Igor a já

„Mirone… Mirone… Mirone!“
„Ano, mami, už vstávám,“ zamumlal jsem rozespale.
„Vtipný, já nejsem máma,“ řekl ten hlas posměšně.
„Igore, co tu sakra děláš? Myslel jsem, že jsem ti řekl jasně, ať vypadneš!“ Igor byl můj výtvor, můj štít a zároveň služebník.
„Jo, to si fakt říkal, a já se rozhodl to ignorovat.“
Stále ještě jen napůl probuzený jsem se posadil na posteli a začal si mnout spánky – hlava mě bolela jako po dobrém flámu.“
(Jakto že mám na očích brýle? Asi jsem si je večer zapomněl sundat.)
„Co tím jako myslíš?“
„Tím myslím, že už mě nebaví být tvým poskokem.“ Tím mě dost rozčílil.
„Asi zapomínáš, komu vděčíš za život!“
(Proč jsem sakra obutý? Normálně se na noc zouvám.)
„Za jaký život? To bylo samé Igore tohle, Igore tamto, a když jsem si chtěl užít, tak to hned samá nesmíš, nemůžeš, nikdy. Už mě nebavilo být tvojí služkou.“
Podíval jsem se na hodinky. 7:45 
„A co teda budeš dělat? Vstoupíš do stávky? Bez mé vůle nemůžeš dělat vůbec nic.“
(Proč je sakra na sklíčku ta červená barva? Mám ji i na dlani.)
Ochutnal jsem ji a ucítil nasládlou chuť krve.
(Že bych se v noci říznul?)
„To se právě pleteš.“
Oči se mi rozšířily hrůzou.
„Prosím Igore řekni, že to, na co myslím, není pravda…“
„Nemám tušení, na co myslíš – nezapomeň, že si pořád své myšlenky kryješ, ale myslím si, že ses trefil,“ ozvalo se pobaveně.
S hrůzou jsem pozoroval své zakrvácené ruce. Všiml jsem si i nože ležícího na podlaze.
„Kdo?“ vyslovil jsem otázku, na kterou nechci znát odpověď.
„Myslím, že jsi ji znal, jmenovala se… Líza, jo jasně - byla to Líza.“
„Za tohle tě zabiju.“
„Jak? Nezapomeň, že jsme jeden,“ z Igorova hlasu přímo čišel neskrývaný výsměch.
Ale já věděl, jak mu setřít úsměv ze rtů. Sebral jsem nůž ze země, rukou zkusil ostří a uložil se k delšímu spánku – věčnému.