Svítání

Vstala. Šla k oknu. Za chvíli bude svítat. Bude to její poslední svítání v životě. Už dnes v noci stane se jednou z nich. Cítila v sobě už proměnu a dnes v noci bude přeměna dokonána. Ano, dnes v noci, bude jednou z nich. Nemrtvou. Neživou. Věčně mladou upírkou. Zahleděla se do dáli. Za jejím městem začalo pomalu svítat. Slunko pomalu vystrkovalo svoje paprsky nad střechy domů. Zasnila se…

…tenkrát na plese lorda Baccardy. On tam stál. Plný vznešenosti. Plně si vědom svojí síly a moci. Stála tam jak opařená a jen na něj hleděla. Nechápala co se s ní děje. Vždy byla zvyklá s lidmi si jen pohrávat a využívat je ve svůj prospěch. A najednou nevěděla co má dělat. Celý svět se jí zamlžel. Podlomila se jí kolena. Vnímala jen jeho a hudbu. Lidé okolo ní přestaly existovat. Nikdy dřív nic podobného nezažila. V tom se jejich pohledy setkali. Ta chvíle jí uvízla v paměti jako by se to odehrálo před hodinou a ne před měsícem. Jeho výraz v obličeji byl tvrdý. Nepohnul se mu ve tváři ani jeden sval. Ta chvíle se mladé hraběnce Michaele zdála jako věčnost. V tom udělal krok, druhý, třetí… věděla, že jde k ní. Probrala se. Otočila se a svojí ladnou chůzí se vydala ze sálu do zahrady. Nechtěla se s ním setkat. Teď ještě ne. Chtěla nejdřív najít svojí ztracenou duševní rovnováhu a chladnokrevnost. Kdyby to bylo možné ještě zjistit nějaké informace o Něm. Vydala se do altánu mezi duby. Zhluboka dýchala. Chtěla zapomenout na jeho pohled. Naskočila jí husí kůže. Ne zimou, byla přeci teplá červencová noc. Nádherná. Temná. Tak jako ona. Pousmála se sama pro sebe. V tom se před ní objevil stín. Zalekla se. Směřoval k ní, ani se nepohnula. Zadržela dech. Už, už byl těsně před ní. Najednou vysvitl měsíc. Jeho světlo dopadlo na stín. Vydechla úžasem. Byl to On. Ale jak?! Jak se mohl dostat sem do zahrady, před ní, když před chvílí byl ještě v sále. Přeci tady nemohl být dřív než ona. Jedině že by… „Co tu děláš?Copak nevíš, že je nezdvořilé, procházet se sama bez gardedámy po cizí zahradě. A ještě k tomu v době kdy se koná ples sezóny? Copak nevíš, že je plno lidí, kteří by tě rádi zničili? Pomluvami a drby?“ přerušil její myšlenky. Jeho hlas byl tak elegantní, mužný a vznešený, ale zároveň jí něco na jeho tónu vadilo. On jí káral! A počkat. To nebyl jen tón. „Vy, vy mi tykáte,“ řekla rozhořčeně. Na víc se v tu chvíli nezmohla. Kde je jen její chladnokrevnost a čistá hlava když jí teď tak potřebuje. Ale tykat si jí nedovolila ani její matka od doby kdy zemřel její otec a ona se stala jedinou dědičkou jeho titulu a majetku, a aby jí někdo něco vyčítal? To už si snad nedovolil ani její otec, hned by kolem sebe začala šířit blesky. Od svých 9 let co zemřel její milovaný starší bratr co vždycky byl jejím vzorem se uzavřela do sebe a ztvrdlo jí srdce. On byl jediný koho kdy milovala. Nikdy neodpustila svým rodičům, že dopustili aby umřel. Přerušila svoje myšlenky. Teď tu byl on. Tajemný rytíř. Jeho drzost jí pěnila v žilách. I když zároveň jí na ní něco vzrušovalo. „Na něco jsem se vás ptala, pane…“ „Samuel, a pokud vím, tak jste jen konstaktovala fakta.“ „Jak můžete být tak…“ opět větu nedořekla. Samuel udělal 2 kroky. Stál těsně před ní. V tu chvíli si uvědomila, že před ním couvala. Ale teď se jeho špičky naleštěných módních bot, dotýkaly lemu její rudo modré sukně od předních londýnských švadlen. Levou ruku si přiložil na její záda a přitáhl si jí k sobě, pravou jí podložil hlavu a dlouze vášnivě jí políbil. Vzdychla, chtěla se bránit, ale ruce jí neposlouchaly, vysely jí bezmocně vedle těla. V tom jí pustil a rázným krokem se vydal do temnoty zahrady. Stála tam snad půl hodiny. Na svých rtech stále cítila ty jeho. Pomalu se otočila a vydala se ke kočáru. Vrátit se na ples už neměla náladu. A měla rozcuchaný účes. Usmála se, nikdy jí nějak zvlášť nezajímalo jak je upravená. Stačilo, jí že byla krásná. Sama o sobě. Bez úprav. A to až moc dobře věděla…

… v noci se jí zdál velmi intimní sen o jejím rytíři, který se, ale odehrával v temné hrobce…

Ráno když jí přišla Ráchel její služebná a milenka v jedné osobě probudit. Byla už vzhůru. Michaela se cítila odpočatá a uvolněná jak už dlouho ne. Vstala s postele a šla se za pomoci Ráchel obléci. Ráchel jí chtěla políbit, ale Michaela uhla.

Celý den se Michaele táhl, v ničem nenašla uspokojení, těšila se na další ples. Snad se tam objet On objeví. Jaké bylo její překvapení když v 10 hodin večer přišel za ní komorník, že má návštěvu. Přišel za ní…

…slunce už bylo v půlce svítání, fascinovaly jí jeho paprsky, které hrály do červena, modra, fialova, žluta, dnes si teprve uvědomila jaký je to zázrak

..znovu se zasnila…chodil za ní celý měsíc, ale vždy jen po setmění a k ránu zase odcházel. Párkrát se spolu milovali. Milování s ním se nedalo popsat. Bylo to unikátní. Krásný. Pak se procházeli po zahradě a debatovali o životu. Tak jak se otevřela Michaela Samuelovy se otevřela jen svému bratrovi, ale to jí bylo devět let, byla ještě mladoučká a hloupá, od té doby nikdy nikomu už nevěřila až teď… A teď před třemi dny se jí zeptal jestli se nechce stát jednou z nich. Pochybovala že ten pocit někdy ještě zažije ale teď byla šťastná. Samozřejmě že přikývla.

..ukončila vzpomínání. Někdo vešel dovnitř. Slunko už stálo na obloze. Pálilo jí a bolely jí z něj oči. Její poslední úsvit života už pomalu končil. Tak krásný, svěží, tajemný a …poslední. Objaly jí hebké ruce. Chtěla se otočit, ale neudělala to. Ráchel, její služebnice, gardedáma, přítelkyně a milenka. Kdyby dokázala, chtěla a nebála se milovat někoho jiného kromě sama sebe tak by to byla ona. Nebo Samuel. V tom ucítila ostrou bolest v podbříšku. Podívala se dolů. Na její bílé hedvábné noční košilce se objevila rudá skvrna která se pomalu zvětšovala. Nechápavě se otočila. Koukala na Ráchel s nožem v ruce. Jak je ubrečená. Ale taky odhodlaná. Její oči ukazovali nenávist ale i lásku. Chytila nůž oběma rukama a bodle Michaelu do prsou, jednou, podruhé, potřetí. Michaela padla na podlahu. Z úst jí pomalu vytékal pramínek krve. Chladnýma očima plnýma nenávisti se podívala na Ráchel. „Proč“, zašeptala. Bylo to poslední slovo jejího života. „Milovala sem tě ty děvko!Milovala sem tě jako nikdy nikoho!A ty se dáš teď jemu, tý zrůdě!“ Ráchel začala brečet. Dál už nemohla. Otevřela okno. A .. vyskočila z něj. Byl to její poslední ranní východ slunce. Michaely i Ráchel.