Sestry..

Nemohu dál.Vidím ten měsíc,který září nad mým tělem,cítím slzy stékající po mých šatech.Křičím jak je jen možné.Na temném a studeném schodišti ležím a neodvažuji se vstoupit.Dostávám strach z něčeho tak velkého.Z tak ohromného jako je tato katedrála.Za všechny mé hříchy nemám odvahu jít a zaklepat na bránu boží.Hlavou se mi prohání vzpomínky z dob temných a krutých.To já za ně mohla,to mojí zlobou trpělo tolik lidí.Svým nevděčným srdcem jsem se ovládla a tu smrtelnici zabila.Takovou touhu po krvi jako nikdy dřív,tak velký hněv jak nikdy předtím.Nenávisti jsem byla plna a konala tak nerozvážně.Vlastní rukou zabila jsem sestru,jen proto,že nebyla mne podobná.Že jí v žilách neproudila krev po pomstě a touze zabíjet.Teď vím,že já měla být mrtvá.To já měla ležet místo ní.Moje jméno měl nést náhrobek vytesaný z kamene.Já měla zemřít.Proto zavrhuji sebe,za hřích,kterému nelze ani odpustit.Zabít něco tak neposkvrněného tužbami a hříchy tohoto Světa.Zabít něco tak nádherného,tak čistého.Zabít to,co miluji.Není odpuštění pro můj hřích,pro mě je jen věčné utrpení.Teď nemám touhu zabíjet jiné.Teď mám touhu zabíjet sebe.Stal se ze mne pouhý démon,pouhý temný stín,chodící po zemi,který ničí svou duši.To co ze mě zbylo,to není hodno ani pohledu.

Znovu spatřím měsíc.V tom slyším smích.Její.Tak hlasitý,tak volný.Mokrá od slz a krve docházím k bráně boží.Obrovské chrliče na mě mluví,zvony odbíjejí.Nedoufám v odpuštění.Doufám v přijetí.A v tom,v jediném okamžiku.Vidím nás dvě,v objetí.Už vnímám pouze to,a záři měsíční…