Zpovědi

Jak jen začít... víte jak je hrozně těžký být hloupá a neustále ze sebe dělat chytrou? Už je toho nějak nad moje síly.

Od malička jsem měla problémy s výslovností, začala jsem mluvit až ve třech letech a fakt mi nebylo skoro rozumět, ne že bych neuměla vyslovit jen R nebo podobně, postupně se to zlepšovalo a někdy v 16 jsem už mluvila tak, že by to na mě nikdo nepoznal... až na mojí zakřiklost. Asi si umíte představit jak mi to všichni dávala jak se patří sežrat, nejen vrstevníci. Vždycky jsem byla ta blbá co se ani nenaučila mluvit. Nikdy jsem neměla zrovna ukázkový známky, ale jen díky tomu - zkuste napsat bez chyby diktát když to ani neumíte vyslovit. No nějakým zázrakem jsem se dostala na osmiletej gympl (nikdo to nečekal, jak jinak) - tam jsem taky neměla jedničky díky mý šílený nervozitě při čemkoliv ústním.

No dobrý, dostala jsem se na vejšku a tam jsme zase u toho... tenhle rok mám dělat státnice a příjmačky na magisterský, ale absolutně si nevěřím v čemkoliv co se týká školy, mám prostě pocit, že jsem ta hloupá co tam absolutně nemá co dělat a že to každou chvíli může kdokoliv poznat, asi to zní šíleně, ale mám z toho fakt hrůzu. Za celou tu dobu jsem měla jen čtyři trojky - dvě samozřejmě z jazyků. Ze seminárek jsem měla vždycky jedničky, ale stejně si vůbec nevěřím. Myslela jsem, že se to za čas zlepší, ale mám akorát pocit, že je to náhoda, a že až půjde do tuhýho, tak se to prozradí. Sakra! Snažila jsem se zuby nehty vystoupit ze svýho stínu a stejně to není lepší... čekaj mě drsný ústní příjmačky, který prostě nemám nejmenší šanci zvládnout . Chtěla jsem dělat vědeckou odbornou pracovnici a takhle prostě nemám šanci... člověk by se asi fakt měl snažit jen o to, na co má.

všechno to snažení se je stejně k ničemu, naprosto k ničemu...

Pomáhať sa nevypláca...Nakoniec sám skončíš na dne.
Nj..tak to je vždy... Pomohla som .. doslova som zachránila od smrti...Bola som opora...Keď "tá osoba" bola sama..bez priateľov a zmyslu života...Bez radosti...bez psychickej podpory..A teraz keď si "tá osoba" konečne dala život dokopy a našla priateľov...odkopla ma ..a keby len to.. ignoruje,nadáva mi...a podobne.
Teraz to ľutujem...ľutujem že som "tú osobu" nenechala chcipnuť..ľutujem že netrpela ešte viac...za toto všetko...Začínam nenávidieť...

...Už nikdy viac..nikdy!

Už nemohu dál...
pořád musím buzerovat a dolízat za jednima lidskejma stvořeníčkama .

dolízat nechci ale musím

Motám se, stále se v tom motám... už před dvěmi měsíci jsem myslela, že mám jasno... Už jsem věřila, že jsem se rozhodla, že sice ublížim, ale jen jednou. A Teď... Tak moc chci. Chci být šťastná, chci se smát... s ním. Ne s tím, s kterým teď jsem. Ale.. nechci mu ublížit, znovu. Nechci znovu ublížit žádnému z nich a přesto... Dělám to stále a dokola. Proč... Proč je tak těžké pochopit, že je mám ráda oba?

nesnáším se, vážně se nasnáším...

v určitých situacích sem hrozná svině a jak mě to baví ! ! !

přibram s@&#!í!

Upozorňuju že tohle bude trochu telenovela... Pož to může bejt buď telenovela, nebo abstraktní výlev ze kterýho nikdo nic nepochopí.

Takže, máme dvě osoby, jedna je Maťa, druhá je Mrc.
Maťa byla první, náhodou jsem ji spoznal přes FB a zjistil že chodí na mou bývalou školu, a že kdybych nebyl takovej asociál a virtuálněžijící osoba, tak bych ji spoznal asi i normálně. To bylo asi před půl rokem. Hodně, hodně, HOOODNĚ jsme si psali, já se na ni samozřejmě zmotal, ale ona furt říkala že by se mnou nechtěla nic mít protože by se bála že to posere přátelství (a že to bylo hodně zajímavé a blízké a hodnotné přátelství), tak jsem si řekl že to potlačím, protože mi nestojí za to přijít o ni kvůli nějakým scénám ze zmotanosti (/zamilovanosti, vyberte si výraz kterej vám víc vyhovuje). Tak jsem to potlačil, ale něco mi říkalo že bych měl čekat, protože sama neví co chce, a když na to přijde, tak bych měl být k dispozici... tak nějak řečeno...

Tak jsem čekal, a věrný své internetové/komunikační/zvědavostní promiskuitnosti si začal psát s Mrc, což se rychle vyvinulo do takového virtuálního flirtu, čistě pro zábavu, ani jeden z nás to nebral vážně, prostě to byla sranda. A pak jsme se setkali, a pak to bylo v pr**li, protože to najednou nebyla jen sranda. A komplikovalo to situaci, protože Mrc má přítele, i když se to mezi nima už delší dobu (ne kvůli mě, začalo do dávno předtím jak jsem se objevil) sere. Nevermind, uběhly dva měsíce, počas kterých to s Mrc pořád víc vypadalo jako kdybychom spolu chodili, a při Mati jsem se smířil s tím že jsem kamarád a všechno bylo v pohodě.

Silvestr, Maťa se dala dokopy s nějakým klukem, což jsem předýchával asi měsíc, počas kterýho jsem s ní komunikoval tak nějak míň, protože to trochu bolelo a nechtěl jsem jí kazit radost nějakými svými neúmyslně vyprodukovanými náznaky o žárlivosti a podobně, chápeme. Pak jsem se s tím srovnal, znovu jsme si začali psát, a najednou ze mě byla zpovědnická vrba, protože Matin vztah vůbec nebyl takovej jakej myslela že bude, prostě nebyl dobrej, takže si stěžovala mně. Já, veřen tomu že nejsem typ co v takové chvíli jednoznačně vyhlasuje "je to d**il, vykašli se na něj" (protože to nebyl až tak zlý, prostě to jen nebylo ono), jsem... se snažil bejt neutrální.

Fastforward ke včerejšku. Maťa mi napsala že se s klukem rozešla, před chvílí, a že jsem první komu to říká. Následuje... dlouhej, nepříjemnej a komplikovanej rozhovor, ze kterýho vyjde najevo že jsem měl vlastně pravdu a měl čekat, protože se s ním vlastně dala dokopy jen proto že se bála že kdyby to neudělala, tak se dá dokopy se mnou a posere nám to přátelství. Pak mi řekne že mě miluje, a (podvědomě?) čeká, že z toho budu v euforii, vyseru se na Mrc a poběžím za ní. A v euforii jsem trošku i byl, ale... je tady Mrc... A moje posraná zchopnost milovat dva lidi najednou. Pokusím se jí to vysvětlit, neúspěšně. Dostanu na výběr, buď Mrc, nebo Maťa, ve smyslu že buď všechno (budu s ní chodit) nebo nic (nebude se mnou už ani mluvit). Takhle to zní hrozně d**ilně, formulace byly jiné, mnohem méně hloupé, jen destiluju význam, ať je to kratší.

Někdy počas tohto rozhovoru něco naznačím Mrc (tomu že i Maťu miluju se vyhnu, protože... kurvadopr**le nepotřebuju se snažit něco nevysvětlitelnýho vysvětlovat dvou lidem najednou), která mi na to řekne že pokud o Maťu nechci přijít, tak ustoupí. Což byla reakce fascinující, a mírně nečekaná, každopádně nepřichází v úvahu, tak Mrc píšu, že nepřichází v úvahu.

Říkám jí že to není fér, že ode mě nemůže chtít porovnávat který z dvou lidí co miluju je lepší, a vybírat si kterému z nich ublížím a o kterého přijdu. Říká mi, že život není fér. Ptám se jí, proč pro mě nemůže udělat to samý co jsem udělal já pro ni, přenést se přes lásku, abych o ni nepřišel. Odpověd jsem nedostal. Dostáváme se do bodu kdy si každou větou způsobujeme jen větší bolest. Dostáváme se do bodu kdy nemůžu napsat nic co by jí neublížilo, i když to nechci a nemyslím to tak. Ona mi na to odpovídá úmyslnými ránami (což chápu, a nemám jí to za zlý). Jdu spát, protože už nezvládám (horečka, pálí oči, bolí duše, nevím kam dál), dostává se mi od ní rozloučky která zní... pokud ne jako definitivní "sbohem", tak minimálně jako dlouhodobé "měj se", s bonusem ve smyslu "mrc ti mě přece určitě vynahradí".

Dnešek ráno: budím se s duševní bolestí takové intenzity na jakou jsem už pomalu zapoměl, přišel jsem (minimálně na dlouhou dobu) o člověka bez kterýho si neumím, nebo nechci, představit život. Asi dvě hodiny mi trvá než se dostanu do stavu že jsem zchopnej něco dělat. Zároveň však vím, že kdybych si "vybral" opačně, poslal do pr**le Mrc, tak by to bolelo stejně.

Bezvýchodisková situace, nevím co mám kurva dělat. Bez obětí to asi nejde, jelikož jedna strana není ochotna mi dovolit vyjít z toho bez obětí. Vyřešit to za cenu obětí nejsem ochotnej.

...proč lidi nechápou, že jeden človek NEMŮŽE druhého nahradit? "odstraníme ze světa všechnu modrou, ale červený je stále dost, ta ji nahradí, bude to v pohodě..." <- PÍČOVINA!!! :(

Mám taký problém. Na jeseň som sa prihlasila na šachový krúžok, lebo som sa chcela naučiť trochu hrať a poraziť jedného veľmi dobrého spolužiaka. Teraz ma pán tréner posiela na majstrovstvá Slovenska hrať, ale nie pre to, že by som bola dobrá, ale preto, lebo celý klub(ja do toho klubu ani nepatrím to nás iba učí hrať jeden jeho člen) má iba jedno dievča a oni by bezo mňa nemohli postaviť dve družstvá . Na minulom turnaji som bola a bola som zďaleka hraním aj bodovo najhoršia aj sa mi tam pár ľudí škaredo posmievalo, že čo chodím s takými ťahmi na majstrovstvá. Tento turnaj čo má byť ja niekde v totálnom zapadákove (bez urážky) a zničí to celý víkend. Ja naozaj nechcem ísť. To jedno družstvo sa asi nebude môcť zúčastniť...

vím ze to není zpověď, ze to nemáte rádi! Ale je to jistota ze to uvidí víc lidí než když to připíchnu na nástěnku! ALE NEVÍTE NAHODOU O NĚKOM KDO MÁ VEEELKOU BOUDU A NECHCE JI ... Mám možnost mít fenku irského vlkodava jenže když nemám boudu tak ji domů přinést nemůžu :( nejlépe ze středních čech ! A bez poplatků !

je těžké učit své srdce skromnosti a pokoře... ono si pořád myslí, že toho nechce tolik... asi chce :)
není moc fajn postupně se vzdávat všeho okolo, co by možná mělo člověka naplňovat... nevím, jak to bude se školou a neřeším to teď vůbec... na to nemám :) nevím, co ostatní bude a neřeším to... jen pozoruju, co se děje okolo, a ten čas, který kolem mě probíhá...
pozoruju, že i ten mozek začíná nějak zakrňovat, když ho neprocvičuju... asi se brzo těm lidem v Penamu přiblížím :)
dost keců... vím, že to jednou přestanu zvládat :)

nebaví mě to... asi bych s tím neměl být sám...

Dnešek začal příšerně a to kvůli mně..do dneška jsem měla dva ptáčky, ale ty jsem zabila..šla jsem k nim včera večer že jím dám jídlo, ale bylo už pozdě tak jsem si řekla že je nakrmím dnes ráno..bohužel když jsem ráno vstala, byli mrtví, umřeli nejspíš na hlad..nevím co mám dělat, pořád přemýšlím jak museli trpět , vím co jsem svojí nezodpovědností udělal..je mi to strašně líto..

sem opravdu moc moc naštvaná! V listopadu sem šla jedné slečně za svědka ... V te době bych na ní nedala dopustit, ale teď? Měla finanční problémy a chtěla si strašně moc pořídit ten mobilní internet.samo ji ho nedali! Tak sme se domluvily ze to objednám já a ona ze to bude platit,tak sem adresu kam měly posílat složenky napsaly na ní! A dnes mi přišel papír ze pokud nezaplatím 2500 tak přijdou exekutor,samozdrejmě ze ke mě! Vím ze je to moje kravina, ze sem kráva blba! V tyhle době někomu věřit co se peněz týče. Ale když člověk furt tak trošku doufá, že už se to nemůže stát přece achjo.nejhorší na tom je ze bydlím v podkroví u rodičů.bože.

pravidlo 3 N !

V neděli večer jsem to po hádce s přítelem zase nezvládla a šáhla jsem po žiletce. Zase jsem si pořezala ruku. Už to nechci dělat, ale nejde to zastavit....

8 let...8 let se neustále ohlížím, abych náhodou někomu neublížila, abych nebyla na někoho z nich byť jen slovně ošklivá, nikoho z nich nepoškodila neo co já vím...Kdykoliv někdo přišel a potřeboval pomoc, udělala jsem všechno, co bylo v mých silách, jen abych pomohla. Ale evidentně se můžete snažit jak chcete, osud vyvrhele vás stejně dožene. Protože ani všechna dobrota světa nic nezmůže s lidskou zlobou, závistí a nepřejícností. A teď...teď budu muset den co den sedět v místnosti s 30 lidmi, co by mě nejradši na místě ukamenovali, kdyby to konvence dovolovala. Kdo to řekl, že škola je základ života? Pro mě spíš základ totálního psychického zhroucení. Snad mě jen povzbuzuje, kolika lidem tím zase jednou udělám radost, až to se mnou konečně sekne:D
Dobře, konečně k věci. Měla jsem nějaké problémy se školní docházkou. Ano, uznávám, začátkem roku jsem se dost flákala. Troufalost v maturitním ročníku, ale to ještě o nic moc nešlo. Jenže pak jsem onemocněla. Doktoři, antibiotika,...a nakonec sem byla doma 3 týdny. Třídní ze mě šílela a školou šly zvěssti, že mě možná v prvním termínu ani nepustí k maturitě. Pak jsem přišla do školy, třídní mi řekla, že to byl předčasný poplach a mám ještě čas to dohnat, mluvila jsem i s ředitelem a ani on mi nechce oddalovat maturitu nebo mě snad nechat opakovat ročník. Zkrátka se rozhodli bez jakéhokoliv přemlouvání dát mi šanci. Měla bych být šťastná, jenže to by tu nesmělo být těch 30 lidí, kteří evidentně nemůžou zkousnout, že jsem se zase jednou dostala z průšvihu. Nejsem zrovna vzor studentských ctností, to přiznávám, takže jsem vždycky měla trochu problémy s učiteli nebo včasnou klasifikací, ale vždycky se mi povedlo to vyřešit a jim to nikdy nevadilo. A najednou po 8 letech si moji drazí spolužáci uvědomí, že je to vlastně strašně štve. Že jsem lvastně hrozná, zavrženíhodná a že je to pádný důvod mě nesnášet. Připadají si poškození, ukřivdění, ani pořádně nechápu proč. Když já vidím spolužáky, co si ráno řeknou "mě se tam nechce", seberou se a jdou do hospody, je mi to jedno a ještě jim popřeji šťastnou cestu. Tak v čem je najednou problém? Co ode mě čekají? Že řeknu řediteli, ať si tu svoji další šanci strčí za klobouk a na kolenou ho poprosím, jestli by mi nemohl zakázat letos maturovat? Nebo co mám podle nich udělat? A jak se mám srovnat s tím, že mě lidi, se kterými jsem v podstatě strávila posledních 8 let, mě z čista jasna nenávidí?

Proč jsou lidi tak falešní, zlí, sobečtí a nepřejícní?

jo člověk si řekne, žít život naplno a se vším všudy! Když už, tak už ! Co se může stát dyť si užívám, sem sama, sám bez závazků a všeho! Po čase si řekne ze už je to dávno :) chci si dat další level ...a zjistí ze minulost ho dohnala i po spousty letech!!! Právě mě dohání! Zatím kličkuji ale jak dlouho...

jak si má člověk zazlobit když by to mělo bejt zodpovědné?

Miluju tuhle tichou poštu, veřejný vztah nebo jak to jinak nazvat. Máte přítele, všichni vám do toho kecají, rozejdete se s ním, všichni vám do toho kecají. Fakt zbožňuju, když pak ,,někdo" řeší ten vztah co byl s kámoškou na fb, která je tak inteligentní, že mi dá heslo, na její fb, abych jí z něho zjišťovala informace, když nemá mmntálně přístup k netu.
Zbožňuju, když zjistím, že tam pitvají náš bývalý vztah, i přesto že on píše, že mu už je to ukradené. Tak proč to prostě přestat řešit, že?
Tohle je jeden z důvodů, proč se lidem moc nesvěřuju, je to jedna velká drbárna, jednomu něco řeknu a už to ví další. Tomu se říká důvěra a soukromí.
Taky miluju, když se baví kámošky s bývalými, to je pak zdroj informací, přímo božský požitek probrat všechno až do morku kostí. Samozřejmě, že mě pak všichni zkritizujou za to jak jsem se chovala nebo chovám, jsem prostě nemožná, neumím se chovat s úctou k druhému a nenechávám si všechno líbit, a chudáček ten kluk atd.
Jak těžké to musí být pro toho kluka říct to mi do očí a ne přes kamarádky. Je to mnou, nedávám mu prostor k tomu, aby mi to všechno vyčetl. Je to mnou, že se bojí to říct nebo že to nedokáže. Ale kurva mě to se*e tyhle vztahy přes spojku.

Howgh

je to so mnou hrozne. neviem robit nic uzitocne. ked mam den volna tak maximalne pozeram film po anglicky a to je vsetke. mojmu mozgu je uplne jedno, ze je zajtra je skola a piseme test. ach jaj a to stale dookola.

dufam, ze to viete precitat aj po slovensky

Jsem blbec... Rozešel jsem se ní, i když jsem to nechtěl, aspoň ne doopravdy. Miluju ji, ale dá se to, jen když jsme spolu osobně, jinak komunikace moc nefunguje, spíš vůbec. Buď po ní ječím já nebo ona po mě a stále si ubližujeme.. Když bych ji nejraději viděl, tak mi napíše něco nepříjemného a tohle zase někdy dělám já ji. Je divné, že i když ji mám rád, tak si ji tak nevážím, jak si zaslouží, protože v tu chvíli mám mizernou náladu a ta je silnější. Platí to tak aspoň když si píšeme, osobně by to bylo asi jiné.
No, tak už je zjevně pozdě, pochybuju, že se kdy ještě potkáme nebo si napíšeme, rozchod byl hnusný a babělý, nebylo to ani ne z očí do očí.
A horší je, že s ní to nebylo povrchní, bylo to prostě, nevím jak to popsat, bylo to žití každé sekundy, nebo prožití, nevím. Teď ty lidi nějak nevnímám, nedokážu se dostat pod ten povrch. No, na ho*no je to.

Ještě že žiju jen jednou, podruhé bych to nedal.

cítím zlost,nenávist, pozbyla mi rodinu! Chci ji odpustit ale nějak se mi to nedaří:( a to je to co mě trápí víc než to vsechno :(

bejvala potencionální tchýně...a babička mich děti!

projednou si zase upřímně ulevím vyzpovídáním, ne jen jednou nepochopitelnou větou... rady jsou asi zbytečné, pokoušeli jste se mi poradit nesčetněkrát a nikdy jsem se tím nakonec neřídil... jak se říká, komu není rady, tomu není pomoci :) jen to chci někam aspoň napsat, když ne říct...
táhne se to už poměrně dlouho, to někteří víte, a neumím to zastavit... aspoň to neumím sám bez cizí pomoci, ale tím je myšleno neustálé pomoci, ať už jde o nějakou slovní podporu nebo fyzickou přítomnost - chyba je asi v mém pohledu na to - ale někdy to přestávám zvládat už chvilku po tom, co ta podpora na nějakou krátkou dobu zmizí, než se zase objeví... vždycky jsem byl samotář, mám občas rád ticho, ale tohle ticho už nedokážu snášet... když jsem celý den sám, takže není možnost s někým promluvit, když jsem někde s někým, ale moje fantazie nedokáže vymyslet žádné téma rozhovoru, tak nic neříkám... potřeboval bych někoho, komu můžu říct úplně všechno, možná je dobré, když každý má nějaké malé tajemství, ale já bych chtěl naprostou otevřenost... když jsem byl malý, málo jsem mluvil, byl jsem stydlivý, styděl jsem se třeba i zazvonit u kamaráda z obavy, že otevře třeba rodič, a zeptat se, jestli jde ven... možná to je sociální fobie, vlastně nejspíš ano, stydím se mluvit na veřejnosti a mnoho dalšího... už ani k osobě, ke které chovám silný cit, neumím být moc otevřený, tak jako dřív, když jsme se skoro neznali, možná proto to bylo tak jednoduché... možná je to tím, že to u mě funguje oboustranně a když mi někdo nechce odpovídat na otázky, nic mi o sobě nechce říct, tak to nedělám ani já... snažil jsem se trošku otevřít, mluvil jsem i o svých pocitech, skoro o všem, ale často to mělo na něco špatný dopad, tak už nechci, ale přesto to potřebuju... mlčím, poslouchám, když na mě někdo promluví, tak jsem protivný, místo abych byl za to rád... hodněkrát jsem si říkal, že zase zajdu za psycholožkou, ale potom se to na chvilku zlepší a já si tvrdohlavě řeknu, že to zvládnu, když to jde teď... občas to jde do extrému, občas se to projeví i fyzicky a já mám v tu chvilku pocit, že se dusím... a pak to zase přejde... momentálně se k tomu přidaly "problémy" ve škole, ale to jsem si způsobil sám a vlastně to nijak moc neřeším, beru to prostě tak, jak to je... nechci nikomu vysvětlovat důvody, protože to nikdo v okolí nechce pochopit, a tak se to jen táhne a zhoršuje a já se cítím čím dál slabší a taky "blbější"... začalo to obyčejně, že se mi nechtělo učit, potom to už ani nešlo, psychicky jsem to nedokázal a teď už vůbec ne, ani si nic nezapamatuju... jo, vzdělání je dneska pro život důležité, ale já na to teď vážně nemám sílu... ani myšlenky týkající se sebevraždy se mi nevyhýbají, ne ve smyslu, že bych to chtěl udělat, ale hodně často si říkám, že jednou to přece jen už neunesu a stane se něco špatného... ale já nechci jít za taťkou stejnou cestou :)

asi to není vše

Môj vzťah...teda ak sa to dá tak nazvať...je jeden velký chaos..Mám veľa problémov..no on to nechápe..nechápe keď mám zlú náladu ... hovorí že má pozná ale asi to tak nieje...Viem že za to môžem ja...za všetko vždy sa správam tak hnusne...neverím mu..toľko krát sme sa rozišli..vždy kôli mne...ale vždy to zachraňujem ja a strápňujem sa tým že sa "vtieram" A teraz o mne tak hnusne napísal na do statusu a znova som mu ja napísala prvá...Nechápem sa.. prečo to robím..strápňujem sa aby som bola s ním..a v podstate ani neviem či mi za to stojí...
Asi nie keď ma nechápe..nevie aké to mám ťažké..neviem že celé noci preplačem...nevie ako sa trápim..aké mám problémy...a možno vie..ale nechce to riešiť aby si nepokazil náladu..tak to je...tak mi to bolo povedané...len mi povie bude dobre...alebo...chcem ti pomôcť ale neviem ako...

...už nevládzem..neviem čo mám robiť...