7. března 1942
Dnes za mnou byla Marlene… Ta mrcha! Divte se, že se se mnou Rebeka nebavila, když jí Marlene nakecala, že jsem na straně Němců a že ji pomlouvám! To ona to zařídila! Že mě to nenapadlo hned – stačilo jenom, aby si postěžovala papínkovi… Až se Rebeka vrátí, musím jí všechno vysvětlit. Snad mi uvěří… Kde se v Marlene vůbec bere ta drzost ještě mi říkat, že už mi vše odpustila?! Pomluvy – to je to, co ovládá celý její svět. Ale ten můj ať nechá být…
Ale mám i další problém… Rodiče mě prý hledají. Ale já se k nim už nevrátím. Nemůžu…
U Horetzka už přestává být bezpečno a pořád se tu motají vojáci… Asi se ukryju u tetičky Hildy. Ta se s mými rodiči už dávno nevídá…
……………………………………………………………………………………………………
13. března
Teta nezklamala. Moc mi pomohla Nebýt jí, mohla jsem skončit bůhví kde. Problém je, že rodiče zjistili, kde jsem, a samozřejmě mě chtěli vidět. Tetička je ale nepustila dovnitř.
Slyšela jsem jen křik. Teta na mou matku křičela něco ve smyslu, jak se takhle může chovat k cizímu dítěti. Co tím myslela? Jsem zmatená… Musím to z ní vytáhnout.
…………………………………………………………………………………………………
14. března 1942
Celý můj život se hroutí. Už se nemohu na nic spolehnout. Jak mi moji rodiče – vlastně ti lidé, co mě vychovali – mohli třináct let tajit, že jsem adoptovaná?! Jsem sama, bez peněz a i bez nejmenšího tušení, kam vlastně patřím – kdo jsem… Kéž by tu byla alespoň Rebeka…
…………………………………………………………………………………………………….
Rosáliiny otázky kapaly na stránky deníku. Jediné, co by si teď ten věčný snílek přál, bylo probudit se. Ale tohle ještě nebyla poslední srážka s realitou…O Rebece nebyly dlouho žádné zprávy. Dokud nenadešel ten den…
…………………………………………………………………………………………………………………………………….
14. srpna 1942
Dnes přišla zpráva, že… Rebeka už se nevrátí. Odvezli ji do Terezína a… zabili ji! Vrahové! Chce se mi umřít. Sebrali mi to jediné, co mi ještě dávalo sílu žít… Poslední naději… Ale já musím žít dál… Ona by si to tak přála…
Moje jméno je Elena a jsem vnučkou té výjimečné ženy, jejíž ruka psala tento deník. Vždy jsem věděla, že je úžasná, ale až teď vím nakolik. Před třemi dny zemřela. Při uklízení jejích věcí jsem našla i tento deník. Až tyto stránky mi odhalily tajemství její duše a hvězdy, kterou nosím na krku…
| Historická fakta: Židovští obyvatelé Lipníka nad Bečvou byli za 2. světové války postupně připraveni o občanská práva, potom o majetek a nakonec i o holé životy. Dvěma transporty – 22.6. a 29.6. 1942 – bylo 141 lipenských Židů deportováno ze sběrného střediska v Olomouci do Terezína, odkud později nastoupilo na poslední cestu do vyhlazovacích táborů na východě. Přežily z nich pouze tři osoby. Na krátkou dobu (1945-48) byla lipenská židovská obec obnovena, dnes však v Lipníku žije pouze jedna rodina. citace ze studie Jaroslava Klenovského: Historický vývoj židovské obce v Lipníku nad Bečvou |
Diskuse článku
nudny,sry,nijak me to nechytlo.Mas tam strasne moc tecek.Tohle by dokazala napst i moje sestra v prvni tride.Sry,hnus
povedeny zakoncení
ChjO... Nádherný příběh... Ta skutečnost je Ovšem strašná...
hmm...tak teď už sem leccos pochopila :)) píšeš hezky,fakt
ale jo:) pěkný:) (a to si nechci šplhat jako natir
)
povedené... 
uzasny....to zakonceni nema chybu...a i celkove je to hodne dobre 
uhm, veľmi dobré :)
no fajn, že :) co dodat. snad možná osobně;)
skvělý zakončení. :]
Já dávám jedna a ne proto, že jsem nějaká vlezlopr**lka ale proto, že se mi to líbí a musím uznat, že už jenom kvůli těm faktům to dalo docela práci. To se cení.
Ten konec mi trošku připomíná průběh knihy Říkali mi Leni... ale jinak pěkný,nemám co vytknout
Město Mrtvých
Náhodné moudro a přísloví
Dravým orlům nikdy se holoubci nenarodí. (Horatius)Statistiky
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých ©