Zpovědi

Mam pocit, že jedinej, kdo je tady odhodlanej se veřejné strapňovat jsem já. :) Nikdo se nijak tak nezpovídá, nic se neděje... tak tedy předhodím námět k diskuzi. CO SI MYSLÍTE O KONCI SVĚTA?

Varování: Nikdy, nikdy, opravdu nikdy nechoďte na krizák do Bohnic. Ten d**il co tam byl mi vůbec nepomoch, spíš naopak. Nejdřív mi z toho bylo do pláče, potom jsem měl vztek a teď už se mu musim jen smát. To byl cvok největší kapacity.

Postel je jediným bezpečným místem, spánek je jedinou útěchou. Tam na mě nemůže ten hlas co mě neustále nutí, abych si znou ublížil, nemůže. Když se podívam na svojí ruku, nevidim spoustu rozšklebenejch jizev usmívajících se v psychotickym úsměvu, jak to ve skutečnosti je. Díky tomu hlasu mam pocit, že je jich málo, že na to, jakej jsem hajzl je jich opravdu málo.
NEMŮŽU ODEJÍT Z BYTU. Vim, že kdybych to udělal, koupil bych si akorát další jídlo a žiletky. A zatím co bych do sebe cpal všechno co bych našel, jako Otesánek, moje krev by kapala do nízkotučnýho býlího jogurtu.
Pak je tu ta věc s povinnostma. Mám zkouškový období, musim udělat ještě nějaký práce a v pondělí mam test z křesťanství (pokud tam dojdu), na kterej bych se měl učit.
A měl bych tu uklidit, jinak mě táta natáhne na skřipec, jenže jak se tak pozoruju, akorát celej byt stěhuju blíž posteli a vršim ho tam na sebe.
Já vim, že to bude znít nechutně, ale už asi tejden jsem se nesprchoval. Nemam na to. Jen ležim a hniju.

Možná se vám moje zpověď může zdát dětinská...ale...prostě jsem se zamiloval do jedný holky, kterou skoro každý den vídám v tramvaji. Nastupujeme ve stejný čas na stejné zastávce, pak jedeme spolu asi 20 minut tramvají a ona pak vystoupí, já jedu dál... Vždycky když jí vidím, tak se mi úplně rozklepou kolena, je to ta nejkrásnější holka, co jsem kdy viděl. Láska na první pohled...tedy alespoň z mojí strany určitě. Nevím, co mám dělat. Nedělá mi problém oslovit holku, ale přece jenom...znáte to. Strach z odmítnutí existuje vždycky. A kdyby mě poslala do pr**le, tak by bylo potom jaksi trapné a smutné každý den jí vídat v tramvaji a vědět, že mě nechce.....Kdybych jí každý den nevídal v tramvaji a poslala by mě do háje, tak by mi to nevadilo. Prostě bych ji oslovil, ona by mě odmítla (třeba někde v klubu), a víckrát v životě bych ji neviděl.Ale být odmítnut, a pak jí mít pořád na očích v tramvaji a být jí pro smích....

Snad mě chápete...

Ahoj,nevím,kde začít.Stýkám se s jedním mužem.Dříve jsme byli jen kamarádi,nyní asi více.Obejmeme se,políbíme a to je vše.Má před rozvodem.Dost si o všem povídáme. Řekl mi, že mě má moc rád.Myslím,že to myslí fakt upřímně.Že přemýšlí o naší společné budoucnosti.Mě to ale děsí.. Sice by to mohl být krásný vztah.Toužila jsem po někom,kdo mě bude mít rád,bude citlivý apod.Ale teď nevím.Děsí mě jeho závazky(malé děti,které budou a to je neměnné). A hlavně,ještě to nemá on pořešené.Sice žijí s manželkou odděleně,ale.. Jeho řeči mě dusí a já nevím,co mám dělat.Jak se k němu chovat,co dělat,co ne. Všechno mě teď strašně dusí..

Co si o tom myslíte?

Včera večer jsem to nevydržela a řízla jsem se. Nevim proč jsem to udělala, byla jsem úplně mimo. Ale přehnala jsem to - je to hodně velký a hluboký - 7 stehů. Nenávidim se...

I hurt myself today, to see if I still feel.

No, ne dneska, ale předevčírem, ale komu na tom záleží?

Ani nevím, kde začít. Jsem toho plná, a tak moc mě to trápí . Mám strašný neshody se svou mámou s kterou žiju. Žijeme sami. Bydlíme v bytě, kde je šíleně drahý nájem, a tak máma vydělává, kde může. Snažím se jí se vším pomáhat, ale v posledních dvou letech je úplně vyměněná. Jen na mě řve, jak ji s ničím nepomáhám, jak jsem šílený sobec, jak se jí vůbec nevěnuju, jak ji trápím atd. Je toho mnoho a mnoho. Všechno mě to tak trápí, protože se jí opravdu snažím pomáhat, ale vždy se dočkám akorát nevděku a poslouchám, jak jsem ještě neudělala tamhle to a onohle a že to vše musí dělat ona sama. Např. cca před půl rokem mi řekla ať ji otvírám poštu a vše, co je potřeba tak přes její účet ihned platím, tak jsem tak učinila a po měsíci mě seřvala, že se ji hrabu v osobních věcech. Tak jsem poukázala na to, že mi to dovolila a akorát jsem já byla za lhářku, že mi tohle nikdy neříkala. A včera se zase na mě utrhla, že tu poštu neotvírám a propásly jsme jednu platbu. Když jsem říkala, že nedávno mi zatrhla otvírat její poštu, řekla mi opět, že lžu. Někdy mám akorát chuť tady prásknout do bot a říct sbohem. A takových případů je několik. Koukala jsem na podnájmy a neměla bych problém to utáhnout, ale asi nejsem natolik zlá abych ji tu nechala samotnou. Dnes mi oznámila, že na mě řve z důvodu, že je nemocná, že má ze všeho velký nervy a ví, že je na mě zlá, ale k lékaři půjde až uzná ona za vhodný. Dřív jsem měla víc síly tomu čelit, ale dnes už chodím jen tajně brečet do pokoje a nemám sílu se nijak bránit, protože vždycky já budu ta, co ji trápí, já budu ta zlá, co s ničím doma nepomůže atd. Teď mám nově (cca měsíc a kousek) přítele a kvůli tomu jsou doma též neustálý hádky, že furt (max. 2x týdně) trajdám někde venku, že mě stejně vůbec nezajímá, jaký přítel je, ale zajímá mě jak vypadá a kolik má peněz. Nevím, jak dál? Ať se snažím tak či onak, vždycky je to špatně a vždycky mě seřve a ještě všechno svede na mě. A pro mě je už trochu ubíjející denně snášet ten její řev a neustálý výčitky, ale přesto všechno nevím, jestli bych zvládla odejít, ale nevím proč. Ona taky přece nekouká na to, jak moc mi ubližuje , tak proč já bych si to neustále vyčítala, že jsem ji nechala ve všem samotnou? Aspoň, že mám přítele. S ním jsou to jediný světlý okamžiky, co mám. Ale nikdo mě nezbaví toho pocitu, že mě to moc mrzí. O to víc mi to ubližuje v období Vánoc. Nedělalo ji ani problém mi vyčíst mnoho věcí i na Štědrý den a Silvestra si mám slavit, kde chci. O moji společnost prý nestojí. Omlouvám se za tak dlouhou zpověď, ale potřebovala jsem se pořádně vypsat.

Jak dál? Jak byste se zachovali Vy?

Můžete mi někdo říct, proč člověk by měl chtít žít?!

Chce se mi umřít...Stále dokola pořád stejné problémy. Každej jinej na mém místě už by asi dávno ten vztah ukončil.. Ano, i on to to občas chce. Ale já ne. Miluju ho a i přes všechny problémy chci být s ním Strašně moc pro mě znamená...Občas mám pocit, že mi fakt pomůže jen psychiatr nebo psycholog. Moje pocity méněcennosti mě přivádí k šílenství a ho asi taky. Ráno se pohádáme, řekne mi, že chce rozchod a večer když přijde z práce je nám fajn a vykládá mi jak mě má rád a že semnou chce být. Vždycky jsem šťastná jak nevim co, ale pak se zase pohádáme a je to tady nanovo. Nepiště mi, že jediné možné řešení je rozchod, ten já nechci, chci to zachrnít a spravit jinak. Musí být i jiná možnost.. Já se nechci rozejít miluju ho

Musí existovat i jiná záchrana..

Toto není typická zpověď, ale zajímal by mě váš názor. Chtěli byste mít děti, kdybyste věděli, že na 90 procent budou nedonošené? Prostě že je vysoká pravděpodobnost, že se v pozdější fázi těhotenství vyskytnou zdravotní komplikace - matce by nic závažného nehrozilo, ale dítě by to mohlo zabít, muselo by se to zjistit včas a buď císařem nebo vyvoláním předčasného porodu by muselo jít ven. Připadá vám fér nadělit takovou věc svýmu dítěti hned na začátku svýho života? I když se to dnes dělá běžně, pro dítě to znamená celou řadu zdravotních problémů...

kéž by to byla jen nějaká hloupá mýlka...

Nebýt jednoho člověka, vůbec bych tuto zpověď nepsala... Alespoň ne teď, možná vůbec, pokud by mi to samotné nedošlo. Ten člověk - můj kamarád mi sdělil, že se chovám jako mrcha. Že jsem bývala člověk, kterého míval rád a na kterého se těšíval. Teď je ze mě člověk, na kterého se netěší a nechce s ním přijít do kontaktu. Jsem člověk, který se vlivem jistých událostí a osob tyto události způsobujících změnil.
Nyní mi v podstatě nezáleží na názoru ostatních na mou osobu, s výjimkou jen pár lidí, které mám ráda. Bohužel i někteří z těchto lidí sdílejí názor většiny, která mě vidí jen jako protivnou sobeckou potvoru. Možná jí opravdu jsem a jen si to nechci přiznat...
Každopádně k lidem, kteří mi v minulosti ublížili či ubližovali, se chovám tak, jak si podle mně právem zaslouží. To, co mě trápí a co jsem si díky té jedné osobě uvědomila, je, že se podobně chovám ke všem v mé blízkosti. Tak moc jsem se chtěla tomu a těm některým lidem bránit, že jsem se začala bránit úplně všem. A to platí i na mého přítele, rodiče a vůbec všechny, na kterých mi velmi záleží. Když se nad tím, co jsem se od toho kamaráda dozvěděla, zamyslím, připadá mi, jako by se toto chování postupně stávalo mým charakterovým rysem. Z čehož je mi ale vyslověně špatně...

Lze toto chování změnit? Já věřím, že ano. Potřebuji ale zjistit jak.

Tak jako každý den se přetvařuji. Chci se bavit smát se ale nejde to bolí me každý usměv či smích, pohled na člověka, nemužu už tak dál. Nutí me to delat veci které nechci ale pomáhají, držím se ale dlouho nebudu, a nevím jestli to zvládnu. Co mám delat. Bojím se všeho a ničeho, vše je mi jedno a zároven se skrývám, bolí me myslet, bolí me se smát a plakat nemám sílu.

udělala jsem obrovskou chybu, řekla jsem o týhle stránce osobě, kterou jsem měla ráda, jenže se nezachovala,tak jak jsem jí znala nebo možná spíš chtěla znát, tedka bych chtěla poradit a vypsat jsem zpověd, ale nemůžu se svěřit, jelikož se bojím, že si to ta dotyčná osoba přečte. Holt za blbost se platí a příště už si aspoň 5x rozmyslím, než něco řeknu

jsem hloupá

Je mi zle z lidí...Proč jsou všichni tak závistiví, pomlouvační a nepřátelští?? Lidi jsou jak vlci. Je to prostě hrůza žít na týhle planetě. Pořád si někdo na něco stěžuje, pořád někde stávkujou...nejdřív lidi něco chtěj a když to maj, tak se jim to zas nelíbí a pořád dokola. Já vám řeknu jednu věc...Já se jednoho krásnýho dne naseru, odjedu někam do hor, do nějaký chaty, budu tam pást kozy, nechci v životě vidět telefon, televizi, zprávy...a dejte mi všichni pokoj!!

Už mám lidí fakt dost!! Jsou to jen hyeny a nic víc!!!

uvězněn sám v sobě sebou samým

Sebelítost

včera jsem dost ulít s práškama. usmívat se mě bolí.

Cítím se hrozně, dneska místo toho abych se radovala myslím na člověka o kterého stojím... Je to těžké když to vypadá že jemu se líbí kdokoliv jen ne ja...Bolí to a cítím se sama.. Někdy uvažuju k čemu to vše je když se člověk pokaždé spálí

Jsem totálně na dně Zítra mě čeká za tenhle rok už druhej pohřeb. Na jaře babička, teď děda.. A moje drahá polovička místo, aby mě držela nad vodou potápí mě čímdál víc ke dnu. Skoro ve všem mu ustupuju, svoje zásady, které jsem vždycky měla šly kvůli němu do háje. A on? Nic, jakoby si mě snad ani nevážil. Ví, že s nim potřebuju mluvit a stejěn to neřeší, telefon nechá někde vyyzvánět. Kolikrát mi i lže do očí Nevím co dělat.. Místo, abych v něm měla oporu a on mi pomáhal, dělá všechno jen horší Já se snažim, alel sama ten vztah a vše kolem nespasim a on mi pomoct nechce Nechci o něj přijít, ale už nevim co ještě udělat. Proč se nedokáže taky snažit??? Proč pro ten vztah něco neudělá???

Jsem na dně...Netuším jak dál