Život po porodu

V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo: – Věříš v život po porodu? – Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak. – Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat? – To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou. – No, to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený – pupeční šňůra je už teď moc krátká. – Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí. – Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic než vleklá stísněnost v temnu. – No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará. – Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být? – No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli. – Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není. – No, ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom…