Violett (6. díl)

            Uvědomovala si, že se vlastně NIC nestalo. Jeden moment, jedno uhození jako vždycky… Podle plánu, který už tolikrát vyšel! Je to jednoduché jako… Jako rozbít sklenici. Ale sklenice není člověk, není živá! A stačí vteřina a najednou už není. Není! Neprobudí se! NIKDY! Nikdy nepromluví ani slovo; nikdy už do sebe nenalije tu pitomou whisky. Už neudělá nic. Ticho a prázdno, které pak bude viníka pronásledovat do konce života. Ticho, které se nedá přeřvat; prázdno, které nelze ničím naplnit. A hlavně výčitky svědomí, protože to Vaše ruka ukončila něčí život!

 --- 

Druhý den ráno Violett vstala časně, aby se připravila na další ,,vyučovací hodinu“. Ale když si chtěla učesat vlasy hřebínkem, sáhla na obvyklé místo a nic. Podívala se a zjistila, že leží na druhé straně stolu.

,,To je divný,“ svraštila obočí, ,,vždycky ho dávám sem…“

Najednou se dívka otočila a všimla si, že více věcí není na svém místě. Šaty, které byly vždy přehozené přes židli, byly na zemi. Ale vždyť je tam včera dávala! Najednou jí to blesklo hlavou – tady někdo byl. Začala okamžitě prohledávat, jestli se něco neztratilo, ale… Kdo by chtěl okrást prostitutku?! A co by taky mohl ukrást? Vždyť celý její drobný pokoj tvořila jen židle, stůl, trocha jídla a vody a dvoje šaty. Pečlivě prohlédla každou píďového pokoje, ale nic nechybělo. Porovnala tedy věci tak, jak měly být a začala se oblékat. Když byla přichystána k odchodu, ze zvyku otevřela dveře a jako vždy se podívala, jestli někdo…

,,Co to je?“ zašeptala si potichu, když spatřila na zemi malou obálku. Zaposlouchala se do kostelního zvonu, který jí oznámil, že má ještě chvíli čas, aby si prohlédla, kdo jí co chce. Bylo jí jasné, že tohle nebudu od nikoho z jejích známých. Psát tady uměl málokdo, ale i kdyby, tak kde by vzal čistou bílou obálku? Chvíli ho potěžkávala v ruce, přemýšlela, co v něm je a zda je psaní vůbec určeno jí.

            Pak si ale řekla, že jediný způsob, jak to zjistit, je podívat se. S velkým napětím rozlepovala obálku, natěšená na to, co ji čeká uvnitř. Vypadala jako dítě, které právě rozbaluje dárek k Vánocům – ne proto, aby uvidělo, co je uvnitř, ale kvůli napětí při rozbalování…

Obálka už byla rozlepená, a tak svými tenoučkými prstíky jemně vklouzla dovnitř a opatrně, jakoby se bála, že se čisťounký papír rozsype, jej vytáhla z papírového vězení.

            Usmála se. Jakoby pocítila trochu luxusu, který si ona nemohla dovolit. Když už se nabažila pocitu napětí, rozložila papír a… Do očí se jí vydraly slzy a musela si zacpat ústa, aby nevykřikla. Papír, který něžně a lehce jako holubička slétl na podlahu se rozevřel, aby Violett ještě jednou ukázal své poselství:

VÍM, CO JSI ZAČ!