Sebepoškozování

Řekla jsem mu (v té době) svoje největší tajemství…A on? Pár dnů se mi snažil pomáhat, dokonce si se mnou o tom povídal, ale pak řekl, že to všechno předstírám…Když slyšíte (spíš vidíte) takovouhle větu….A když jí ještě napsal nejlepší kamarád, někdo, komu jste věřili nejvíc na světě….Zbořil se mi svět. Ten večer jsem se hrozně zmordovala. A on na mě teď mluví, že to nevydržel a půl předloktí si zničil nůžkama (jo, nůžkama to faaakt strašně bolí a tooolik krve jste ještě neviděli) a ještě řikal že žiletka je od něj tak 10m….Proč mám já furt potřebu se k tomu vracet? Je to dlouho. Pro mě je to dost dlouho na to, abych to už nedělala. Včera mě do toho vtáhl…Vzájemně jsme se doplňovali, zase jsem měla chuť po něčem ostrym skočit a připomenout si ten okamžik, to štípnutí… Neudělala jsem to, za 1) jsem neměla čím a za 2) sem si řekla, že nemá cenu zahazovat těch několik měsíců kvůli němu…Nemá, já to vím. Až přijde skutečný důvod, bude to těžší. Tohle byla jenom chuť, jenom touha připomenout si… Ale kolikrát stačí pohled na jizvy a odradí mě to… Přestala jsem se koukat na krvavé obrázky. Znechutily se mi, když jsem viděla krev na svých rukách. Dnes jsem je hltala celej dlouhej den. Jedna pořezaná ruka za druhou. Nechutný. Už nechci. Vím, že už to tak nebude. Nemůže. Nechci. A když bude, budu s tím muset něco dělat. Žádný žiletky si už kupovat nebudu. Nemá to cenu, nic z toho nemá smysl. Chci bejt optimistická. V každým vidět to dobrý. Ale většinou si vycucnu jenom to špatný a to i na sobě – vidím jen svoje špatné stránky, možná je to tím, že dobré nemám…Nebo se snažím je zakrývat, na sobě je neobjevovat..

Ale co když není čím ji zastavit? Budu hledat nové věci jak si pomoct? Kamarádi se mnou nejsou vždy. Ne minutu za minutou. Musím se spoléhat sama na sebe. Musí to jít.

Sebepoškozování…."Bolest a přitom úleva"

Jak to ale vysvětlíte někomu, kdo o tom nic neví, a vidí ve vás jen magora, co se dobrovolně řeže do rukou? Není to tak dobrovolné…Snažíte se dostat z nepříjemnejch pocitů, máte vztek a nevíte jak ho vybít nebo máte přebytečnou energii…Přináší to uklidnění, úlevu…

Všichni potřebujeme pomocnou ruku, ať už si to přiznáme nebo ne. Každý potřebuje minimálně jednoho, spíš dva lidi pro to, aby mohl být spokojený. Jeden je málo. Pořád vídat tu samou tvář, pořád se svěřovat tomu jednomu, je trochu psycho. Nemusíte se svěřovat oboum….S druhým si můžete užívat, zapomínat na problémy, bavit se……….

Nikdo neví kdo jsem, nikdo neposlouchá, nikdo neslyší, nikdo neví…Sám…

Časté pocity…. Proč se ve mě od včerejška probouzejí vzpomínky? Přesně si pamatuju okamžik tý jedný věty. Zastavilo se mi srdce. A už zas, pořád omýlám to samý dokola a ani nevám proč, pořád plácám do větru.

Protože můžu na všechno zapomenout…Aspoň na chvíli….

Koukám na obrázky těch pořezanejch ruk a v duchu děkuju, že takhle to se mnou nikdy nebylo. Nikdy jsem nebyla v takovým transu, abych do sebe musela 20x říznout a teprv pak se cítit líp. Přestala jsem v začátku. A to je dobře.

A jestli je tu někdo, kdo trpí podobnými problémy, jaké jsem měla já, tak mu přeju hodně štěstí….A můžete si být jistí, že život bez žiletky může být i krásný