Povídka

Do uší ji burácí decibely taneční muziky. Unaveně si oddělala neposlušný pramen vlasů z upoceného čela. Znovu se zkusí začít pohybovat do rytmu, ale jazyk se jí suchem v puse lepí na patro. V kapse nahmatá posledních dvacet korun. Sevře minci pevně v dlaních a vydá se po schodech do druhého patra. Unaveně se opírá o bar, čekajíc na svou objednanou matoni.
– Matoni už není – bleskne jí hlavou, načež se trochu usměje. Oči ji padnou na kluka v bílém tričku, bavícího se s partou kamarádů…
– Teda alespoň myslím, že to jsou kámoši –
Když se otočí jejím směrem, neuhne očima. Kouká na něj, on na ni. Na tváři s mu mihne krátký úsměv.
Otočí se k baru a položí dopitou lahev na pult. Znovu k němu zvedne oči, ale on už tam nestojí.
*
Do uší mu burácí decibely taneční muziky. Snaží se alespoň trochu vnímat, o čem je řeč.
– Už abych byl doma –
Znuděně se podívá na hodinky. Je půl dvanáctý. Měl by už pomalu vyrazit k autu. Zítra musí brzo do práce, chtěl by se ještě trochu vyspat.
Oči mu zabloudí k baru. Opírá se o něj dívka, v ruce matonku… musí se usmát.
Rozloučí se se svými kamarády a jde k autu.
*
Zamračeně si bere kabát od šatnáře. Kolem krku si omotá šálu, na hlavu narazí čepici, na ruce rukavice. Právě když vychází ze dveří, snese se na ni sněhová vločka.
– Skvělý – zamručí si pro sebe. V hlavě ji ihned naskočí představa sněhové vánice a její postavy prodírající se směrem k domu.
Znovu si na něj vzpomene.
– Proč? –
Ještě víc se zachumlá do kabátu a vykročí po zledovatělé silnici.
Na cestu jí svítí matná světla pouličních lamp. Nebojí se. Tuhle cestu už šla mockrát, ať už ve dne, nebo v noci.
Křup křup
Ozývají se její kroky do tmy, kdy už za sebou nechala celou vesnici, i světla.
Křup křup
Vločky padají stále hustěji, musí taky častěji mrkat, aby vůbec něco viděla. Naštěstí svítí měsíc.
Na chvíli se zastaví, rukama se opře do kolen. Vydechuje. Je opravdu moc unavená, strašně se těší do postele, do teplých peřin.
Křup křup
Otočí se… to se ji muselo jen zdát…
Chvíli jen tak stojí, snaží se rozluštit stíny v dálce. Vyfukuje sražené bílé obláčky a srdce ji začíná bušit rychleji. Někdo za ní šel, o tom nebyl pochyb a vlastně to není ani nic zvláštního, kdokoli mohl mít namířeno stejným směrem jako ona.
Jen kdyby ji najednou nepřepadl špatný pocit, že něco není v pořádku.
Znovu se vydala na cestu.
– Jen nezačni utíkat, jen neutíkej! –
Věděla, že potom by se zbláznila strachy.
– Jdi pěkně pomalu, jako hodná holka –
Křup křup
Neozývá se za ní náhodou ještě jiné křupání?
– Samozřejmě že ne! –
V tom ji oslní proud světla. Jsou to přední světla automobilu. Zakryje si oči. Potlačí nutkání zamávat pažemi a nechat se svést. To tak! Nastoupit k někomu cizímu do auta! Řekla by její máti, kdyby tady byla.
– Myslím ale, že by se před vyřknutím týhle věty chvílu zamyslela… co když za mnou… –
Zatřepe hlavou. Takovéhle myšlenky musí rychle vyhnat z hlavy! Auto už je pryč…
Přidá do kroku. Nemůže si pomoct. Přidá ještě víc. Začne běžet.
Nezdálo se jí to. To, co za ní bylo se taky rozběhlo.
– To?! –
Prudce oddechuje. Běží. Nohy ji podkluzují a ona se bojí že upadne. Ale pořád běží, i když ví, že za ní určitě nic není.
– Určitě… –
Něco se dotýká jejích zad. Vytřeští oči. Neotáčí se, nemá sílu, ani odvahu se otočit. Znovu to lehké zašimrání na zádech. Naskočí ji husí kůže. Chce se jí ječet, ale nevydá ze sebe ani hlásku. Ucítí ledový dotek na krku.
– Ale to je samozřejmě mráz! –
Znovu ten ledový dotek ruky. Lehce vplétá svoje prsty do jejích dlouhých vlasů. Omotává si z nich prstýnky na ukazováčku. Slyší dech, sýpavý dech toho, co běží těšně za ní. Už ji skoro šeptá do ucha.
Začne řvát. Žádná slova, jen jekot.
*
Auto chvíli nechce nastartovat. Vztekle bouchne do volantu. Zkusí to ještě jednou. Motor konečně naskočí. Opatrně vyjede z parkoviště na zledovatělé silnice.
V duchu si blahořečí, že už konečně dal zimní gumy, jindy to nechává až na konec ledna.. někdy se na to vykašle…
Zapne rádio.
Nerad jezdí potichu, zvlášť v noci. Bojí se, že usne.
Přední světla na chvíli osvítí štíhlou postavu dívky. Otočí se, s tváří krytou proti ostrému světlu.
– Ale byla hezká – vzpomene si v tu chvíli na dívku, která stála u baru…
Zesílí rádio a začne si pobrukovat.
Najednou se před ním cesta rozdvojuje.
– Skvělý –
V duchu si nadává, že nedával větší pozor, když mu kamarád vysvětloval cestu. Zastaví auto.
Pohled mu těká zprava doleva.
– Dopr**le! – bouchne znovu do volantu a stočí ho napravo.
*
Uklouzla. Uklouzla a v tu samou chvíli se rozbrečela. Konečně přestala ječet a místo toho se usedavě rozplakala. Ležela na boku v kaluži polorozteklého sněhu když ji kdosi chytil za kotník. Začala prudce kopat nohou, stisk byl pevný. Pořád se neotáčela, nechtěla vědět, kdo, co ji drží. Jen brečela a cukala nohou, co ji síly stačily.
Kolem druhého kotníku se jí taky ovinuly čísi prsty. Na chvíli zkameněla. Pomalu otočila hlavu a podívala se ke svým nohám. Začala se celá třást. Ty ruce, které ji držely za kotník byli vrásčité, bílé se zažloutlými nehty. Pohled se jí přesunul dál… Zírala do očí odpornému stvoření, nejspíš ženě. Měla divý, zlý pohled. Usmívala se na ni. Usmívala se od ucha k uchu a potom se začala smát. Hlasitě, skřehotavě.
Dívka jen vytřeštěně zírala, když ji žena pustila kotníky a po čtyřech se k ní pomalu začala plazit, nespouštěje z ní oči. Znovu si začala pohrávat s jejími vlasy. Obtáčela si je kolem prstů, kolem celé dlaně. Nevšímala si vyděšených očí, které ji pozorovali. Vyděšených očí dívky, která za chvíli bude mrtvá.
Prudce škubla rukou a dívka vykřikla bolestí. Křičela dál a dívala se, jak si žena zaujatě prohlíží chuchvalec vlasů, který ji právě vytrhla. Dlouze se na ni zadívala a tvář ji opět zkřivil škleb. Vrhla se na ni a smála se při tom. Její smích se mísil s dívčiným křikem.
*
Naštvaně se vracel po té stejné cestě… alespoň v to doufal. Dneska v noci se určitě nevyspí. Hodinu jel špatným směrem, než mu to u benzínové pumpy znuděně oznámil jakýsi chlap.
Rádio bylo vypnuté. Ať si třeba usne, nemá na nic náladu. Konečně zahlédl rozdvojenou silnici. Přidal na plynu. A znovu ubral. Rozhodně dneska nechce skončit v příkopu.
Opatrně vjížděl do zatáčky. Jeho pohled zabloudil nalevo…
– Co to? –
Zastavil na krajnici. Nechtělo se mu vylézat z vyhřátého auta, nicméně měl pocit, že zahlédl někoho ležet ve sněhu u krajnice.
Opatrně, aby neuklouzl vyšel z auta. Přibližuje se k ležící postavě.
Křup křup
– Ano, je to postava. Leží tam, obrácená hlavou do sněhu. –
Přidřepne si k tělu. S hrůzou do dotkne zkrvené hlavy, kolem se povalují vyškubané vlasy.
Křup křup
Prudce se otočí. Snaží se ve tmě rozpoznat stíny. To se mu muselo jen zdát…