Snažím se, neodmlouvám, uklízím, chodím pro dítě do školky, učím se (i když některé zkoušky opakuju, kdo ne?), zbytečně neutrácím, říkám si o míň peněz než bych mohla, jenom, aby je to tolik nestálo, jenže vždycky, jakmile přijedu domů, nastane peklo. Vylívají si na mě svou zlost, neposlouchají, když jim chci povykládat o tom, jak se mi daří, jak vypadají zkoušky, jak jsem konečně něco dokázala, stále jen poslouchám (a ano, vnímám je a snažím se jim pomáhat v řešení jejich problémů) co trápí je, jak si zase užívali, když jsem byla pryč, kde všude byli, co měli dobrého k obědu a když pak po čtrnácti dnech přijedu, ani mě pomalu nepozdraví a když se mi to náhodou nelíbí, jsem drzá.
Jediná možnost: Najít si práci a odejít, protože to, co dělají, mě bolí... A vysvětlit si to nedají, protože jsou rodiče a ti mají přece vždy pravdu.
Jistě, umožnili mi studovat, platí mi koleje, jídlo, cestu. Za to jsem jim vděčná. Ale že jim nestojím ani za pozdrav?
Spíš povzdech než zpověď, mrzí mě to... Asi se málo snažím...
Diskuse ke zpovědi
Pigggsty: Dítě nemám, je to malý bráška (v září jde do první třídy) :)
Pokud jsem to ale vypochopila, máš dítě..?
Děkuji vám za podporu, jste úžasní 
Nejhorší na tom, je to, že rodinu považuji za základ a myslím, že i když mají rodiče spoustu starostí a problémy v práci (kdo ne), tak by si mohli najít chvilku na své děti. I když už jsou dospělé. Taky mě mrzí, že druhý den ráno se pak tváří jako že se nic nestalo a že je vše v pohodě. Jenže já neumím zapomínat tak lehce. Od prázdnin si chceme najít s kamarády byt. Budu mít kam jít. Pak půjde i práce, určitě :)
Vím, že to zní tvrdě, ale...prostě odejdi z domova. Já to taky tak udělal. Prostě jsem se sbalil a šel...možná moje výhoda byla v tom, že já měl kam jít, ale nevím, jestli ty máš taky kam jít. Každopádně přeju hodně štěstí!!
Něco podobnýho se ted děje u nás. Domu jezdim s čim dál tim větši nechutí. Zjistil jsem, že lépe vycházim s tim rodičem, kterýho mam dál od sebe. Chce to začít žít svuj život. Držim palce.
Mám doma něco podobného, nebo spíš stejného. Buď silná! Tohle nepotrvá věčně.... 
Každý človíček potřebuje podporu a hledá ji u svých nejbližšších což by meli být rodiče. Ne vždy je to ale řešení jako u tebe. Sice to bolí, ale musím souhlasit s FireFly.. měla by sis najít někoho, kdo ti bude blízký, komu budeš věřit a svěřovat se mu. Ale než potkaš takoveho človička to někdy muže zabrat hodně času. Nebo se koukni okolo sebe,zda někdo takovy neni ve tvem okoli,koho třeba neumyslně přehližiš. V nejhorším případě jsou tu také psychologové, ti ví jak zlepšit vztahy v rodině... kdybych věděla více,chtěla bych ti pomoci. Zatim se drž
Neumim na to říct asi nic víc, než že mi to je líto. vzhledem k tomu, že neznám víc podrobností a tak.
Mam to doma stejně.. takový ten pocit,že jsem navíc a beze mě by se jim svět točil stejně ... myslím si,že je to taky tím,že rodiče očekávají,že když dítě dosáhne určiteho věku postara se o sebe sam ... moji matku moje starosti taky nezajimaji a když se ji nahodou svěřim a ona mě vyslechne dopadne to vždycky tak,že mě seřve,že já jsem ta co všehno udelala špatně ..místo podpory. Nejlepší je se proste na ně taky vykašlat najít si kamarádku a svěřovat se a povídat si jedině s ní ... prostě žít si svůj život a nenutit jim ho když o něj nestojí .. oni nakonec přijdou na to že si měly tvé snahy víc vážit..uvidíš..
Město Mrtvých
Náhodné moudro a přísloví
Snášet zlé, toť osud lidský. (Euripides)Statistiky
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých ©