První jarní píseň

První jarní píseň

Byla chladná noc, která už pomaličku přecházela v brzké ráno. To ale neměnilo nic na tom, že ulice byly vylidněné, okna potemnělá a slyšet bylo jen občasné zavrčení motorů aut, jejichž řidiči z neznámých důvodů projížděli v těchto neobvyklých hodinách skrz jinak klidnou část Prahy.
Toto místo však mělo něco jedinečného, i když si toho nikdo nebyl vědom a ani to nikdo nebyl schopen ocenit. Na první pohled všechny jen napadlo: ?Je tu pěkný park, pěkná část Prahy, ale jinak nic zajímavého? a vlastně měli pravdu? to jen pro jednu duši bylo zdejší okolí vším.
Přestože byla stále krutá zima, šedivé období kdy ptáček nezazpívá, mohli jste právě zde slyšet noční ptačí sonát. První tento rok.
Jeho původce právě přiletěl z teplých krajin, zdejší zima pro něj byla více než krutá, ale už déle nemohl zůstávat v idylických podmínkách teplého prostředí. Musel se vrátit. Jeho ptačí srdéčko, právě teď prokřehlé, ale přesto šťastné, volalo celou zimu po domově.
Toužil zase usednout na oblíbený strom, před okny blízkého paneláku, a začít zpívat melodii oblíbené písně. Jen on jediný znal její hloubku, význam. Jen on mohl docenit příběh, který vyprávěla. Příběh, který se odehrál asi před půl rokem, jednoho krásného letního dne, právě na tomto místě.

Byl tehdy velice mladým pošetile zvědavým ptáčkem. Když se z okna jednoho bytu, právě naproti jeho stromu, začal ozývat křik, prostě se tam musel letět podívat. Nedbal ostatních opeřenců, kteří poděšeně mizeli, přiletěl blíže k otevřenému oknu a usadil se na jeho parapet.
Otevřel se mu pohled na scénu dvou žen, jedné velice mladé, druhé starší, stojících proti sobě, horkost ve tváři a oheň v očích. Nejen tím si byly ženy podobné. Drobné detaily podoby však zaregistroval snad jen on.
?To je moje poslední slovo! Zůstaneš doma!? ječela starší žena zlostně. Její vztek však byl jen slabým odvarem emocí její dcery.
?Jako obvykle, že!? odsekla ta a kdyby pohled mohl zabíjet, jistě by už dávno byla sirotkem
?Jako obvykle, pokud budeš chtít být s ním!? razantně opravila matka dceru a položila ruku na kliku dveří a zřejmě považovala debatu za uzavřenou.
Ne tak mladá černovláska, která se právě trpce zasmála. Její matku to překvapilo, otočila se a zřejmě ji trochu zaskočil až nenávistný pohled, jehož se jí dostalo.
?Nejsme v pravěku a ani mi není deset, aby jsi mi mohla vybírat partnera! Mám vlastní rozum, vlastní city!? křičela zlostně dívka.
?City? Opravdu si myslíš, že je schopný nějakých citů?? ptala se ironicky matka, která už pomalu ale jistě ztrácela trpělivost.
Dívka zalapala po dechu. ?Vypadni z mého pokoje! Už se nevracej, nesnáším tě!? vylétlo z ní a v tu chvíli opravu netoužila po ničem jiném. Její matka totiž zasáhla citlivé místo, ťala přímo do živého masa. Tam, kde to nejvíc bolelo.
Teď to byl někdo jiný, kdo měl práci se vůbec nadechnout.
Než se dívka nadála, dveře od jejího pokoje práskly, následovaly dveře od bytu a ona osaměla. Tedy aspoň si to myslela, o cizím pozorovateli neměli ani potuchy. Ten stále seděl na parapetu, zobáček dokořán a nestačil se divit, jak se ti lidé dokáží občas chovat.
Dívka s bezpečným pocitem soukromí odhodila masku zuřivé saně, sesunula se na postel a povolila stavidla slz. Mrzelo ji, co řekla matce, ale stejně tak si byla jistá, že by to řekla znovu. Matka přece neměla žádné právo říct jí něco takového. Hlavně když ona byla ten důvod? proč? proč se jí hroutil vztah. Ano, jen ona za to mohla. Nikdo jiný.
Hroutilo se jí vše. Hádala se s matkou, se kterou ještě nedávno byla velká kamarádka. Jejich vztah poslední dva měsíce skomíral, ale dnešek byl vyvrcholením dlouho napjaté situace. Přítel k ní byl chladný, přátelé na ni zapomínali, se školou to šlo z kopce? nebyly to pro ni veselé časy. A to si ještě měla užít své. Ano, osud už se pěvně rozhodl.
Náš tehdy mladý zpěváček nechtěl dále sledovat tuto intimní chvíli a slétl z okna. Neusadil se na svůj strom, ale rozhodl se obletět blok, aby teplý letní vítr ve spolupráci s hřejivými paprsky sluníčka odvál jeho chmurné myšlenky stranou.
Bylo mu dívky velice líto, jako jeden z mála ptáků byl velmi vnímavý, chytrý, rozuměl lidem a rád sledoval jejich osudy. Měl takový dojem, že v minulém životě možná byl jedním z nich. Také byl tím velkým tvorem, avšak jeho myšlenky byly ve srovnání s ptačí podobou velice přízemní. Alespoň si to myslel, cítil to tak. Kdo ví, kde je pravda?
Právě, když letěl kolem sousedního baráku, zaslechl skřípění brzd, krátký vyděšený výkřik a následovala hlasitá rána. Jeho zvědavost mu opět nedala a slétl o kus níž, aby viděl, co se přihodilo. Náladu mu to rozhodně zvednout nemělo.
Ačkoliv jiným ptákům byste mohli stokrát vysvětlovat význam slova bouračka, on ho znal a hned pochopil o co jde. Někdo skončil pod koly osobního auta, ze kterého právě vyběhl vyděšený řidič, aby za pomoci kolemjdoucích lidí rychle zjistil, jak moc se mu podařilo zasáhnout do života někomu jinému.  
Pro lidi dole nebylo zjištění vůbec povzbudivé, pro osamělého ptáčka, kroužícího ve vzduchu, také ne. Když zahlédl v kaluži krve vlasy jedinečné havraní barvy, vyschlo mu v malém hrdélku.
To není dobré. To vůbec není dobré. Napadlo ho a ve chvíli kdy přijížděla policejní auta, on odlétal z místa nehody pryč.

Letěl stejnou cestou zpět a možná spíš podvědomě přistál na parapetu ze kterého před chvílí sledoval hádku. Mladá dívka se mezitím přesunula z postele na židli u stolu, na které schlíple seděla. Už neplakala, ale měla stále zarudlé oči, červené tváře a skelný pohled.
Najednou zvedla hlavu a zadívala se přímo na nezvaného hosta. Ten seděl na parapetu, ani nedutal a přemítal co se bude dít dál a zda by mohl něco udělat.
Překvapeně zamrkala a vzápětí vyloudila na své tváři smutný úsměv.
?Ahoj. Co ty tady?? divila se, pomalu se zvedla a šla k němu.
Měl sto chutí uletět na strom, jako každý normální pták, ale jak už jsem řekla, cítil k lidem určité pouto a to ho přinutilo zůstat. Nic se ale nemá přehánět a když dívka natáhla ruku směrem k němu, poposkočil kousek zpět a dívka ruku zase odtáhla.
?Neboj. Já nekoušu. I když si to všichni myslí,? postěžovala si trpce.
Jejich ?debatu? přerušilo zvonění telefonu. Dívka popošla několik kroků ke zvonícímu přístroji a začala do něj mluvit.
?Ano.. Ano, to je moje matka. O co jde??
Z parapetu k ní mohlo dolehnout nervózní krátké zapípání. Jakoby se ji pokoušelo varovat.
Dívka však signál nezachytila a poslouchala dál. Po pár okamžicích jí vyklouzlo sluchátko z ruky a dopadlo na koberec. Nevšímala si ho. Stála bez jediného pohybu pevně jako socha a vypadalo to, že ani nedýchá. Jen v jejích očích byla vidět změna. Najednou to byly vyhaslé oči. Nezračil se v nich už ani vztek, ani smutek. Zdály se úplně bez života.
?Ne,? zašeptala dívka a místo sochy tu najednou stála mladá zoufalá dívka s dvěmi slzami nezadržitelně kanoucími po jejích tvářích dolů, nechávajíc za sebou slaný důkaz neštěstí.
?Mami,? hlesla černovláska a místo pevného postoje sebejisté sochy se začala nezadržitelně třást a kdyby si nesedla na zem, jistě by se stejně moc dlouho na roztřesených nohou neudržela.

Malý ptáček tam u ní seděl dlouho. Poslouchal její zoufalé vzlyky a sám nevěděl zda má právo zůstávat. Ale nechtěl dívku nechat samotnou. Záchvaty zoufalého pláče střídaly chvíle ticha, následující zoufalým tichým voláním ztracené matky. A on pochopil že dívka musela svou matku velice milovat, i když to tak před pár hodinami nevypadalo.

Létal za ní každý den až se dočkal prvního pozdravu. Brzy se mu dostalo i vzácného úsměvu, následovala celá přátelská věta a po chvíli již dívka pravidelně sedávala večer u okna a vypovídávala se ze svého smutku.
?Neměla ode mě naposledy slyšet ?nesnáším tě?. Mělo to být :?Jsi nejlepší maminka, mám tě ráda.??
Tuhle větu slyšel její opeřený přítel snad stokrát. Avšak nikdy ho nenechala chladným.
Dívku si velice zamiloval a ona zase nikdy nevynechala seanci u okna. Velice ráda poslouchala jednu ptáčkovu píseň, kterou s oblibou pěl.

Vlastně? ano, tu Píseň, kterou zpíval dnes jako svou první jarní písničku. Píseň o černovlasé dívce, její matce, krásném poutu mezi člověkem-zvířetem a o naději na lepší časy. Nevěděla, že je o ní, ani netušila, že byla složena pro ni a ani neměla zdání, že právě teď, uprostřed zimy ji venku zpívá promrzlý zpěvavý pták, který měl ještě pár měsíců zůstat v tropech.
Ale on už nechtěl. Rozhodl se riskovat a přiletěl po několika měsících zpět za ní. Už se tak těšil, až vyjde ranní sluníčko, on se trochu ohřeje a ona otevře okno a spatří ho?
Zpíval o to všem a malé srdce mu radostně tlouklo, takže chlad se mu zatím vyhýbal.
Radostně se upínal celou svou myslí k ránu a krásné dívce, pro kterou chtěl zase zpívat, ale život nikdy není tak jednoduchý, jak se zdá v krásných vysněných chvílích být.
Nakonec se dívčino okno s ranním rozbřeskem otevřelo, ale přestože vysvitlo brzké sluníčko, pro něj jakoby všechno zhaslo.
Ona tam nebyla. Hledal, létal od okna k oknu, i když moc dobře věděl, že splést se nemohl. Pořád si ale ponechával skomírající plamínek naděje. Ten však zhasl s druhým večerem bez jejího hřejivého úsměvu.
A noc se zdála být najednou mnohem studenější a nelítostnější. Protože neměl srdce naplněné žádnou touhou. Neměl pro koho zpívat. Neměl pro koho žít.