"Příjdeš teda na koncert??" zeptal se René Olivera mezi dveřmi.
"Já ti ještě nevim.." vymlouval se Oliver.
"Stačí říct rovnou, že se ti tam nechce."
"A co když se mi tam chce??" René se na ním podíval stylem 'co se mi to snažíš nakecat?' a Oliver tedy raději mlčet.
"No pokud budeš chtít přijít tak hrajem od osmi.Čau," zavřel za sebou tiše,j elikož neměl rád práskání dveřmi. Vydal se po schodech dolů a pak nasedl do svého vzorně zaparkovaného autíčka. Zapnul bezpečnostní pásy a vydal se domů. Přemýšlel, co by ještě před koncertem mohl dělat a tak ho napadlo zavolat Robovi.
"Hej kámo, nechceš někam zajít?" řekl hned, jak Robert telefon vzal.
"Já..Ani se mi nechce…" vykrucoval se Rob.
"A to jako proč ne!" nechápal ho René. Robert se na druhé straně červenal, až to bylo pozastavující.
"Venku je tak hezky totiž," řekl po chvilce.
"No právě..Tak spolu půjdem třeba do parku ,hm??" navrhl nadšeně René.
"Promiň,ale takovou zálibu já nesdílím," zakřenil se Rob.
"Ty seš divnej, fakt," vzdychl René.
"Vždyť jsem EMO," zazubil se Robert, ale momentálně se jako EMO necítil.
"Jdi se s tim emem zahrabat, pošuku jeden!!!" křikl René.
"Hele klid brácho. Brnkni Ondrovi, chcípla mu ryba."
"Jaká??"
"Frankie.."
"To ne!! Ta byla tak citově založená, dalo se s ní i povídat…!"
"Vždyť to byla němá ryba!"
"Ty seš necita….Ona byla fakt jedinečná! Já tam jedu."
"Tak já jdu Ondro!!" křikla Veronika na Ondru, který pořád seděl na pohovce a mlel něco o Rybách.
"Vrátim se kolem pátý, takže se asi uvidíme až v noci, pokud ne až zejtra. Pa zlato." Žádná odpověď. Uznala, že teď je lepší nechat ho o samotě a tak vykročila do chodby.
"Jé René! Co ty tady?" usmála se na Reného, kterého potkala před brankou.
"Jdu za Ondrou.."
"To neni nejlepší nápad," zamračila se Veronika.
"Věř mi, je," zazubil se René.
"Mám strach."
"Sim tebe! O mě strach mít nemusíš! Já už toho zažil.."
"Nemám strach o tebe, ale o Ondru," vysvětlila.
"Nějaká drzá, ne??"rozesmál se René afektovaně, jak už to u něj bývalo zvykem.
"No tak tam jdi…" vzdala to a snažila se odejít.
"Ale co si to myslela s tim strachem o něj?" zavolal za ní ještě René.
"Zapomeň na to!!"
Robert položil telefon. Ne, s Reném se mu fakt nikam jít nechtělo. Ale možná by ho nikdo venku nepoznal když nemá tu mega patku. Ale o Reném by se psalo že má novýho přítele… tahle myšlenka Roberta donutila se usmát. Válel se na pohovce, kravatu měl způsobně uvázanou, proužkovanou mikinu napůl rozepnutou a na hlavě kapuci staženou hluboko do čela. Chtělo se mu spát… Viktor ho snad probudí.
Ondra zvedl oči od země, když uslyšel Reného.
"Ondro, je mi to líto," řekl René, sedl si vedle něj a objal ho. "Frankie byla naprosto úžasná rybička… mrzí mě že sem nestihl ten pohřeb."
"To je v po..pohodě," vysoukal ze sebe Ondra.
"Poslouchej, Ondro," začal René svým příjemným hlubokým hlasem. "Dneska ten koncert musí…"
":..bejt úplně bezva, já vím," doplnil ho nečekaně Ondra s úsměvem na rtech. "Možná ti to vyzní jako od pětiletýho děcka, Renku, ale dneska večer prostě budu hrát pro Frankieho."
"A nezapomeň na Munkyho, ten si to taky zaslouží."
"Jo, jasně, Munky…" dodal Ondra. "Munky taky."
"Tak. Hele, Ondro, teď se seberem, je jedna, zajdeme si někam na oběd, vem si věci, dáme je do auta a pak pojedem rovnou do Akropole."
Ondrovi chvíli trvalo než si vůbec přehrál co mu to René vlastně řekl, ale nakonec souhlasil.
Mezitím Tamara upřeně zírala na dredy svého přítele a snažila se nevnímat bolest a bzučivý zvuk tetovací pistole.
"Pořád v pohodě, zlato?"
"Jjjjjjjo…" prohlásila Tamara. "Martí prosímtě můžeš s tím na chvíli přestat? Potřebuju se napít…"
Martin odložil tetovací pistoli. Tamara se dychtivě napila a Martin jí pobaveně sledoval. Natáhl se k ní a políbil ji.
"Pořád nechceš říct dost?" popíchl ji. Tamara se znovu napila, přejela pohledem svoji nově ozdobenou ruku, na které se jí rýsovaly velmi zajímavé ornamenty, ve kterých rozeznala keltské kříže a různé jiné keltské věci. Martin opravdu věděl, co se Tamaře líbí.
"Ne zlato. Ať sem na koncert hezky vybavená."
"Už to máš od ramene nad loket, nemyslíš že by to stačilo?"
"Udělej mi třeba kolem předloktí ostnatej drát, ať to stihneš dodělat před třetí… pak se zajdem někam rychle najíst a pofrčíme na Žižkov."
"Pro vás cokoliv, má paní," oznámil téměř zbožně Martin a dal se opět do díla. Tamara zatnula zuby. Au, au, au.
Roberta opravdu probudil zvonek u dveří. Jelikož ten kdosi dole zvonil stylem "pí – pí – pípípí – pípípípí – pí – pí", tak to musel být jedině Viktor. Robert popadl svůj batoh, ve kterém si hověl jeho úžasný černý mikrofon ozdobený růžovými hvězdičkami, a vyšel ven. Patku za ucho si opravdu dávat nemusel, když teď vlastně žádnou neměl. Venku na něj čekal Viktor, samozřejmě s nezbytnou cigaretou v ruce.
"Nazdar Vikingu," řekl Robert.
"Helou ju ýmou," oplatil mu Viktor. Nasedli do auta a dřív než si Viktor zapnul pás, zapálil další cigaretu a nastartoval, položil Robertovi záludnou otázku:
"Proč máš tu kapuci?" Robert se rozhlédl, jestli je nikdo nevidí, a pak ji narychlo stáhl z hlavy a po dvou vteřinách si jí zase narazil. Viktorovi málem od překvapení vypadla cigareta z pusy.
"Co to…?"
"No jo, nešla mi udělat patka, no!!" málem se Robert rozbrečel. "A vůbec, když už sme u vizáže, v čem budeš hrát?"
"Beru si příklad z jednoho švihlýho americkýho bubeníka… budu hrát jenom v trenýrkách… nebo respektive v boxerkách, ale aby to vypadalo, že na sobě nic nemám," řekl a zapálil si.
"To není fér! To budou všechny baby zírat jenom na tebe a budou přemýšlet jestli seš nebo nejseš nahej! Buď maj oči jenom pro Reného, nebo pro tebe… a po mně nikdo nekouká!"
"Drž mlč, Robe, vždyť sem bubeník a ty budeš křepčit akorát před mýma bicíma, tak logicky budou nejdřív čumět na tebe a až potom uvidí na mě…" snažil se ho uklidnit Viktor.
"To je jedno! Na příští koncert taky půjdu jenom v trenýrkách… a kravatě," dodal Rob trochu uraženě.
"Já ti ještě nevim.." vymlouval se Oliver.
"Stačí říct rovnou, že se ti tam nechce."
"A co když se mi tam chce??" René se na ním podíval stylem 'co se mi to snažíš nakecat?' a Oliver tedy raději mlčet.
"No pokud budeš chtít přijít tak hrajem od osmi.Čau," zavřel za sebou tiše,j elikož neměl rád práskání dveřmi. Vydal se po schodech dolů a pak nasedl do svého vzorně zaparkovaného autíčka. Zapnul bezpečnostní pásy a vydal se domů. Přemýšlel, co by ještě před koncertem mohl dělat a tak ho napadlo zavolat Robovi.
"Hej kámo, nechceš někam zajít?" řekl hned, jak Robert telefon vzal.
"Já..Ani se mi nechce…" vykrucoval se Rob.
"A to jako proč ne!" nechápal ho René. Robert se na druhé straně červenal, až to bylo pozastavující.
"Venku je tak hezky totiž," řekl po chvilce.
"No právě..Tak spolu půjdem třeba do parku ,hm??" navrhl nadšeně René.
"Promiň,ale takovou zálibu já nesdílím," zakřenil se Rob.
"Ty seš divnej, fakt," vzdychl René.
"Vždyť jsem EMO," zazubil se Robert, ale momentálně se jako EMO necítil.
"Jdi se s tim emem zahrabat, pošuku jeden!!!" křikl René.
"Hele klid brácho. Brnkni Ondrovi, chcípla mu ryba."
"Jaká??"
"Frankie.."
"To ne!! Ta byla tak citově založená, dalo se s ní i povídat…!"
"Vždyť to byla němá ryba!"
"Ty seš necita….Ona byla fakt jedinečná! Já tam jedu."
"Tak já jdu Ondro!!" křikla Veronika na Ondru, který pořád seděl na pohovce a mlel něco o Rybách.
"Vrátim se kolem pátý, takže se asi uvidíme až v noci, pokud ne až zejtra. Pa zlato." Žádná odpověď. Uznala, že teď je lepší nechat ho o samotě a tak vykročila do chodby.
"Jé René! Co ty tady?" usmála se na Reného, kterého potkala před brankou.
"Jdu za Ondrou.."
"To neni nejlepší nápad," zamračila se Veronika.
"Věř mi, je," zazubil se René.
"Mám strach."
"Sim tebe! O mě strach mít nemusíš! Já už toho zažil.."
"Nemám strach o tebe, ale o Ondru," vysvětlila.
"Nějaká drzá, ne??"rozesmál se René afektovaně, jak už to u něj bývalo zvykem.
"No tak tam jdi…" vzdala to a snažila se odejít.
"Ale co si to myslela s tim strachem o něj?" zavolal za ní ještě René.
"Zapomeň na to!!"
Robert položil telefon. Ne, s Reném se mu fakt nikam jít nechtělo. Ale možná by ho nikdo venku nepoznal když nemá tu mega patku. Ale o Reném by se psalo že má novýho přítele… tahle myšlenka Roberta donutila se usmát. Válel se na pohovce, kravatu měl způsobně uvázanou, proužkovanou mikinu napůl rozepnutou a na hlavě kapuci staženou hluboko do čela. Chtělo se mu spát… Viktor ho snad probudí.
Ondra zvedl oči od země, když uslyšel Reného.
"Ondro, je mi to líto," řekl René, sedl si vedle něj a objal ho. "Frankie byla naprosto úžasná rybička… mrzí mě že sem nestihl ten pohřeb."
"To je v po..pohodě," vysoukal ze sebe Ondra.
"Poslouchej, Ondro," začal René svým příjemným hlubokým hlasem. "Dneska ten koncert musí…"
":..bejt úplně bezva, já vím," doplnil ho nečekaně Ondra s úsměvem na rtech. "Možná ti to vyzní jako od pětiletýho děcka, Renku, ale dneska večer prostě budu hrát pro Frankieho."
"A nezapomeň na Munkyho, ten si to taky zaslouží."
"Jo, jasně, Munky…" dodal Ondra. "Munky taky."
"Tak. Hele, Ondro, teď se seberem, je jedna, zajdeme si někam na oběd, vem si věci, dáme je do auta a pak pojedem rovnou do Akropole."
Ondrovi chvíli trvalo než si vůbec přehrál co mu to René vlastně řekl, ale nakonec souhlasil.
Mezitím Tamara upřeně zírala na dredy svého přítele a snažila se nevnímat bolest a bzučivý zvuk tetovací pistole.
"Pořád v pohodě, zlato?"
"Jjjjjjjo…" prohlásila Tamara. "Martí prosímtě můžeš s tím na chvíli přestat? Potřebuju se napít…"
Martin odložil tetovací pistoli. Tamara se dychtivě napila a Martin jí pobaveně sledoval. Natáhl se k ní a políbil ji.
"Pořád nechceš říct dost?" popíchl ji. Tamara se znovu napila, přejela pohledem svoji nově ozdobenou ruku, na které se jí rýsovaly velmi zajímavé ornamenty, ve kterých rozeznala keltské kříže a různé jiné keltské věci. Martin opravdu věděl, co se Tamaře líbí.
"Ne zlato. Ať sem na koncert hezky vybavená."
"Už to máš od ramene nad loket, nemyslíš že by to stačilo?"
"Udělej mi třeba kolem předloktí ostnatej drát, ať to stihneš dodělat před třetí… pak se zajdem někam rychle najíst a pofrčíme na Žižkov."
"Pro vás cokoliv, má paní," oznámil téměř zbožně Martin a dal se opět do díla. Tamara zatnula zuby. Au, au, au.
Roberta opravdu probudil zvonek u dveří. Jelikož ten kdosi dole zvonil stylem "pí – pí – pípípí – pípípípí – pí – pí", tak to musel být jedině Viktor. Robert popadl svůj batoh, ve kterém si hověl jeho úžasný černý mikrofon ozdobený růžovými hvězdičkami, a vyšel ven. Patku za ucho si opravdu dávat nemusel, když teď vlastně žádnou neměl. Venku na něj čekal Viktor, samozřejmě s nezbytnou cigaretou v ruce.
"Nazdar Vikingu," řekl Robert.
"Helou ju ýmou," oplatil mu Viktor. Nasedli do auta a dřív než si Viktor zapnul pás, zapálil další cigaretu a nastartoval, položil Robertovi záludnou otázku:
"Proč máš tu kapuci?" Robert se rozhlédl, jestli je nikdo nevidí, a pak ji narychlo stáhl z hlavy a po dvou vteřinách si jí zase narazil. Viktorovi málem od překvapení vypadla cigareta z pusy.
"Co to…?"
"No jo, nešla mi udělat patka, no!!" málem se Robert rozbrečel. "A vůbec, když už sme u vizáže, v čem budeš hrát?"
"Beru si příklad z jednoho švihlýho americkýho bubeníka… budu hrát jenom v trenýrkách… nebo respektive v boxerkách, ale aby to vypadalo, že na sobě nic nemám," řekl a zapálil si.
"To není fér! To budou všechny baby zírat jenom na tebe a budou přemýšlet jestli seš nebo nejseš nahej! Buď maj oči jenom pro Reného, nebo pro tebe… a po mně nikdo nekouká!"
"Drž mlč, Robe, vždyť sem bubeník a ty budeš křepčit akorát před mýma bicíma, tak logicky budou nejdřív čumět na tebe a až potom uvidí na mě…" snažil se ho uklidnit Viktor.
"To je jedno! Na příští koncert taky půjdu jenom v trenýrkách… a kravatě," dodal Rob trochu uraženě.
Diskuse článku
víš romantika že tenhle príbiech a tyhle časti jsou fakt dobrý,a vždy budou
fakt dobrýýý!
Muhehe drž mlč, moje oblíbená hláška 
Zajisté, že za 1 
noo :) som zvedavá, čo bude ďalej.. :)
?
Město Mrtvých
Náhodné moudro a přísloví
Odvážným štěstí přeje. (Vergilius)Statistiky
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých ©