Sen

Sen ?!?…

Je noc. Krásná, smyslná, tajuplná noc. Měsíc brzy bude v úplňku a obloha je poseta hvězdami, je celkem jasno. Před zchátralou bránou stojí muž. Brána není vyloženě stará, spíše používaná a pamatuje jistě i lepší časy. Sahá na kliku a dveře se otevírají. Prostupuje bránou. Moje duše vplouvá do těla muže. Stávám se tím mužem.

Vstupuji dál a ocitám se na prošlapané hřbitovní cestě. Můj krok je jistý, cíl mám jasný …i když sám nevím jaký, ještě nevím. Cestu lemují staré stromy, jejich stoletá moudrost, jako by stála při mně, i oni ví své. Brzy cestu vystřídají náhrobky, kolik jen životů, tolik osudů, kolik jen slz a bolesti mezi pozůstalými, mezi tím vším se najednou má bolest zdá malicherná, ale ona není, já to vím, já jí citím, užírá mě zaživa. Pokládám svoji ruku na jílec meče, dodávám si odvahu a postupuji dál, dozadu, už jsem blízko. Blízko naší hrobky.
Přistupuji ke dveřím, měly by být zapečetěné, ale nejsou. Nepřekvapí mě to, počítal jsem s tím. Vcházím dovnitř. I když je noc, vidím celkem dobře a nad tímhle se nezarážím, připadá mi to samozřejmé. Co mě ale překvapí, je, že už ve stupní místnosti se nachází dvě rakve. Neměly by tu takhle být. Kor ta druhá. Vím, že sám jsem dohlédl, aby byla řádně pochována se vším, co k tomu patří. Přistupuji k ní blíž, procházím kolem první rakve. Víko je posunuto, ale nikdo tam neleží a ani mě to nezajímá. Už jsem u rakve. Pomalu se nadechnu, nabírám duševní sílu. Posouvám její víko, mělo by mě překvapit, jak jde lehce, ale beru to jako samozřejmost, nelámu si nad tím hlavu. Můj zrak spočine na tváři. Je krásná. A ve mně se opět probudí všechna ta Láska. Najednou mi dochází, že v poslední době byla zastřena smutkem a žalem. Ale ta láska je skutečná jako já. Její tvář je nádherná, cítím – vím že je to má druhá polovina duše. Má chybějící část, bez které nemůžu být nikdy šťastný. Miluji ji. Víc než sám sebe, víc než svůj život. Udělal bych pro ni první poslední. Dýchal bych pro ni, umíral pro ni, zabíjel pro ni, ale to je málo… Ne, nedokáži to. Cítím, jak mě mé odhodlání opouští. Stále si prohlížím její tvář a utápím se v naší Lásce, vydržel bych si ji prohlížet donekonečna, byl bych za to šťastný. S touhle myšlenkou mi v hlavě proletí varovný signál. I když ho nechci vmínat, chytám se ho. Něco tu nehraje. Její tvář je krásná, ale neměla by. Již je pohřbena skoro měsíc a ani známka rozkladu. Zase znovu si ji detailně prohlížím, je i není to její tvář, všímám si menších rozdílů – její rysy jsou ostřejší než bývaly. Vytahuji meč. Ano dýchal, žil, umíral bych pro ni, miluji ji z celého svého srdce, celou svojí duší, ale to je už všechno málo. Já ji teď pro ni a naši lásku musím zabít. Ona už není Ona, její duše zmizela, není již ta dokonalá bytost, ale krvežíznívá bestie. Zvedám meč nad hlavu a chystám se udeřit. Nedokáži to, jsem příliš slabý. Nemůžu ji přece znovu zabít a ztratit. I když vím, že to není ona, má přece její andělskou tvář a dokonalé tělo. Otevírá oči. Jestli byla překvapená, že mě vidí, nedala to na sobě znát, naše pohledy se střetnuly. Na vteřinu delší než je věčnost. V jejích očích byla znát krutost a výsměch. Nic z toho tam dříve nebývalo. Máchnul jsem mečem. Do toho jednoho pohybu jsem dal veškerou svoji duševní sílu a lásku. Dokázal jsem to. Hlava se jí odkutálela od těla. Zavřel jsem oči. Hledal jsem sílu, abych je ještě někdy otevřel. Našel jsem ji. Otevírám oči a prohlížím si svoje dílo. Čekal jsem něco jiného. Snad že bude kolem plno krve, i když nebyla vlastně již tak úplně živá. Nebo snad, že se promění v prach, jak praví pověsti, nevím, snad… něco… Místo toho se nestalo nic nepředvídatelného, jen její tvář ztratila své cizí ostré rysy a rty jako by se usmívaly jejím tak typickým, hřejivým úsměvem…
Najednou za sebou uslyším krutý smích. Ještě chviličku váhám s otočením se. Už vážně poslední pohled, slibuji si, vždyť vím, co za sebou spatřím. KRÁSU, ale zlou a krutou – jinou, chybu svého života, kterou si budu do nejdelší smrti, i kdyby měla přijít už za okamžik, vyčítat. Peklo kterému jsem zaprodal svoji duši, ale i tu její a to bolí mnohem víc. Musím se už otočit. Otáčím se. Ano měl jsem pravdu. Vysmívá se mi, prý je to moje vina a já vím, že je to pravda. I když svým podvědomím tuším, že mám na výběr a ona by mě nechala v klidu odejít, v hlavě mi hučí jedinný skutek – pomsta. V mžiku okamžiku je skoro u mě. Tasím před sebe meč, který jsem ještě neschoval. Zase ten její smích. Aniž bych zaregistroval jediný její pohyb, ležím u zdi na zemi a meč, který mi vypadl z ruky, je asi metr ode mě. Se stálým smíchem ho zvedá. V botě mám schovanou dýku, vytáhnu ji. Ale naše hra ji už přestává bavit nebo ji spíše nikdy ani bavit nezačala. Vyráží po mně v protiútoku naštěstí – pro smůlu uhýbám. Zasahuje jen pravou ruku, bohužel i s mojí dýkou, už jedinou zbraní, která zůstavá na zemi. Bolestí padám na kolena. Tyčí se nade mnou, bolest potlačuju, hlavu mám jasnou, tohle je konec, anebo ještě je jedna, i když neuvěřitelná možnost…

Probouzím se. Zase ten sen. Je to pravda, není to pravda? V dnešním světě plném elektriky, továren a rádoby moderna se mi to zdá nemožné. Ale proč teda ty city doopravdy cítím, ať už tu lásku k ní, ale i tu nenávist k té druhé, až mě to i fyzicky bolí. A co se tenkrát doopravdy stalo? Kolikrát si připadám jako roztroušená osobnost, větší část mě žije v téhle době a trápí se každodenními starostmi, ale malá část mě ví, že tohle všechno je pravda, že se to událo. Když chci být racionální, tak mě napadá, že jestli je to pravda, proč si přesně nevybavuji její tvář, nevím, nemůžu zhodnotit, jestli by byla pěkná i v dnešní době a s dnešními měřítky, nebo jestli byla pěkná třeba v tý době pro ostatní, nebo jen pro mě. A proč vůbec netuším jaký měla vlasy – blond, černý, hnědý – nevím??? Vím jen, že byly krásný, aspoň pro mě, vážně netuším jestli se líbila dalším, ale pro mě to byl můj vlasní živý anděl. Ke všemu po tomhle snu vím, co to je Láska. A vím, že kolikrát jsem říkala v týhle době, že miluju, ale nebyla to pravda, po tom, co cítím k ní, jsou všechny city povrchní. A taky tu Lásku, kterou jsem cítila k ní, mám takovej dojem, že dnešní člověk už vymazal ze svých možností – prostě zlenivěl a není už schopnej takovejch citů… Jestli jste někdo četl, tak ta spisovatelka taky něco takovýho v té knížce píše a já s ní v tuhle chvíli – a ve svým životě souhlasím…. Dřív jsem si říkala, že o tenhle sen nestojím, že mě ničí a litovala jsem, proč se mi jen začal zdát – brala jsem ho jako neštěstí – prokletí a kdyby se mě někdo zeptal, jestli o něj stojím, tak odpovím rozhodně NE, teď jsem ale ráda a jsem vděčná za to poznání, i když toužím po všedním životě a tenhle sen mi to nedovoluje, jenže již vím, že to není prokletí, ale vyznamenání a můj dnešní život je pouze vykoupení….