Sára Rosten (4. díl)

Probudila jsem se po několika hodinách. Když jsem otevřela oči, sklánělo se nade mnou tolik známých tváří, ale já je neviděla… Jen jsem tupě zírala do stropu a slzy mi stékaly po tvářích… A v duchu jsem se ptala sebe samotné, proč se tohle muselo stát… Proč zrovna my? A proč mě nezabili? Vždyť už je to jedno… Schoulila jsem se do klubíčka a přemýšlela jsem. Nebudu si hrát na hrdinku… Kolikrát za tu dobu, co jsem tady, jsem měla sto chutí zakřičet, že všechno, k čemu jsem se přiznala, byla jen lež… A možná bych získala svobodu. Ale ztratila sebe samotnou… Vzdouvala se ve mně nenávist ke všem těm, co mi zaživa vyrvali srdce z těla, chtěla jsem umřít a já se soustřeďovala jen na zvuk vody, která kapala ze stropu, abych nemusela myslet na nic jiného… Když tu náhle přerušily moje myšlenky kroky, které se zastavily až před naší celou… Tichý hlas zašeptal: ,,Hej ty!“ Pohlédla jsem k němu. ,,Jo, ty. Pojď sem!“ Malátně jsem se zvedla a přišla k němu… ,,Tu máš… A drž jazyk za zuby nebo ti to přijde draho!“ A podal mi malou obálku. ,,Ale od koho to je?“ Ale neznámý muž už byl pryč… Zvědavě jsem roztrhla obálku a vypadl malý papír a tužka… Stálo tam: Drahá Susanne. Proč jsi nám tohle udělala? Co Ti u nás chybělo?Ještě máš čas, ještě to můžeš odvolat! Dceruško, ty tam přeci nepatříš, ty nejsi jako oni! Susanne, jen pár slov a možná by se mi podařilo otce obměkčit, abychom byli zase rodina! Prosím…

Rozklepanýma rukama jsem z posledních sil uchopila tužku a začala psát: Čas, matko? Čas?! Ten už pro nás dávno není, tady se čas zastavil! Tady je už jen křik, pláč a beznaděj! Jen křik nám ohlašuje nový den, pláč nám dává vodu, v níž se myjeme a beznaděj je naší snídaní, obědem i večeří! Nic vám nevyčítám… Ale také ničeho nelituji. Jen toho, že spolu se mnou tady zemře dítě, které nosím pod srdcem… Šolem – alejchem*, matko, žij blaze…

Druhý den ráno jsem vyhledala toho vojáka, který mi předal vzkaz a nenápadně mu vtiskla do ruky dopis, který jsem napsala… Ironicky se ušklíbl a kývl. Netušila jsem, že už brzy přijde konec… Konec, na který teď čekám… Konec, kterého se teď Judyth obává… A já najednou nevím, co ještě ze svého života promítnout… Co je to poslední, na co chci pomyslet. Pohlédnu na malou Judyth, která už se dávno oddává sladkému snění a nic netuší… Neslyší kroky, které se zastavují před naší celou… Několik vojáků otevřelo dveře a vyhnali nás všechny ven… A teď nás vedou přímo do útrob té komory, která byla jedním z prvních, kteří nás tu uvítali… Dveře už se zavírají, děti pláčou strachy, malá Judyth mě objímá kolem pasu… Jen já koukám před sebe. Protože vím, že zítra ráno sem přijdou další lidé, kteří budou na rozkaz vojáků pálit naše těla… A tak se to bude opakovat… Ale já vím, že jednou tohle všechno skončí… A plyn začal čeřit vzduch… A světlo odešlo…

*šolem – alejchem – převzato z hebrejštiny – Mír s Tebou

A další příběh končící smrtí je za Vámi… Doufám, že byl alespoň v něčem zajímavý a že se líbil. Nebudu sem psát nějaký poučný kecy o druhé světové válce a holokaustu. Někdo si dnes říká, že jsme vyspělá společnost a něco takového se už nemůže opakovat; ale vždyť to oni byli také…!

Tak tedy snad Vám to v těch hlavičkách makovičkách nechalo myšlenku, že nacisti a rasisti jsou ,,fůj"… Protože v hlavičkách makovičkách to všechno kdysi začalo:)

Díky za pozornost;)