Podzimní...

„Myško! Myško, kde jsi?“

Odpovědělo mu jenom ticho. Nehýbal se, stál na místě, jen hlasitě dýchal. Dlouho poslouchal okolní zvuky.

„No tak, vylez. Maminka mi naplácá, když tě nepřivedu. Myškóóó!“

Zašustilo blízké křoví. Tak tady jsi, pomyslel si a usmál se. No počkej! Potichu se ke keři, odkud zvuky přicházely, připlížil a s výkřikem rozhrnul větve. Vyplašil však jen pár vrabců hodujících na odhozeném rohlíku. Ve tvářičce se mu zobrazil nejprve údiv, pak smutek. Sednul si na parkovou lavičku, hlavu s černými vlásky sklonil do špinavých dlaní a začal brečet. Slunce ještě hřálo, žhnulo z posledních sil. Přicházel podzim. Barevná paleta listů rozprostřená po zemi, krajina okolo dýchala podivnou nedotknutelností a uprostřed toho všeho se krčil malý kluk. Občas kolem prošli nějací lidé, ale nikdo si ho nijak zvlášť nevšímal. Touhle dobou se tak odlehlým místem stejně toulali jenom mladí milenci a staří pejskaři. Proto tu tradiční nudnost udivil vysoký muž v černém kabátu. Jen jedna drobnost rušila jeho vážnost, drobné náplasti na lících – jistě zakrývající chyby při holení. V náručí nesl kokršpaněla, který jakoby se ztrácel v záhybech jeho pláště. Zvíře vypadalo spokojeně, mírumilovně. Kluk zvedl hlavu.

„Myško, Myško!“ Vyskočil s údivem ve tváři. „Pane, kde ste ji našel?“

Zvíře, jakmile zaslechlo své jméno, vytrhlo se příchozímu z rukou a přiběhlo k chlapci. Cizincův výraz se téměř vůbec nezměnil. Jen oči mu začaly podivně zářit. Snad vzpomínkami. Se zájmem si chlapce prohlížel.

„Děkuju, děkuju mockrát, pane. Vy ste tak hodnej.“ Muž se usmál.

„Kde máš někoho dospělého?“zeptal se.

„Kde by? Doma. Bydlíme v támhletom domě, vidíte? Támhleto okno.“ Jal se kluk ukazovat. „Chodím sem Myšku venčit. Jmenuju se Pavlík. A jak vy, pane?“

Úsměv černě oděného se ještě prohloubil.

„To se o tebe rodiče nebojí?“

„Kdepak! Sem už přece velkej kluk!“

„Kolik ti tedy je let, velký kluku?“

„Šest. To už jsem móóóc rozumný.“

  To určitě, pomyslel si cizinec.

„Pane,“dloubl ho hošík do nohy „pane, jak jste jí našel?“

Muž se začínal bavit.

„Umím mluvit se psy, víš?“

„To si vymýšlíte,“začal se kluk dloubat v nose. „nikdo neumí mluvit se zvířaty.“ V očích měl výraz naprostého triumfu.

„Ale já ano,“odvětil muž.

Kluk znejistěl. Ale pak opět našel pevnou půdu.

„Tak mi to ukažte, když jste tak chytrej.“

Cizinec, kupodivu, nezaváhal. Sklonil se ke kokršpanělovi a cosi mu pošeptal do ucha. Pak fenu plácl přes čumák. Ozval se hlasitý štěkot.

„Řekla mi, že tě má opravdu ráda. Ale taky už by chtěla domů. Má žízeň, víš.“ Kluk zakroutil nevěřícně hlavou.

„Tak ať vám řekne, jak se menuje moje máma.“

Muž opět něco šeptal psovi. Znovu štěkot.

„Tak co? Řekla vám že Dana?“

„To víš, že řekla.“ Chlapec zůstal stát s otevřenou pusou. Cizinec pokračoval.

„Ale na tom není vůbec nic složitého. Dokázal bys jí taky porozumět, chceš?“ Pavlík horlivě přikyvoval, až se mu před očima bělelo.

„Tak pojď sem. Takhle ji plácni po nose, no.“ Chlapec neváhal ani chvilku.

Štěkot.

„Víš, co teď řekla?“ Pavlík zakroutil hlavou.

„No tak. Jsem si jistý, že někde uvnitř v sobě jsi jí porozuměl. Na co právě myslíš.“

„Že bych měl být doma,“ odsekl zklamaně hošík.

„Tak,“usmál se vítězně muž „přesně tohle ti řekla.

„Teď už si ze mě fakt střílíte.“ Popotáhl kluk.

Jako by fena chtěla něco namítnout, párkrát si hafla.

„I ona mě brání, Pavlíku. Slyšels?“

„Nóó, slyšel,“ přikývl kluk, nechtěje uznat, že neslyšel.

„A opravdu říká, že bys měl být doma. Maminka se o tebe bojí.“

„Nebojí!“vykřikl.

„Ale ano. Psi nikdy nelžou. Bojí se o tebe. Ať už jsi doma! Upaluj!“

Kluk vyplázl jazyk, ale loudavým krokem se přece jenom začal klackovat k domovu. To byl ale blbej chlap, pomyslel si. Proč by se maminka bála? Chodí přece Myšku venčit často. A ona přece ví, že je velký, rozumný, že se o sebe dokáže postarat. Po pár krocích si vzpomněl na Myšku, ale kokršpaněl mu naštěstí poslušně ťapkal po boku. Pomaloučku se ubíral k jejich věžáku, kopal do kupek listí a užíval si doteky sluníčka na tváři. Chvilku se sice zdržel zvoněním u cizích dveří a útěky s hlasitým smíchem, ale moc dlouho tomu dnes nevěnoval. Měl hlad a začínalo se smrákat. Zdráhavě zabušil na okno v přízemí. Matka vykoukla ihned.

„Pavlíku, Pavlíku! Proboha, kde ses mi toulal? Měl jsi být doma za pár minut a už jsi pryč přes tři hodiny. Dítě, pojď ke mně. Počkej chvilku.“ Zabzučela mu na otevření dveří a ihned jak vešel do bytu jej objala. Pes vběhl dovnitř sám a uvelebil se v košíku.

„Víš jak moc jsem se bála? Opravdu moc, moc, moc. Víš, co jsi mohl takhle večer potkat za zlé lidi? Co všechno se ti mohlo stát? Už tě nikdy samotného nepustím.“

„Opravdu ses bála, mamí?“

„A co sis myslel ty můj chlapečku?“

„Neboj, maminečko. Nikdo mi nic neudělal.“

O muži v parku se ale nezmínil. Tak ona se bála?

To je zvláštní, pomyslel si. Vždyť ten pán opravdu uměl mluvit s pejsky.