ktoré už je v beznádejoch. Ona bola v poriadku ale posledné dva mesiace...ja neviem čo ju zmenilo. Dnes sa idem pokúsiť navštíviť ju na psychiatrií, je otázne či ma pustia k nej (neviem či jej rodičia zakázali aby som ju navštevoval, keď áno, spravili peknú pičovinu) keď ma k nej pustia, uistím ju že ma nestratila a že nikdy nevyroní slzu kvôli mne ani kvôli ničomu inému. Ako som jej povedal- My dvaja proti svetu. Pretože svet sa nás snažil rozdeliť, ale nepodarilo sa a nepodarí"!!! Keď ma k nej nepustia, napísal som jej list kde som jej vyznal moju lásku sto krát silnejšie ako pred tým, priložil k tomu našu spoločnú fotku lebo ona ju potrebuje viac ako ja. Milujem ju viac ako jej rodina dokopy a aj som im to dokázal. Vážim si ju viac ako seba (ale aj seba si vážim) cením si ju, milujem, hlavne milujem...

Nedokáže bezo mňa ísť ďalej, ja bez nej tiež nie.Bude zaujímavé teraz ísť autobusom a revať, proste revať, plakať,smútiť.Teraz najviac čo môžem spraviť a o čo sa budem úplne zo všetkých síl snažiť je to, dať to všetko do poriadku aby to bolo také ako

Odohnala som si od seba všetkých blízkych svojim správanim,aroganciou.Už nemám nikoho na koho by som sa mohla obratiť.Ale to ma až tak neštve.Mňa štve skôr to , že ma to neštve vôbec.
Som akosi spokojná sama zo sebou.Spokojná,že som sama...a že ma už nikto nemá rád,ale pritom nechcem byť sama...Teda skôr sa asi presviečam,že mi je samej lepšie.Nie,fakt neviem.Ja už ani neviem čo som chcela napísať.
Sakra...áá je to jedno,neviem.
Ako to napraviť,ako to dať doporiadku,ako sa vrátiť do normálu?Už nedokážem urobiť nič.Robí mi problem sa srozprávať s ľudmi,robími problém vymyslieť nový námet na fotku,maľbu,robí mi problém sa osprchovať,zaspať,neskutočne ma všetko vytáča.Proste mi robí probblém čokoľvek urobiť,k niečomu sa prinútiť...stále mám pocit ako by ma niečo blokovalo.

Totálna strata záujmu o okolitý svet...dá sa to napraviť?

Nejdu se sem ani moc zpovídat, spíš si sem jdu pro radu. Již od raného dětství tíhnu ke koním. Máma mi vždycky říkala, že to je jen dětské poblouznění, které mě hned pustí. Jenže nepustilo. Bohužel jsme zrovna mezi bohaté lidi nepatřily, a tak jsem si tenhle koníček nemohla dovolit. Nyní jsem konečně schopná ušetřit nějaké ty finance sama a koně si dopřát. Ke koním docházím zatím pouhé dva měsíce, ale nesmírně mě to baví a naplňuje. Jenže mé hodnoty se od dětství trochu posunuly a já si kladu otázku: jaká je pro mě budoucnost u koní? Nikdy si vlastního nepořídím, takže moje jezdecké schopnosti mi budou k ničemu a já budu dál cpát peníze do cizích koní. Jde mi o to, jestli v tomhle zájmu pokračovat? Díky koním si nemohu dovolit např. jiné cvičení, např. mě trochu uchvátilo cvičení BOSU, ale můžu si vybrat jen jedno nebo druhé. Přece jen cvičení BOSU mi pomůže s bolestmi zad apod. Dále je tu doučování angličtiny, což si myslím, že do budoucnosti je hodně potřebné, ale díky koním mi na doučování také nezbývá mnoho peněz a mohu si ho dovolit pouze 2x do měsíce. Prostě by mě zajímalo, zda byste se dokázali odpoutat od koní a raději zvolili doučování angličtiny a jiné cvičení? Třeba bych se v budoucnosti ke koním mohla vrátit, až budu mít někde práci na hlavní pracovní poměr a nebudu jen studující brigádnice, ale tohle je ve hvězdách. Já už nad touhle otázkou přemýšlím zhruba týden a vůbec nevím, jak se rozhodnout. A bohužel se musím cca do 14 dní rozhodnout.

???

Jsem těžce v hajzlu.. 13. zápočet ze statistiky ,15. zkouška z matiky, 17. zkouška z chemie a to chtějí ještě 16. fyziku..
Jsem fakt v hajzlu, chemii vůbec neumím, fyziku už vůbec ne a matiku.. Existuje kurva vůbec někdo, kdo umí z obrázku určit meze u dvojného a trojného integrálu?

kaput

Svět je plný falešných lidí... komu máme věřit a komu ne? Co když těm, co nejvíce věříme jsou právě ti, kteří nás obelhávají? Pomluvy, lži, nadávky za zády... mě to tak štve! Co si o tom myslíte vy? Co by jste mi poradili jak proti tomu bojovat? Nechat to být, nebo jim všem těm kreténům rozbít držku nebo jinak si je podat?

Jak s tím bojujete vy?

Dlouho jsem přemýšlela jestli to napsat,jelikož se narada svěřuji,ale je čas se sebou něco dělat. Už delší dobu si uvědomuji,že mé chování není zcela v pořádku, ale nevím proč to tak je. Jsem bez nálady a nechce se mi ani jíst. Hodně jídlo vynechávám,což při mé váze není bezpečné, ale nemám na jídlo ani pomyšlení. Jsem hodně uzavřená do sebe, mám pocit,že kdybych někomu něco řekla otravovalo by ho to a nechci nikomu přidělávat starosti. Záleží mi více na ostatních než na sobě. Upřímně se nenávidím. Vím,že chybovat je lidské, ale některé mé chyby si odpustit nedokážu, připadám si jako strašný člověk. Navíc nedokážu lidem věřit, bojím se někoho si pustit blíže k tělu, protože se bojím,že mu ublížím a že on ublíží mě(mám s tím totiž nepříjemné zkušenosti). Když mi někdo ublíží je pro mne jednodušší být naštvaná na sebe než na ostatní. Nevím proč. Vždycky mám pocit,že za všechno můžu já,že já jsem ta špatná a že nemám právo na to si věřit. Bojím se změnit svůj postoj k sobě i když bych ráda. Nevím jak na to. V posledních dnech často jen bezmyšlenkovitě sedím,zírám do prázdná a připadám si jako monstrum. Baví mě pomáhat ostatním,ale neumím to,když mám sama tolik problému. Nechci být taková. Ráda bych si věřila,ale vždycky když jsem to zkusila, dopadlo to špatně. Vůči ostatním jsem si utvořila určitou zeď a vždycky je raději od sebe odeženu,protože mám pocit,že kdyby byli semnou zklamala bych je a ublížila jim.Nevím co mám dělat aby se to změnilo. Všechny mé pokusy byly marné a jenom se to vždycky zhoršilo. Už ani nemám chuť to zkusit znovu. Ale jedna malá část ve mě,by to ráda změnila.

Jak se mám přestat nenávidět....

Nechci se zpovídat, jen bych si rád vyslechl názor dalších lidí - před několika lety jsem občas začal přemýšlet o nějakém cíli či smyslu svého života. Pokaždé, když se ale zamyslim, nemůžu najít odpověď. A nemyslím nějakou správnou, ale vůbec žádnou. A to trvá stále až doteď. Zažil jsem si různé věci, bydlím dávno sám a kolikrát nebylo pomalu za co jíst, sem tam nějakej ten dloužek a tak. Teď se mi finanční situace o dost zlepšila (až nečekaně :D ). Mám nadstandartní plat, vcelku slušnou práci, fajn přítelkyni, pěknej byt ale pořád mi chybí něco, o čem bych mohl prohlásit "tak a tohle je můj cíl" nebo "tohle je smyslem mého života". Má někdo stejný problém?

už delší dobu na sobě pozoruju špatné vlastnosti, které měl můj otec... takové, které jsem dlouho odmítal a vnitřně odsuzoval... ty, které jsou špatné pro okolí
nejhorší pro mě na tom je, že si to uvědomuju, když se to děje, uvědomil jsem si to i dnes, když jsem četl v časopise článek "Máme v sobě dobro i zlo a netušíme, jak jsou si blízko", o zločinech, násilí, domácím násilí a co mu předchází... a přesto tomu nedokážu zabránit

Je to blbost ale stejně to sem napíšu. Ještě ani nepřišel a už mě štve a leze mi na nervy. Valentýn. Jen o malinko lepší než Vánoce nebo Silvestr nebo narozeniny. Prostě jeden z těch pitomejch svátků, co vám párkrát za rok připomenou, že jste sami a neštěkne po vás pes. Asi se odstěhuju někam za polární kruh, zahodím všechny kalendáře a časomíry a budu všechny tyhle kraviny ignorovat.

Jde někdo se mnou?

Spolu se zhasnutím lampy a ulehnutím ke spánku přichází Ona. Je to úzkost. Zavřu víčka a cítím, jak mne svazuje a nutí přemítat si svůj život před očima. Rychlé problesknutí toho minulého, avšak zdlouhavé nástiny let budoucích. Cítím se sama. I když má nejdražší maminka spí o dva pokoje vedle. Již pár let bojuje s rakovinou. Vidím, jak mi slábne před očima. Jak chřadne a na síle jí nepřidává ani fakt, že její syn pomalu umírá na nějakou nemoc podobnou roztroušené skleróze a dcera, to jest já, je neschopná se o sebe postarat sama. Ví to ona, vím to já. Bojím se dne, kdy budu ulehat, stejně jako dnes a budu vědět, že pokoj vedle je prázdný. Tatínek mi zemřel, když mi bylo devět. S bratrem jsem nikdy neměla zrovna dobrý sourozenecký vztah a jediné, co nadevše miluji, mi pomalu odchází. Vím, je to koloběh života. Ale kdo tu pro mne bude? Mým životem prochází spousta pěkných, milých, chytrých a zaopatřených mužů, kteří by mi dali své srdce na dlani a i když moc chci, nemohu to samé učinit já. Cítím se vyhaslá. Prázdná. Mohla bych to přijmout, ale ... tím bych ubližovala a samotnou by mne to trápilo. Potřebuji být sama a přesto zoufale volám po přítomnosti někoho, kdo ... kdo tu pro mne bude. Vždy jsem byla tou, co nastavila rameno a dlaň k utěšení. Nyní potřebuji sama ... Nevím, co potřebuji, chci jen ... potřebuji to ze sebe dostat a zítra vstát a opět čelit realitě, že ... že nejspíše zemřu sama. A já nechci... nechci být sama! Mám strach... A uvnitř to bolí. Tak moc to bolí!

Je hodno studu to, že mým aktuálním, zbožným a největším přáním je odstěhovat se pryč, do cizí země?!

Jistě Vám všem dojde kvůli čemu...

Dobrý deň prajem, zas raz si moje kroky našli cestu k tejto stránke po 2 rokoch :)

Rád by som sa vyjadril čo vo mne kričí dňom i nocou. Hádam ma neodsúdite, veď vždy ste sa snažili nájsť pochopenie a radu.
Mám šťastný a plne rozkvétajíci vztah, som s ňou nesmierne rád a milujem ju nadovšetko. Dala mi toho ozaj vela a dáva radosť a chuť usmievať sa každý deň.
Ale..problém je v tom, že mám kamarátku ku, ktorej cítim v podstate to isté aj keby to tak nemalo byť, ja viem, že nemalo.
Svoju drahú poloviťčku som nikdy nepodviedol a ani to nemám v pláne nikdy. Len som plný rozporuplných pocitov a myšlienok a nejak som nevedel komu to smiem všetko povedať a spomenul som si na Mesto

Tak ma prosím nesúďte príliš tvrdo. Budem vďačný za každý inšpiratívny komentár Ak by boli otázky..samozrejme ochotne odpoviem.
Ďakujem.

Som rád, že fungujete.

Za prvé se plně ztotožňuji s předchozím příspěvkem, týkajícím se volby prezidenta...celá republika, ne-li svět...Klause bych za amnestii snad prohlásil za vlastizrádce...sere mě 95% uživatelů sociálních sítí (takže tak 80% české populace)...serou mě politický tahy, který na světě vidim...sere mě, že je vůbec tolerovaný něco jako Dělnická Strana, serou mě zasraný komunisti, podvodníci, tuneláři (a že jich je, kort po 1. lednu tohohle roku), serou mě blbí lidi, kterejch je přehršel...i když to jsem vlastně říkal...sere mě, že se furt utápim v týhle elegii, vzhledem k mému literárnímu talentu a tomu zlu v dnešnim světě, mám řadu (dokonce nastudovaných a zpracovaných) témat, ale pořád jsem ještě s ničim nezačal...

Mayové měli pravdu...po 21. se začíná vše rozpadat

Je mi naprosto na blití z toho, jak dopadly letošní prezidentské volby. Respektive z toho, jací dva kandidáti spolu půjdou za 14 dní do duelu. Jsme opravdu tak d**ilně d**ilní a neponaučitelný národ?!

Chodim na školu,ktera mě vubec nebavi. Ale musim tam chodit aby měli rodiče radost. Jsem k ničemu osoba. Pořad někomu pomaham,ale vděku se nedočkam. Pořad mě obdivuji jaka jsem silna osoba,ale ja už dal nemužu. Nedavno se semnou rozešel přitel. A našel se jiny napadnik. Zkusila jsem to s nim a doufalaže tak zapomenu na toho byvaleho,ale nepovedlo se mi to a tak jsem mu řekla,že bude lepši když se rozejdeme,protože to k němu není fér. Začal vyvadèt a vyčitat mi to. Což chapu a nevadi mi to,ale hrozně si vyčitam,že jsem mu tohle provedla. Pak mi řekl "uvidime se v pekle", bojim se aby něco neproedl,ať už sobě nebo někomu jinemu. Vim,že v tomhle věku je blbost to tak moc proživat,ale v posledni době se mi jen daři ubližovat lidem. Už takhle dal nemužu,myslim jen na sebevraždu,protože by se pak všem jen ulevilo a už bych nikomu neničila život. Nebojim se to udělat,mam i napsane dopisy na rozloučenou.....jen stale doufam,že třeba bude ještě nějaka možnost proč to neudělat. Jsem velky samotař a introvert a hodn ě ttake sebekriticky člověk...

ja už nechci všem jen ničit život.....

Som taká sama na chorobu, ktorú nejde vyliečiť, a ktomu sa so mnou aj preto rozišiel moj priateľ

prosím odpuste nech mi je aspon trošku lepšie

Čas, čas, čas. Většinu času mi sežere práce a na důležité věci jsem pak unavená, nemám dostatek energie. Sere mě to, protože díky tomu se jen těžko starám o akcie, abych se jednou mohla na tu práci vysrat jednou pro vždy. Zanedbávám hru na flétnu i psaní jen, abych byla vyspaná do práce a jsme zase u zdroje mých problémů, protože většinou ani vyspaná nejsem. Mám mnohdy takové nervy z práce až z toho nemůžu spát, jak se děsím toho, co se tam zase vysere. Jo, nad změnou práce uvažuji pořád, ale má to háček. Většinou nikde nepřibírají a ztratit práci si nemůžu dovolit, jinak by mě matka vykopla z bytu. Takže chodím věčně nasraná a nevrlá, nebo prostě jen bez nálady a těším se na další výplatu, ze které určitou částku dám na obchod s akciemi, aby to šlo rychleji, jelikož obchodovat s minimálním množstvím je celkem na nic. Jenom nevím, jak dlouho tohle ještě vydržím?! Mám sice trpělivost, ale i ta mi pozvolna dochází. Nejhorší na tom je, že mi pomáhají cigára, kterých se chci zbavit.
Fyzicky náročná práce je prostě na ho**o! Furt mě všechno bolí, jsem pak lemra si jenom uklidit pokoj, takže do toho všeho ještě musím poslouchat máminy výlevy. Pak přijedu za kámoškou a ta mi řekne, abych psala a mě je v tu chvíli akorát tak do breku, protože bych psala a ráda, jenomže to prostě nezvládám. Jo, mám pokusy, kdy se to snažím v sobě zlomit, ale než stačím napsat stranu musím jít spát, abych byla ready do práce, nebo z hrůzy z nadcházející šichty dokážu myslet akorát na to jaký to bude zase den na ho**o, nebo prostě usnu únavou. Klasicky skutek utek!
A tak je to každý den. Nejraději bych si hodila mašlu a tím pádem se na to všechno z vysoka vysrala, ale nejsem ubožák, co se vzdává. Vím, že to zlomím a můj plán mi výjde, akorát si občas říkám jestli mi to za tu cenu stojí, protože se v tom plácám jak ryba v bahně. Už nemůžu skoro dýchat a voda je daleko. Nejsem však takový blázen, abych zahodila sen, který se s trochou píle a sebezapření dá splnit.
Takže cíl je jasný, musím více zamakat na akciích, aby to začalo nést kýžené plody a já se dostala z té posrané práce, která mi vyloženě rve nervy a sere mě tak, až to bolí. No, to bude ještě dlouhý běh, ale vyplatí se a jeho cíl mi pomůže být zase aktivní, svobodná a spokojená a za to to stojí.
Krucinál! Musím do galantérky, abych si konečně mohla ušít ten korzet, po kterém tak vzdychám půl roku. Jo, měla bych. Občas si musím udělat radost, abych se nezbláznila. To jsem zvědavá, kdy se k tomu dokopu, ikdyž zítra není svátek. To by relativně šlo, sice jsem chtěla dělat přesčas, abych měla hodiny v zásobě kdyby něco, ale když jsem se teď tak hezky rozjela nesmím přestat jinak z toho zase nic nebude!
Svaté dětství, chvíle kdy jediné co mě trápilo bylo jestli pustí rodiče kamarády ven. Kde jsou ty časy? No jo, jsou v pr**li a ve vzpomínkách. Tomu se říká Život.

Nemusíte reagovat, jen jsem se potřebovala vypsat, abych si to ujasnila.