Vítej v depce

Jsem zpět. Mé jméno důvěrně znáš. Jsem deprese, přezdívaná zoufalost, a tímto se vrývám do kazdičké částečky nekonečna.  
Mojí paní je pouze smrt a ta mi s chutí dovoluje prolézat tvou popraskanou tělesnou schránkou jako černý, sametový had a působit tak bolest všem orgánům. Žádný nevynechám, neboj se. Anebo ano, měj strach.
To je to, po čem nejvíce toužím.
Ovšem ze všech životodárců mě zajímá především jediná část tvého čím dál slabšího, zkomírajícího těla. Srdci, nebo spíše zbytkům z něho, působím bolest takovou,
cloumá duší jako hurikán stéblem vyvěrajícím z pustiny.
Jsem v tobě a zlověstně se usmívám. Mám černé, mokré a zatuchlé vlasy a není mi vidět do očí. Ty se na mě ani nechceš podívat nebo..nebo snad ano?
Dokáži vycítit strach v tvých roztřesených rukou!
Teď se usmívám ještě více, mám radost z tvé narůstající bolesti. Mám radost z tvých slz a znovu a znovu ti vracím před oči několik scén. Přetáčím je jako by byly uloženy na nějaké bezcenné pásce..tvé bezcenné vzpomínky..! Ty nejtuctovější! Dokola ti je omílám v té naivní, přitom nedůvěřivé mysli. A dělá mi to dobře. Cítím rozkoš z utrpení. Živím se jím. Možná máš pocit, že už se k tobě nevrátím. Možná se dokonce domníváš, že už v tobě nezbyl ani kousíček zloby. Ale no tak, jsi jí naplněná!
Ne jako ostatní. Ty necítíš už absolutně nic pozitivního..a to já ráda. Znamenáš pro mě svačinku, co mi vystačí na celý život. Život..Pche!
…A já se budu celou dobu usmívat.