Úvod
Kobercem v Kuchyni prchala malá postava držící se za bok směrem k odpadkovému koši. Pirát utíkal, věděl, že mu jsou v patách, ale také věděl, že ho chytit nesmí. Proto ještě přidal nedbaje na protestující plastové nohy. Levou ruku si tiskl na ránu na boku. Ta byla zakryta kusem hadru, přes který prosakovala krev. V té pravé držel revolver s posledními pěti náboji, na zádech mu visel batoh s tou nejcennější věcí v celém Domě. Ztěžka se prodíral hustými vlákny. Cítil, jak ho opouští i poslední zbytky síly. Upadl, upadl a již nemohl vstát.
•Hlavou mu proběhlo: „Nedokážu to. Desítky panáčků z lega zemřeli, aby ji získali, a teď to nedokážu. Já to vzdávám.“
•Jenže naštěstí neměl poraženectví v povaze. Vzpomínka na mrtvé kamarády ho posílila. Silou vůle se zvedl a klopýtal dál. Pirát byl poručíkem rozvědky, spolu se svými muži pronikl do sklepa zmapoval ho. Jenže pak je objevili, objevili a štvali jako psy. Ztrácel jednoho po druhém, Pepíčka, Panenku, Policistu, Dart Wadera a….. Ano, dokonce i věrného krokodýla. V očích se mu objevily slzy vzteku a ještě přidal. Přišlo mu to jako hodiny, ale konečně byl Koš na dohled. Teď už to bylo snadné, čekal u něj jeho Papoušek, stačilo předat zprávu a říct: „Leť kamaráde.“ Opřel se o koš a pozoroval odlétající stín. Sípal a cítil jak mu skrz ránu na boku utíká život, mysl se pomalu zakalovala, ale věděl, že neselhal. Pak se nad ním mihl stín, zaleskla kusadla a hladce odkousnutá hlava dopadla na zem…..
kapitola1
•Generál Tučňák seděl ve své kanceláři za pracovním stolem z pravého plastu. Stěny místnosti pokrývaly mapy a plány, světlo dovnitř nesměle pronikalo malým okénkem u stropu. Velký větrák sváděl nerovný boj s oblaky kouře z doutníku, který svíral v levém křídle. Pravým se nervózně drbal na plyšovém krku, nesnášel čekání. Konečně se dveře otevřely a plukovník Barbie se svým zástupcem plukovníkem Pohodou vstoupili. Barbie byla geniální stratég a její pluk elitou armády, ale rozhodně na to nevypadala. Velké modré oči obklopené hustými řasami zvýrazňovaly už tak nádhernou tvář lemovanou vodopádem zlatých vlasů, končících až někde u pasu. Zbytek dokonalého těla naštěstí zakrývala uniforma, jinak by se ani plyšový tučňák v její přítomnosti nemohl soustředit.
• Kapitán Pohoda byl úplně jiný, věrný, statečný, čestný, ale nepříliš chytrý plastový vojáček. Na hlavě měl starou helmu britského tipu, u pasu se mu pohupovala polní láhev a na zádech visela puška.
•„Posaďte se," řekl generál. Sám se zvedl a dokolébal k jedné z map.
•„Jak jistě víte, situace není dobrá, ztratili jsme Vchod, Postel a možná budeme muset opustit i Papuče. Jestli to takhle půjde dál, za chvíli bude v ohrožení i Domeček pro panenky.“
•Zachytil jejich nevěřícné pohledy a řekl: „Proto jste tady, rozhodli jsme se vyslat malé elitní komando do Sklepa zničit Líheň…“
•„Vy jste se zbláznil!“ vybuchl Pohoda a prudce vstal, “Vždyť je to sebevražda.“
•„Sedněte si, kapitáne, a nechte generála domluvit,“ poprvé promluvila Barbie.
•Tučňák věnoval kapitánovi nevrlý pohled a pokračoval.
• „Tato akce je dobrovolná, ale neřeknu vám víc před vaším potvrzením účasti. S vámi asi nemám počítat, že kapitáne?“
•„Řekl jsem, že je to sebevražda, ne, že se jí nezúčastním - jistěže jdu.“
•„A vy, plukovníku?“, zeptal se generál.
•„Samozřejmě, že půjdu taky.“
•„Dobrá, takže se hlaste zítra v 7:00 na letišti, přesněji v hangáru tři. Tam se dozvíte podrobnosti. Odchod!“
•Panenka s kapitánem se zvedli, zasalutovali a vydali ke dveřím. Pohoda už sahal na kliku, když generál dodal: „Abych nezapomněl, heslo je Krytolebec.“
•Pohoda se zamračil a nedůvěřivě na generála podíval.
•„Krytolebec, co to, sakra, je?“
•Generál se zamračil, když zachytil Barbiin vyděšený pohled a ústa zformovaná do tichého „Ach ne!“ a spustil:
•„Kapitáne, Krytolebci jsou přece podtřída obojživelníků. Vyhynuli již v prvohorách. Nejznámějším zástupcem byl Ichthyostega, jehož kostra byla nalezena v Grónsku. A víte, co je na nich nejzají……“
•Barbie skočila generálovi do řeči a rychle řekla:
•„Promiňte, pane, ale ještě máme nějakou schůzku…“ a strčila do Pohody.
•Ten se nejprve zatvářil nechápavě, ale naštěstí rychle pochopil.
•Vytáhl z kapsy cibulové hodinky (se stříbrným lemováním) a poznamenal:
•„To už je vážně tolik hodin? Ano, schůzku, moc důležitou,“ a strčil pro změnu do své společnice.
• Ta s tím nepočítala, tak řekla jen: „Ano máme schůzku s… S… hrooozně důležitou…“
•Kapitán mohutně přikyvoval a okázale se díval na své hodinky. Generál po celou dobu jejich divadelního projevu rudnul, a teď řekl jen jedno slovo. „Vypadněte.“
•Barbie se okamžitě vypařila, ale Pohoda se zastavil ve dveřích, otočil se na generála a s nevinným úsměvem se zeptal: „Jakže bylo to heslo?“
•„VEN!!! OKAMŽITĚ!!!!“
• To už vojáček nezaváhal a rychle zmizel. Před kanceláří ho Barbie zastavila.
•„Co to, sakra, mělo znamenat? Ty ses snad zbláznil? Ten by nás tam nudil ještě půl hodiny. Jak si mohl dostat tak pitomej nápad a ptát se ho na krytolebce? Vždyť víš, jak se zajímá o obojživelníky.“
•„Jak jsem měl vědět, že to jsou obojživelníci, já si myslel, že je to nějaká nová helma….“
•Barbie otočila oči v sloup a chytila se za hlavu.
• „Bože, zač mě trestáš… Víš Pohodo, ty jsi možná skvělý voják, ale příště nech mluvení na mně, ano?“
• S těmito slovy se otočila a odešla chodbou směrem k ubikacím vysokých důstojníků. Pohoda chvíli smutně pozoroval odcházející postavu. Pak zavrtěl hlavou, jako by se z ní snažil vyklepat nějakou otravnou myšlenku, upravil si popruh od zbraně a rozešel se domů. Bydlel ve Hradě z lega. Byla to téměř nedobytná pevnost.
I když tu žil už několik let, při každém příchodu ho znovu ohromila její velkolepost.
Měla obrovskou bránu s padacím mostem a mříží. Zdi byly tak pětkrát vyšší a dvakrát širší než on . A to nemluvím o věžích, ty se vypínaly do výšky mnoha desítek centimetrů. Hrad byl myšlen jako poslední obranný bod, ale zatím sloužil jen jako ubikace. Takže v něm bylo neustále dost rušno. Pořád někdo procházel bránou a z hemžení na nádvoří by se člověku zamotala hlava. Naštěstí byl Pohoda zvyklý, rychle se propletl obvyklým zmatkem (několik vojáčků se zase opilo a pozvracelo studnu, takže to pod dohledem už od pohledu špatně naloženého seržanta uklízeli), vyhnul se stájím (nesnášel koně) a konečně došel do své malé jizby. Spoustu lidí by řeklo obydlí nebo garzonky, ale jemu se to staré slovo líbilo. Hned na první pohled bylo vidět, že místnosti schází ženská ruka, podlaha byla plná špinavého prádla a stůl v rohu se ztrácel pod nánosem papírů a zbytků jídla. Na stěně viselo několik fotografií - na jedné byl Pohoda, když mu generál uděloval medaili za statečnost, na jiné jak sedí na tanku, ale na čestném místě byla stará fotografie Pohody, tehdy ještě s výložkami desátníka, jak stojí ruku v ruce s jakousi ženou, která má na sobě oblek sestřičky a na rukávech znak červeného kříže. Vojáček jí věnoval rychlý pohled, opřel pušku v rohu, sundal boty, nařídil budík, odhrnul z polního lůžka staré promaštěné noviny a za chvíli se ozývalo jen hlasité chrápání.
Měla obrovskou bránu s padacím mostem a mříží. Zdi byly tak pětkrát vyšší a dvakrát širší než on . A to nemluvím o věžích, ty se vypínaly do výšky mnoha desítek centimetrů. Hrad byl myšlen jako poslední obranný bod, ale zatím sloužil jen jako ubikace. Takže v něm bylo neustále dost rušno. Pořád někdo procházel bránou a z hemžení na nádvoří by se člověku zamotala hlava. Naštěstí byl Pohoda zvyklý, rychle se propletl obvyklým zmatkem (několik vojáčků se zase opilo a pozvracelo studnu, takže to pod dohledem už od pohledu špatně naloženého seržanta uklízeli), vyhnul se stájím (nesnášel koně) a konečně došel do své malé jizby. Spoustu lidí by řeklo obydlí nebo garzonky, ale jemu se to staré slovo líbilo. Hned na první pohled bylo vidět, že místnosti schází ženská ruka, podlaha byla plná špinavého prádla a stůl v rohu se ztrácel pod nánosem papírů a zbytků jídla. Na stěně viselo několik fotografií - na jedné byl Pohoda, když mu generál uděloval medaili za statečnost, na jiné jak sedí na tanku, ale na čestném místě byla stará fotografie Pohody, tehdy ještě s výložkami desátníka, jak stojí ruku v ruce s jakousi ženou, která má na sobě oblek sestřičky a na rukávech znak červeného kříže. Vojáček jí věnoval rychlý pohled, opřel pušku v rohu, sundal boty, nařídil budík, odhrnul z polního lůžka staré promaštěné noviny a za chvíli se ozývalo jen hlasité chrápání.
•
•Když druhý den kapitán přišel do hangáru a řekl strážnému u vchodu heslo (na pátý pokus), bylo už v něm několik lidí. Stáli okolo obrovského modelu dvoumotorového bombardéru. Ochranu stroje zajišťovaly pravděpodobně jen dvě kulometné věže. Jedna vpředu a druhá vzadu. Pohoda letoun tipoval na Welington, britský bombardér ze světové války. Pár z okolostojících nich znal – Barbie, generála a desátníka Šmudlu - jednoho z nejlepších odstřelovačů. Tvář malého trpaslíka byla neustále zarmoucená. Mezi vojáky kolovala docela důvěryhodná fáma, že se již několik let nezasmál. Kapitán jí docela věřil – Šmudla neměl moc důvodů být veselý. Původně narukoval k armádě i se Sněhurkou a zbylými šesti zakrslíky. Dohromady tvořili jednu z nejlepších speciálních jednotek, ale postupem času trpaslíci jeden po druhém umírali, dnes zbyl už jen on a Sněhurka. Ta byla po vážném zranění páteře do konce života připoutána k lůžku. Na zádech Šmudlovi visela puška mosin – nagant vzor 1917 s optikou. Pažba staré zbraně byla úplně pokryta zářezy, jeden za každého mrtvého nepřítele. Zbylé osoby kapitán neznal, jeden vypadal jako obrovský medvěd, alespoň o půlku větší než Pohoda. V ruce držel obrovskou, několikahlavňovou velkorážní strojní pušku Gatling. Přes nahou chlupatou hruď mu vedly těžké pásy s municí a u pasu se houpaly válečky s dynamitem. První věc, co proběhla kapitánovi hlavou při pohledu na něj bylo, že v pěstním souboji by nevydržel ani minutu.
•Dalším vojákem byl člověk, asi pilot. Na sobě měl těžkou bundu podšívanou kožešinou a celou umaštěnou od oleje a na hlavě leteckou kuklu s legračními kulatými brýlemi. I přes ni bylo vidět, že má černé vlasy a zvědavé, tmavě hnědé oči. Poslední osobou byl tučňák v saku a velkém klobouku zaraženém hluboko do čela. Velké oči bystře sledovaly okolí, zatímco jejich majitel spokojeně kouřil velice tlustou cigaretu. Více toho kapitán nestačil odpozorovat, než ke skupince dorazil, pozdravil generála a zasalutoval.
•„Pohov, kapitáne, když jste konečně dorazil, tak jsme kompletní. Pánové tohle je kapitán Pohoda. Kapitáne, Barbie a Šmudlu asi znáte, zbytek je četař Méďa, expert na výbušniny a podpůrnou palbu, nadporučík Letec, skvělý pilot a pan Kvák, zvláštní agent 004 z armádní rozvědky,“ řekl generál a postupně ukázal na medvěda, pilota a žabáka. Vojáček si nejprve myslel, že je to vše, ale generál jen udělal pauzu, aby si mohl se všemi potřást rukou a pokračoval:
•„Na místo se pokusíte dostat tímhle letounem, odlet je za půl hodiny, veškeré potřebné vybavení leží támhle v rohu. Plukovník obdržela zapečetěnou obálku s rozkazy, kterou otevřete až na místě, aby se zabránilo jakémukoli úniku informací.“
• To už byl definitivní konec monologu a Pohoda se mohl vydat k hromadě vybavení. Letec šel s ním a po cestě řekl:
•„Tak vítej v partě.“
•„Díky, jak jsi se nechal přemluvit k téhle šílenosti?“ zeptal se kapitán, zatímco cpal po batohu potravinové dávky.
•Letec posmutněl a vytáhl z kapsy otrhanou fotografii nějaké mladé dívky. Trochu se podobala malé rozčepýřené sovičce, se svým kulatým obličejem lemovaným hustými vlasy a neodolatelným úsměvem.
•„Tohle je Kristýnka, vlastně byla. Přísahal jsem, že jich zabiju co nejvíc a tohle může dokonce znamenat konec války. Vím, že je to asi sebevražda, ale to jsem ochoten risknout.“
• Na tohle kapitán neměl co říct, takže si jen pečlivě kontroloval rezervní zásobníky a vzpomínal na fotku, co mu visí na stěně.
• Za tu půlhodinu se toho od zbylých dvou moc nedozvěděl, žabák nebyl moc výřečný a medvěd vypadal, že dokáže mluvit jen o zabíjení. Po půl minutě rozhovoru si už Pohoda nebyl jistý, jestli má být rád, že jde s nimi tak dobrý voják, nebo se bát, že je všechny zničí jeho touha po krvi.
•Několik minut před odletem se u něj zastavila Barbie.
•„Kapitáne, budete mít na starost zadní střeleckou věž. Umíte s tím kulometem zacházet, ne?“
•Pohoda mlčky kývl, že ano.
•„Dobrá, Méďa si vezme přední, Letec bude samozřejmě pilotovat. Já budu kopilot a Kvák prý umí navigovat. Tento letoun je speciálně upraven, takže bombovnice je odstraněna a místo bomb samotných vezmeme nějaké vybavení a samozřejmě přídavné nádrže. Nějaké dotazy?“
•„Ne, madam.“
•Sotva to Pohoda řekl, byla už Barbie na cestě pryč.
•„Asi je na mě pořád rozzlobená kvůli tomu incidentu u Generála,“ pomyslel si Pohoda.
•Pak došel k oknu a pozoroval válkou zničenou krajinu. Už na první pohled bylo poznat, že něco není v pořádku. Vzor koberce byl pobledlý, místy vlákna dokonce vypálena či vykácena.
• Na hranici obzoru viděl malý kostelík obklopený jednoduchými kříži. Bylo tam příliš mnoho hrobů, a to nebyl jediný hřbitov v Pokoji.
•„Pohodo… Pohodo… POHODO!!!!“
•„Ano, Barbie?“
•„Už pět minut tady na tebe volám – odlétáme.“
•
Když jim generál popřál hodně štěstí a všichni se usadili na svá místa a nasadil si masky s kyslíkem a interkomem (v případě Médi to byl docela problém, ta věž byla dost malá a maska vyrobená s ohledem na člověka), letištní personál otevřel dveře hangáru. Zatímco Letec roloval na start, Pohoda si ještě kontroloval kulometné dvojče. Vše se zdálo v pořádku, zbraň byla nabitá a dobře promazaná. Bombardér se snadno odlepil od země, vybavení s nádržemi asi nevážilo tolik jako náklad bomb.
„Všechna stanoviště v pořádku?“, ozvala se ve sluchátkách Barbie.
„Tady navigátor, u mě ano.“
„U zadního střelce taky.“
Pak následovala chvíle ticha.
„Přední střelče?“ ptal se trochu zneklidněně Letec.
„Taky, akorát mě z tý sedačky děsně bolí pr**l,“ nevrle zavrčel medvěd.
„Ach, bože no to bude cirkus,“ pomyslel si Pohoda.
Chvíli je ještě doprovázely dva doprovodní stíhači, ale ti se odpojili u dveří pokoje, teď už to bylo jen a pouze na nich…
„Všechna stanoviště v pořádku?“, ozvala se ve sluchátkách Barbie.
„Tady navigátor, u mě ano.“
„U zadního střelce taky.“
Pak následovala chvíle ticha.
„Přední střelče?“ ptal se trochu zneklidněně Letec.
„Taky, akorát mě z tý sedačky děsně bolí pr**l,“ nevrle zavrčel medvěd.
„Ach, bože no to bude cirkus,“ pomyslel si Pohoda.
Chvíli je ještě doprovázely dva doprovodní stíhači, ale ti se odpojili u dveří pokoje, teď už to bylo jen a pouze na nich…
Diskuse článku
Jojo, něco podobnýho už tu bylo, tohle je taky fajne, akorát už to bylo ke konci trochu dlouhý...
Mno tyhle tema me moc neberou...Tak jsem se moc nezacetla..Ale kdyztak priste vetsi pismo
Je to fakt dobrý a zajímavé 
fakt mi neva že to nehodnotíte moc vysoko, ale bral bych komentáře...
Město Mrtvých
Náhodné moudro a přísloví
Každý ať dále jen kráčí cestou již z dřívějška zná (Propertius)Statistiky
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých ©