Tři lebky

    Sedím tady, nikde nikdo, nikde nic.Jen nůž a a tři lebky v bahně. Nevím, co to znamená.Ha, šum vody je blíž a blíž, slova rozeznávám.Ano,voda mi povídá ten starý příběh.
    Šplouch, špouch. Psst,ticho, poslouchám zvonivě sametový hlas vody: „Bylo krásné ráno, ptáci štěbetali, vítr něžně hladil větve stromů, a tak lesem zněla symfonie přírody. Sluneční paprsky občas pošimraly zemi. Lesní národ se probouzel. Všude se začínaly hemžit postavy jako mravenci. Na tak malou vesnici tu bylo hodně lidí a právě dnešek byl pro všechny velkým dnem. Jak pro lidi, tak pro přírodu.Vždyť byly těsně spjati spolu a panovalo Přátelství. Tady nebyla známa slečna Nenávist, paní Zlost, matka Závist a ostatní ženy a muži venkovního světa, který tady neznali. Zde byli ukryti hluboko a hluboko v nekonečném lese. A ten velký den bylo vítání slunce. Všem byli přiděleny funkce na přípravu oslavy. Jen mladé Eleonoře nebylo nic přiděleno, ale snad se tím ani netrápila a snad pomáhala ostatním. Vše by bylo v pořádku, kdyby nepřišly dvě zvláštní poutnice. Nepředstavily se, avšak Eleonora je vzala k sobě do chalupy. Poutníci jsou vždy hosty, a tak si zaslouží mít kde přespat.Když dojedly polévku, zeptaly se El:,, Za pohoštění Ti povíme tajemství, zasloužíš si to vědět, jsi správné děvče a pochopíš.“ Proto tiše naslouchala: ,, Myslím, že sis všimla, že tu nemáte všichni stejně majetku, co? A nechávat přírodu dělat si co chce, je už dávno zastaralé, vy neznáte svět.Spoutejte ji! Měli byste se začít učit.“ El na to nic neřekla, nebylo snad ani co. Už po pár hodinách jí také ženy řekly, zda ví o tom, že její milý chodí za jinou dívkou. Zatmělo se jí před očima a rozplakala se. Na stole ležel dlouhý ostrý nůž.Bohužel nepochopila. Poutnice byly Závist a Žárlivost. Tak něšťastná zaslepená Eleonora vyběhla z chalupy ven, svírajíce nůž.Mířila k nejbližším stromům. Začala sekat a bodat, hlava nehlava,tedy spíš větev nevětev. Ty padali k zemi.Strom umíral. Ostatní jeho druhové zpívaly smuteční chorál.To dívku rozhněvalo ještě víc.Začala sekat do všech stromů. Po statných kmenech jim stékala průhledná krev barvy medu, v malých slzách kapající na hlínu. Rány se ošklivě šklebily na svět. Maso stromů bylo odchýplé od těla. El se hrozivě smála. Ale okolí stichlo. Tímto masakrem zabila Soucit.
    Vůbec si neuvědomovala závažnost toho co způsobila a dál se bezhlavě vrhla k prastarému moudrámu dubu. Ten se rozprostíral jako obrovská pokroucená klenba nad dvojicí jen o něco mladších hříbků, jenž byly celé časy stále spolu.Eleonora je vytrhla z podrostu, kde si pochrupávaly v měkkém mechu. Jeden hříbek zahodila kamsi do kapradí a druhý přesekla v půli. Jestliže les předtím stichl tak teď přímo oněmněl. Zabila Přátelství.
    Stále ještě ve zlosti, běžela ke své chalupě. Hned vedle rostly nevinně bělostné lilie, omamně vonící. Ty tam zasadil její milý, aby se těšila z jejich barvy, vůně a hlavně citu, se kterým byly zasazeny. Nedoběhla k nim, ale vběhla přímo mezi ně. Rozzuřeně je trhala a pošlapávala. Neslyšně naříkaly. A tak, do třetice, zabila Lásku.
    Na místě vyčerpáním usnula. Spala neurčitou dobu.Probudila ji bolest na zápěstích. Zamrkala a rozhlédla se kolem. Nikde nic, jen ostrůvek, na kterám byla a dokola nekonečné bublající s@&#!uté bažiny a hejna komárů. Ale hle, bylo tam i jedno kalné jezírko. Leč bez pramene, ten jako by nebyl. A cosi se tam lesklo.Rezavěl tam nůž, neklamný důkaz hrozných činů. Kousek vedle, v řídkém blátě ležely tři lebky. Patřily Soucitu, Přátelství a Lásce. Eleonořina duše se tu bude spytovat. Škrcena pevnými nemilosrdnými liánami. Zaslouží si to, zničila idilický svět lesa.
    I přesto, že se tento příběh stal před dávnými věky, neznamená to, že ani kousek duševní krásy nezbyl v lidech. Otázkou je, na jak dlouho jestě? Kdo ví…