Tajemství hvězdy (3. díl)

15. listopadu 1941

S Marlene se nebavím… Byla za mými rodiči a zahrála jim divadýlko – že jsem se s ní přestala bavit, že ji urážím, že mě proti ní určitě naočkovala ta Židovka, že všechen volný čas trávím na Horetzku… Dnes za mnou dokonce byla a DOPROŠOVALA SE! Ona(!) – třídní hvězda! Mám jí dát druhou šanci? Asi to zkusím. Každý se přece může změnit.

Zato s rodiči už to není k vydržení! A Rebeka je smutná, protože ví, že ona je ten důvod – to jablko sváru v naší rodině. Mám chuť se na vše vykašlat! Ale na druhou stranu Lipník není tak špatnej… Dokonce se mi tu začíná i líbit! Zkusím Beky nějak zlepšit náladu. A s Marlene se budu bavit, ale jen pokud se omluví Rebece za všechny ty urážky. Kdo ví? Třeba se skamarádí.

……………………………………………………………………………………………….

27. listopadu 1941

Vyšlo to! Dnes je tomu už týden, co se ty dvě spolu baví! Postupně se z nás stala nerozlučná trojka. Zní to skoro neuvěřitelně. Ještě před měsícem bych nevěřila!Rodiče z toho šílí – zjistili, že se s Rebekou bavím. Nechtějí mě pouštět ven. Proto vznikl náš plán A: Marlene (pro mé rodiče slušná, hodná a milá německá dívka) se pro mě zastaví a… jdeme za Rebekou. Vždycky hrajeme kopanou, spřádáme společné plány a užijeme si spoustu legrace. To jsou chvíle, které mi bohatě vynahradí hádky s rodiči.

Myslím, že už jsem konečně poznala, co je to pravé přátelství. Udělám vše pro to, aby bylo věčné. Až nám bude sedmdesát, založíme nějaký fotbalový tým a budeme hrát proti našim vnoučatům!

……………………………………………………………………………………………….

Rosálie prožívala chvíle štěstí – toho krásného pocitu, který jí dával sílu žít… Ale bude trvat tak dlouho, jak si vysnila?

……………………………………………………………………………………………….

24. prosince 1941

Ať žijí Vánoce – svátky materialistů! Rodiče už prokoukli i Marlene, tudíž je zřejmě celý náš program v háji! Nechtějí mě pouštět ven, všechno mi zakazují! Pořád jenom ze školy domů, z domova do školy… Ti se ještě budou divit! Do školy přece mě, Marlene ani Rebece nemůžou zakázat chodit!

……………………………………………………………………………………………….

Rose naštvaně zaklapla deník. Měla už dost té malé holčičky, která v ní stále žila. Rebeka jí ukázala něco, co dosud nepoznala. Ukázala jí, že život není jen o čajových dýcháncích její mamky, o učení a věčné pokrytecké slušnosti. A to už si teď Rose nechtěla nechat jen tak vzít.

Následující měsíc se vše opakovalo – hádky s rodiči, útěky za Marlene a Rebekou a neustále se zhoršující prospěch ve škole. Jen jedna věc se měla brzy změnit a Rose o tom neměla ani tušení…

……………………………………………………………………………………………….

2. února 1942

Něco se stalo. Marlene a Rebeka se se mnou nebaví! Co je špatně? Marlene mě prý i  pomlouvá… Nic jsem jim neudělala, tak co je?

Zkoušela jsem s nimi promluvit, ale ignorují mě. Kolem Horecka se začali motat vojáci. Celý Lipník je nějaký divný. Nikdo nikomu nevěří, každý každému čumí do talíře. Ač mnozí s tím, co se děje, nesouhlasí, všichni mlčí. Když jsem dneska chtěla jít za Rebekou, u nádraží jsem viděla stát Rebečiny židovské sousedy. Hlídali je vojáci. Raději nechci vědět, co tam dělali… Vždyť to vím, dobře to vím… Čekali na transport do Terezína.

Když mě vojáci zahlédli, začali na mě něco křičet. Raději jsem zdrhla… Už mě to tu začíná vážně štvát! Teď nemyslím jen rodiče. Ve škole do nás cpou, že Němci jsou „lepší“. Pokrytci! Vždyť už tu bez tý hákový kraviny nejde koupit ani dětský hrkátko!

……………………………………………………………………………………………….

28. února 1942

Doma už se to nedá vydržet! Asi brzo uteču! Bratránka Franka poslali na práce do Bavorska a nikdo neprotestoval! Nikdo se ho nezastal! Nikdo se neptal co chce! Chtěl být spisovatelem a oni mu hodili do ruky vidle! Ještě že není starší. Mohli by z něj udělat vojáka. On, a voják!

Kde, k čertu, vůbec berou právo dělat si s lidskými životy, co chtějí?! Je mi z nich na blití… Ale mlčím jako hrob… Jako hroby Rebečiných sousedů… Jsem srab!

…………………………………………………………………………………………………….

Druhý den ráno, když Rose vešla do třídy, všichni se přestali bavit. ,,Co je? Děje se něco?“ otázala se Rose. „No…víš, ta Rebeka, se kterou se tolik bavíš už asi nepřijde. Ona totiž…“ „Co?“ hlesla Rose. Hrozivé myšlenky jí v hlavě běhaly jak stádo ovcí a ona se od nich nedokázala odpoutat. ,,Jenom to ne. Bože, prosím, jen to ne!“ říkala si v duchu.

„V noci na dnešek ji odvezli… do Olomouce… do sběrného střediska,“ odpověděla jedna ze spolužaček. „To není pravda!“ vykřikla Rose a utekla. Běžela k Horecku. Prohlédla všechno – celý dům, ulici, místa, kam Beky ráda chodila, ale nenašla ji. S pláčem běžela domů. „Rosálie, neměla jsi být ve škole? Zeptala se Rosáliina matka. Rose jen vykoktala: „Rebeku odvezli…“ Matka překvapeně usedla na židli a odvětila: „To… je mi to líto.“

„Není! Beztak jste ji práskli vy dva!“ křikla na rodiče, utekla do pokoje a zamkla se. Sbalila si pár věcí a svého jediného přítele – deník. Pokusila se tiše vyjít z pokoje, ale zraku rodičů neušla. „Rosálie, kam jdeš?“ Teď anebo nikdy – rozběhla se. Matka se ustaraně podívala na manžela. „Neboj. Ona se vrátí…“ To ale byla poslední věc, na kterou měla Rose pomyšlení…