Svět nespatřených

Jehla klouzala po hladkém povrchu lžičky a nabírala tekutinu, po které jsem tak toužila, klepala jsem se nadšením. Má ruka a její poslední viditelná žíla se natáhla a čekala, až se dotkne modrého hrbolku na kůži, vypustí svůj obsah do krve a já pocítím úlevu tak svazující, že se ji nemůžu vzdát. Myšlenky na mámu a jaký má o mě asi strach jsem vypustila a byla jsem zase na chvíli šťastná. Exploze z heroinové vlny mě doslova pohltila, lehla jsem si na špinavou podlahu, která mi připadala jako nejměkčí místo na světě a padala jsem hluboko dolů a pozorovala svět kolem.

„Dreo!, vstávej!“ otevřela jsem oči a už jsem neležela na páchnoucí tvrdé podlaze, ale na kožešině z nějakého zvířete. Snažila jsem se podívat přes šero, jestli tam náhodou neuvidím postavu, která mě vzbudila. Neviděla jsem vůbec nikoho, ale za to jsem viděla divočinu, kterou jsem naposled hltala v dokumentu o indiánech. Vstala jsem a rozhlížela se jestli nespatřím něco co by vysvětlilo mou situaci. Přítmí a ticho mi to dost ztěžovalo, tak jsem se rozhodla zůstat na místě a počkat až se rozední a někdo mi vysvětlí tenhle absurdní vtip. Lehla jsem si zpátky na kožešinu a na chvíli jsem usnula. „Dreo! Prosím vstávej!“ Otevřela jsem oči a hledala majitele hlasu, nic, jenom slunce bylo vysoko nad hlavou. Postavila jsem se na nohy a zjistila jsem, že opravdu se nacházím v pralese „Petře! Co to má znamenat?“ vykřikla jsem do prostoru, s nadějí, že mě někdo uslyší, na místo toho mě slyšeli jenom ptáci, kteří před mým voláním vzlétli do výšin nebes. Řekla jsem si, že mi nezbývá nic jiného, než hrát tuhle hru.
Sbalila jsem kožešinu do vaku, ve kterém byli lahvičky s různými tekutinami, k pasu jsem si přivázala váčky s bylinami a prášky a pak jsem ji uviděla, byla bílá a světélkovala jako noční bar naproti v ulici „Dýka!“ vykřikla jsem, aniž bych si to uvědomovala, přiblížila jsem se k ní blíž a dotkla se její rukojeti a najednou mi všechno došlo, JSEM…

Jsem Drea Nightshadow, člověk jež bojuje za rovnováhu – Rathmanka, která má zabránit zlu a pekelným démonům se dostat se na povrch mezi lidi. Můj výcvik byl dokončen před 5 lety. Kouzla a magie, které ovládám, pochází ze všech pramenů, ať už se jedná o temné knihy, jejichž název nesmí být nikdy vysloven, nebo knihy, jež vázal sám anděl. Jsem strážce nemrtvých a jejich duší, kdo má umřít nechť zemře, kdo má žít tak ať ho doprovází sám Trag’oul, jež žádný nekromancer nepochybuje o jeho existenci.
Najednou mi to všechno přišlo tak samozřejmé, vrhnout se do pralesa a pozorovat nebezpečí a v pravý okamžik zasáhnout. Rázným krokem jsem se vydala do tak známé džungle, když mě najednou obklopila tma.

„Dreo vstávej, zavolám záchranku“ „Ne, nikam volat nebudeš!“ Otevřela jsem oči „Kde to jsem“ vyhrkla jsem překvapeně, tady přece nemám být a kde mám dýku, moji slonovinovou dýku? Pomyslela jsem si…