Sním s otevřenýma očima

Občas se stane, že člověk sedí a zadívá se do bílé stěny naproti sobě. Chvíli tak kouká a kouká, a najednou přestane vnímat prostor a čas okolo sebe a vžije se do světa, který je jen jeho.

Vezmeme si jeden příklad, který je mi samozřejmě velice blízký. Jedná se o snění s otevřenýma očima ve škole, zvláště v nezáživných předmětech. Učitelův monotónní hlas utichá, až se ztrácí v nekonečnu. Touto chvílí se stávám zajatcem pouze své fantazie.

Všude je ticho. Mám pocit, že letím, jen tak se líně vznáším v bílé mlze, která se postupně mění v nadýchané mraky na bledě modré obloze. Všude je plno světla. Letím níže. Brzy pod sebou vidím lesy, řeky, kopcee, louky, ale i vzdálené jezero. Vše se přibližuje a zvětšuje. Pomalu dopadám na jednu paseku. Tráva je svěží, ještě vlhká od ranní rosy. Rozhlédnu se kolem sebe. Listnaté stromy se harmonicky střídají s jehličnatými a jsou rozkvetlé. Je jaro.

Snadno zjišťuji, že nechodím, že se vlastně vznáším. Je to krásný pocit. Jsem plna radosti, vše je tak čisté. Začínám vnímat i zvuky. V hnízdech vysoko na stromech švitoří ptáci, v trávě se to hemží cvrčícími cvrčky a kdesi nedaleko mne teče potok či malá řeka.

Zvuk tekoucí vody mne láká a vydávám se právě tím směrem. Za několika stromy opravdu spatřím to kouzlo, jak krystalově čirá voda přeskakuje kameny a omílá oísčité břehy. Na louce na druhém břehu se pasou srnky s mláďaty. Stromy byly volně zbaveny růžových či bílých květů. Je léto.

Vznáším se po proudu potoka, který se mění v ne moc širokou řeku. Jak pokračuji po kamenité cestě, slyším stále hlasitější zvuk burácející vody. Už nejsem v místě, kde by sbyla pouze tráva a stromy, kde se pásla zvířata, která můžeme vidět na Zemi. Ocitla jsem se na černé skále. Vedle mne se řeka mění ve vysoký hučící vodopád dopadající na hladinu velkého jezera. Zvedám zrak a pohled který se mi naskytne, mi vyráží dech. Černá akála objímá asi dvě třetiny lesklé vodní hladiny, od které se odráží rudé paprsky po,alu zapadajícího slunce. Listy stromů stojících na břehu jezera, kam už skála nesahá, se změnily v paletu teplých barev, které v rudém světle vyzařují hřejivý pocit, ačkoliv se ochladilo. Je podzim.

Nejednou se skála pode mnou bortí a já ztrácím rovnováhu. Padám. S hrůzou v hlase křičím. Už neumím létat! Řítím se na vodní plochu. To nemohu přežít, je to vysoko, hrozně vysoko. Bezmocně padám.

Asi v poloviční výšce vodopádu ucítím, jak mne cosi obrovského chytilo drápy okolo trupu a pomalu to se mnou stoupá. S leknutím se podívám nad sebe. Jsem ve spárech draka. Jeho tělo je pokryto tmavě fialovými šupinami. Rozpětí křídel může mít asi 15 až 20 metrů. Zmocňují se mne obavy. Co se mnou zamýšlí? Zachránil mne, nebo jsem jeho kořist? Jak mohu vědět, zdali je ten drak dobrý či zlý? Vybavují se mi narychlo vzpomínky na knihy, ve kterých se draci objevili. V některých to byly postavy kladné, v některých záporné. Nemohu dělat nic, snad jen užívat si toho letu. Plachtíme okolo skály nad jezerem. Je mi stále více chladno. S údivem zjišťuji, že voda pode mnou zmrzla. Přistáváme na ledě. Je zima.

Sevření povolilo a já se zvedám na nohy. Otáčím se. Vidím něco smutného. Dračí křídla se začínají trhat, jako by byla je z papíru, a ztrácet se v houstnoucí tmě, která je všude okolo. Jen drakovy oči září a osvětlují alespoň malou část prostoru okolo něj. Avšak drak umírá, rozpadá se celý. Nemohu mu pomoci. Jeho oči zhasínají a všude je najednou černočerná tma.

Nic nevidím, nic neslyším. Ne, počkejte, slyším. Slyším zvláštní rušivý zvuk. Rozpoznávám jej, ale nedokážu identifikovat. Zní to jako divné bzučení, které nabývá na síle. Temnotu, kterou jsem padala, rozbíjí světlo. Ocitám se ve třídě. Zvoní.