Pohřeb

Davy prokřehlých lidi ve své vlastní úzkosti upírají zrak na jeden jediný objekt..objekt své poutě z dáli. Všechno je dokonale promyšleno. Do nejmenšího detailu je přesně dán a navržen každý pohyb. Ale nebylo by to moc upjaté, kdyby všechno dopadlo přesně do nejnemožnějšího zklamání? Možná. Zachránilo to jediné…
Kardinál ještě ani nedovyslovil poslední část modlitby a davy tisíců poutníků se rozeběhly proti ostatkům uložených v dřevěné rakvi. Ochranka a další hodnostáři včetně sboru se snaží masu těl zastavit. Samozřejmě, že končí brutálním neúspěchem. Sotva rozeznatelné siluety postav se už sápají po svěceném miniaturním prostůrku s Ježíšovým zástupcem pro lidská ústrojí. Topí se v útrobách svého masa a hekají pod tíhou a vibracemi nespočetných nohou. Chaos. Nepředstavitelný chaos. Celý pohřeb se zvrhl v něco. V něco?.cosi. Hysterie a cloumání psychikou přítomných věřících je neuvěřitelné. Media se hroutí, buď míří směrem k onomu ?poslednímu? místu, nebo stojí a nejsou schopny pohybu. Jenom stojí. Nehnutě, nejspíš tuší konec světa. To už se podařilo zfanatizovaným zdánlivě ?lidem? dopravit záhadným způsobem rakev na vrchol celé té honosné, římské budovy. Nikdo neví, jak. Nikdo neví, co se vlastně stalo, jen, že se konal pohřeb starého muže, uctívaného téměř dvěma čtvrtinami světové populace. Co se to se všemi stalo? Dají se tito savci, tito hulákající monstra, ještě nazvat lidmi? Jsou schopni vnímat nebo se jejich duše vypařily v souladu s duší Jeho Svaté Blaženosti, papeže Jana Pavla II. ? Jsou schopni vnímat, když jsou to právě jen jejich tělesné schránky, co obklopují jeho tělo? Jako by jim ne Bůh, ale sám Ďábel poroučel: Otevřete své duše na pospas chaosu. Pozvedněte paže pro úctu ke konci a skloňte hlavy pro krutost nekonečné krize