.....................................................

Můj život byl úplně normální, jako každé dospívající dívky… Až do jednoho dne… Začalo to takhle..: Jednoho ranního dne sem po vstaní z postele omdlela… Brala sem to jako normální věc a nebrala jsem to moc vážně… Ale po tom co se mi stav opakoval a k tomu se přidali ještě nějaké potíže, sem se ROZHODLA oznámit to říct našim… Nevěděla jsem jak začít, aby mě nepovažovali za nějakého simulanta… Nu, ale nakonec jsem jim to všechno řekla… Pochopili to a především máma… Druhý den se mnou zašla k dětské doktorce a všechno jsme jí společně s mámou řekly… Doktorka mi nabrala krev, ale zdálo se mi, že mi nevěří… A oznámila nám, že si za týden máme přijít pro výsledky… Ubyl týden a můj stav byl pořád stejný, dalo by se říct, že se zlepšoval… Když v tu nám doktorka s překvapeným výrazem v obličeji oznámila, že se v mé krvi něco nalezlo, a že to nedokáže objasnit…V tu chvíli sem byla úplně vytočená… Vždyť je to doktorka, sakra, a nedokáže mi to objasnit… A proto nás objednala do FNP…

Nastal ten den… Kdy sem měla jet na nemocnice, jen na běžné vyšetření na neurologii… Nepociťovala jsem žádný strach no prostě nic… A už to  přišlo… Ozval se z ordinace jemný ženský hlas… "DÁLE"…A já neváhal a vešla….

Doktorka mi udělala vyšetření a zjistila, že taky něco určitě není v pořádku… Začínala jsem mít strach… V hlavně se mi hodili otázky typu… "co když mám nějakou záhadnou nemoc,.." …Takže mě doktorka poslala hned na CT… ale tam mi naštěstí nic nenašli…" oddychla jsem si" …Ale řekla mi, že budu muset na delší pobyt do nemocnice… řekla mi datum a čas nástupu… a já sklesle přijela domu…

Následující dny ubíhaly celkem v pohodě… Až když přišel ten den D… Nechtěla jsem do nějaký nemocnice a ještě o velkých prázdninách… Nu ale nějak sem tou nezabránila…

První den v nemocnici byl šílený… přála sem si být co nejdřív doma… Počítala jsem s tím, že to vážně nic vážného nebude, a pak jsem si říkala, že tak do 4 dnů budu doma… Ale mýlila jsem se… Prošla sem velice náročnými a bolestivými vyšetřeními a ve nemocnici jsem si začala pomalu, ale jistě zvykat… Už jsem zde tvrdla 6 dní… Ale jednoho dne, kdy mi dělali lumbální punkci jsem věděla že jde do tuhého… Ale prostě jsem to nějak nevnímala… Můj svět se zhroutil po tom ,co mi napíchli kapačku, a já nemohla ani sama chodit… mé nohy jsem necítila… A ta silná bolest hlavy… Byla jsem jako tělo bez duše… A konečně sem se dozvěděla, co je mi… Na ten den v životě nezapomenu… Byl to úplně obyčejný den… Přišlo hafo doktorů a oznámili mi, že mám RS… ale v začátcích… Nechápala jsem co to ta RS je…

Přijela jsem po 14 dnech z nemocnice a žila jako dřív, ale brzy jsem zjistila, že to nejde… Že už nic nejde jako dřív… Byla jsem unavená, protivná, vyčerpaná… Zjistila jsem, že nejsem už jako ostatní, že jsem nemocná a že to není sranda…

Bohužel, do dneška s tím nejsem smířená a nějak si to nepřipouštim, ale cítim se čím dál víc unavenější…. …ALE OSUD SI VYBRAL SÁM-.=(