Zpovědnice. Potřebujete poradit? Odpustit?

je tu někdo kdo prožil klinickou smrt já sem si prošla tím samim bylo by fajn poznat někoho podobného někoho kdo má pochopení pro samotnou smrt když se někdo najde budu moc ráda 😉sem tu nová

Duševník - můj psichiatr řeší jen same prášky kontakty na psichotrrapeuty mám nové před pár dny na doporučení kamarádky ještě sem tam nikdy nebyla ale chci to zkusit tak uvidíme a to jak jste_nebo jsi psal o chatu lidí které si prožili taky klinickou smrt bylo bi to fajn a ještě kdyby to bylo tady v diskuzí děkuju za odpověď 😉

Ahoj zdravím všechny co se rozhodly sem dát svou spoved sem na tom dost podobné jako ví , začnu svůj příběh asi takto . už od malá zhruba od 14 let sem často mívala deprese mám to napsane i od psichichiatra ty deprese bohužel jsou od nejlehčích po středně těžké nejsou to jen deprese sou to i maniodepresivní staví abych to upřesnila , od těch 14 let se to se mnou táhlo věčně maniodeprese moc jsem se nesnažila v té době se stech stavu dostat protože sem byla hodně mladá to sem se chtěla poprve spáchat sebevraždu trpěla jsem sebezranovanim takže to nebylo pro mě těžké pamatují jsi že jsem vzala sice špendlíky ale bodala si do zápěstí a tak to se mnou pokračovalo do 8 třídy než jsem vyšla školu měla odklad tak proto. pak pár let pohodě já začala dospívat k dospělosti sice kolem těch 20 let se to vše urovnalo a já si na depresivnost nevspomela ale měla sem silné záchvaty pláče hlavně když se něco stalo ale to je normální . ale kolem 21 let mého života se mi vše vrátilo objevila jsem depresivně laděné obrázky černý anděl žena v rakvi podrezane zápěstí a tak dále nic neviznavam to ani před tím když sem byla malá ale ty obrázky mě úplně dostali našla jsem v nich svůj posmrtný svět bylo to pro mě místo kam mužů jen já a nikdo kolem mě nesmí .nebylo to těmi obrázky ale moji nevyrovnanosti mozek se začal chovat jako v těch 14 letech stejně moje středně těžké maniodepresivní staví nepřestali nepřestali ani když sem si našla kamarády je to jako kolotoč pláč sklíčenost deprese pak přijde radost a pak silná depresivnost myšlenky na sebevraždu jsou stále přítomný nini je mi 29 let a je to se mnou stale jak na horske dráze už mi zůstali jenom obrázky anděla smrti a hrobky , nestěžuju si na život mám vše co chci ale to neznamená že jsem šťastná posmrtný život mě láká víc prošla jsem si totiž klinickou smrti mám zážitky stalo se to v mém mladí asi ve třetí třídě kdyby se to nestalo tak mě smrt tolik nepřitahuje. spadlá jsem do rybníka a já se topila šla sem tam z dvoumi kamarády prej chytat žáby 1 kamarád tam spadnul já bez váhání skočila za ním i když neumím plavat ten druhý utíkal pro pomoc ale já už byla pod vodou než přijela pomoc než vitahli kamaráda mě vitahli až naposled přijel vrtulník vezli mě do Fakultní nemocnice v Olomouci dali mě do umělého spánku ovšem já sem byla mimo sebe na druhe straně, teď si budete myslet jak to že tohle řeknu ale já sem ráda že jsem byla v klinicke smrtí a děkuju jakékoliv bytostí na druhé straně že jsem umřela byl to nezapomenuty zážitek a já za to upřímně děkuju

kdo má sakra čekat na schválení článku?

Hnime
Pohľad môj spočinul na vysokej veži
pod ktorou hromada tiel mŕtvo leží,
zlámané kosti a sny svetlé stratené,
z cimburia pádom búrlivým zmarené.

Telá a životy vymknuté z sivoty,
boli raz čerstvé a nezvyklo pestré,
svet je však sadista a krása neistá,
duše a mysle už skleslé.
Síc ležia no žijú a v útrobách hnijú
a v žilách im prúdi tá HCl ľudí
čo bojujúc kvetom boli zlomení svetom.

Myšlienky spálil a nádeje vysal,
hladne sa k tým krásnym bytostiam prisal
a smejúc sa cez zuby nechá si do huby
teplú krv prúdiť - prísľub ich záhuby.

Tak hnime, ó drahá nejsúca,
tak hnime, s úsmevom ženúc sa,
v ústrety priateľke smrti.
Tak hnime a cestou šírme tie jedy
čo na mozgoch ľudí tvoria zlé vredy.
Tak hnime a hovorme všetky tie klamosti,
čo núkajú ľuďom skákať do priepasti!

U nohy veže, tma je tam hlboká,
chránená od svetla žiarneho z vysoka.
Ľudí čo stúpajúc za svetlom z cimburia padajú,
šedé jej spáry v temnotu lapajú.
Ľudí čo dúfajúc v pestrosť šplhajú,
šedé jej spáry v "jednotu" chytajú.

Či dúfali život na obraz boží?
Čo sa to mátoží v tvej mysli lóži?!?
Verili na život k obrazu svojmu -
na krásu momentu a čistotu dojmu.

Davy však, nemajúc odlišnosť rady,
siahli im na všetky duší ich klady.
Vzali tie bytosti, zrezali do kostí,
vybrali radosti, zošili z ľútosti.
A tvár, záchvevy ducha doteraz hostiaca
zrazu mlčí - i duša mlčiaca.
(A tvár, úsmevy úprimné doteraz nosiaca
zrazu kričí - i duša vreštiaca.)

Tak hnime a cestou šírme tie jedy,
čo na mozgoch ľudí tvoria zlé vredy,
myslenie rozrušia a cítenie ničia a
myšlienky srdca tak ohavne pičia
a smejme sa tým, čo hrôzou až ryčia,
tvárou v tvár smrti, kde nádeje NAŠE
- znova klíčia.

...už je mi trochu líp... rozhodil jsem pár moc jedovatých komentů k zpovědím, tak mi to zkuste odpustit, ale i přesto je v nich trochu (mé) pravdy.