O čem se nemluví

O čem se nemluví

Jak ztratil… a nikdy už nezískal

 

 

Byl velmi pozdní večer, snad pomalu spíše brzké ráno. Město spalo, většina lidí klidně oddechovala ve svých postelích, krom záře vzdálených lamp nebylo nikde jediného světla. Přece někdo tu noc bděl, seděl u okna, tvář v dlaních, šeptané jméno na rtech.

Klid noci sem tam přerušil jeho zoufalý vzlyk. Snažil se slzy potlačit, ovšem nešlo to. Nemohl už dál. Nebyla to první noc, kterou proseděl u otevřeného okna. Každá další noc ho stála pomalu více a více sil.

Jeho tvář byla i přes oči plné bolesti velice pohledná. Jemné rysy, světlé vlasy elegantně spadající v tenkých pramíncích do obličeje, tenké přec výrazné rty. Smutné tmavě modré oči, hluboké více než bezedné studně, podtrhovaly jeho celkovou auru tajemnosti a nedotknutelné elegance. Byl z těch, co si mohli ukázat prstem na kteroukoliv dívku, a dostali by ji. Ale on nechtěl.

Byl to smutný pohled. Vidět plakat jeho by zamávalo s hodně lidmi. Vlastně představoval cosi jako symbol štěstí. Lidé ho na ulici míjeli a záviděli. Jeho drahé oblečení a luxusní auto vytvářely v lidech pocit, že to je on, ten, který má všechno. Bezchybný vzhled, kouzlo vyzařující na kilometry, drahá auta. Zkrátka někdo se má. Chtěl bych být v jeho kůži. Jak často tenhle rozsudek lidé vynášejí. I když…. sami netuší. Nevědí a věřte mi, že kolikrát by ani nechtěli. Ti, jež poznali, kolikrát odvracejí tvář ve snaze chovat se, jakoby nic z toho neexistovalo. Vzít do ruky bílou hůl a hrát si na slepce je přeci o tolik jednodušší.

Pokud uvidíte plakat člověka jako on, nejspíš si řeknete, že výjimečně nedostal co chtěl a není na to zvyklý. Nebo se na něj podíváte a padne na vás deprese se slovy: ‚když nemůže být šťastný on, tak jak můžu já?‘. Možná vám to bude úplně jedno. A možná se s lehkým zaujetím a lítostí zeptáte, co se stalo. Ale neptejte se pokud nechcete odpověď. Některé odpovědi jsou děsivé.

O něčem se přeci nemluví. Takže poslouchejte, čtěte, snad se i zamyslete, ale nemluvte.

Pšššt

 

 

Vlastně se svým vzhledem mohl být velice nafoukaný. Mohl v noci chodit od baru k baru, motat hlavy mladým holkám, mohl si to s nimi rozdat na záchodcích a pak bez jediného slova odejít a nechat je v naivní touze ‚třeba se zase ukáže…‘ . Dívky…. vlastně pochybuji, že by se našlo více než pár zralých žen, které by odolaly. Museli byste cítit to napětí, které zavládlo pokud se objevil někde poblíž, abyste pochopili. Ta jeho nedotknutelnost, tajemnost… to byla věc, která z něj dělala pro většinu dívek součást jejich nejtajnějších snů.

On ale nafoukaný nebyl, ač tak na lidi působil a nejednou jste to o něm mohli od závistivců slyšet. Od baru k baru nechodil, vlastně dřív nepil vůbec. Dívky ho nezajímaly, neviděl smysl života v rekordu počtu stažených kalhotek za týden. Vlastně ho momentálně nezajímalo vůbec nic. Už to budou dva měsíce, co jeho pozornost dokázal upoutat jen slabý svazeček fotografií na stole. Zajímala ho i flaška Jacka Danielse, stojící hnedka vedle. Jakoby za ty dva měsíce chtěl dohnat to, co v dřívějších letech nevypil.

O jeho dnech by se velice dobře dalo říci, že byly stereotypní. Probdělé noci si vynahrazoval neklidným spánkem do oběda, na který si zašel do některé z restaurací ve městě. Sedal si ke stolu vždy sám, s notebookem a ještě velkou část odpoledne jste mohli vidět, jak jeho ruce lehce tančí po klávesnici. Po obědě se zpravidla jel projet, zastavil na nějakém odlehlém místě, dovolil si zatoulat se kousek od auta, lehnout si do trávy a standardně se vždy musel nutit vstát a jít zpět. Nejraději by tam zůstal ležet do konce světa. Bylo to těžké, přesto vždy věděl, že se vrátí.

K večeru se vracel do temného domova, aby si sedl k oknu, pár hodin koukal na nebe, pár hodin se bezúčelně snažil potlačit slzy, prohlížel staré fotografie, srkal drahý alkohol a později, když už měl upito více než aby mohl přemýšlet, šeptal bolestně do tmy jméno, co pro něj znamenalo celý svět.  

Láska je za vším, že? Je to už ohraná písnička? Snad. Ale jen pokud nejde o vás.

Je těžké ztratit. Ještě těžší je vědět, že je to vaše vina. A nemoci s tím nic dělat, vám také na náladě nepřidá.

Pořád se vracel ve vzpomínkách do té osudné noci. Věděl, že ho to ničí, ale ani se nesnažil zabránit si v tom. Viděl to stejně každou noc ve snech, zapomenout nešlo. Ani nechtěl.

Dva měsíce. Jak šťastně tehdy zněl jeho smích, jak krásný měl úsměv. Jak láskyplně zářily jeho oči. Procházeli se, byla už pozdní noc, drželi se za ruce a bezstarostně si povídali. Byli spolu už velice dlouho, přesto ani nevěděli, co to znamená, když se někdo někomu omrzí. Milovali se snad den ode dne více. Nikdy nebyli tak šťastní. Ani už být neměli.

Pamatoval se do posledního detailu jak to proběhlo. Zastavili se v jedné odlehlé uličce, aby se mohli políbit. Po chvíli se jim dostalo nemilého vyrušení. Parta snad šesti opilých chlapů, zastavili se a začali na něco řvát, nadávky a urážky. A pak už nevěděl co bylo, věděl jen, že se probral když svítalo, věděl, že se otočil a v ten moment jeho život skončil. Krev, mrtvé oči, ty oči, které tolik miloval. Všechno skončilo, už to nikdy nemohlo být takové jako doposud.

Každou noc se budil při pohledu do prázdných očí, kterým už nikdy nebylo dopřáno ani mrknout. Každou noc měl zase chuť zvracet, každou noc měl chuť to krátkým říznutím nože ukončit. Ale nemohl. Vyrvali mu jeho srdce, pohodili na zem a několikrát přejeli tankem. On ale nechtěl mlčet, nechtěl mlčet jako tehdy, nechtěl zase zklamat. Měl svoji lásku bránit. Nezvládl to. Ale bude ji bránit teď, snad mu odpustí.

 

 

Dny pomalu ubíhaly. Bolestivé stále stejně, pálící zrovna tak jako první den. Již od té doby uplynulo bezmála pět měsíců. A on to konečně dokončil. Dopsal poslední stránku.

Sbalil všechny důležité osobní věci, nasedl do auta a jel. Jel kam ho srdce vedlo, nepřemýšlel. Projel několik cizích států, až se mu zalíbila jedna klidná čtvrť, pěkný luxusní dům na prodej, stačilo pár dní aby si jej zařídil a vytvořil si tam nový domov.

Stačil měsíc, aby konečně pro svou knihu našel vydavatele.

 

 

Dnes bylo deset let výročí noci, kdy to všechno skončilo, jak jí s oblibou sám pro sebe nazýval. Deset dlouhých let. Přesto se ani jednou necítil zdaleka tak spokojený jako dřív.

Měl nádhernou ženu, stal se slavným spisovatelem, měl všechno o čem spousta lidí kdy mohla snít. Ani neztratil skoro nic ze své uhrančivé krásy, jen škoda, že jeho oči už nikdy šťastně nezazářily. Jeho žena věděla, že ji nemiluje, však také měla spoustu milenců. Byla z toho nešťastná, přesto by nikdy nenašla sílu se od něj odstěhovat, nikdy by ho neopustila. Milovala na něm všechno, i to, co jí zabraňovalo stát se vládkyní jeho srdce. Milovala jeho křehkou duši, milovala to nádherné uvnitř něj a proto si jí také vybral. Věděla dobře do čeho jde. Řekl jí, že srdce už nemá, nemůže jí ho dát, že slova lásky čekat nesmí. Může jí dát přátelství, víc ne.

Tehdy se vším souhlasila, byla naprosto okouzlená a poblázněná. Dnes by už přemýšlela. Ale bylo pozdě, už to neuměla vzít zpět, něco v ní se bránilo. V tento den právě byla na návštěvě u jednoho ze svých milenců, on to velice dobře věděl a byl rád, potřeboval klid a samotu.

Vzal do ruky svoji první knihu. Tu, kterou před devíti lety a pár měsíci vydali, začali prodávat ve velkém a nikdo ani netušil co se v ní skrývá za příběh. Vypsal tam celé své srdce. Jeho dílo se velice rychle rozneslo po celém světě, protože bylo o tom, o čem lidé nepíší. Protože se o tom přeci nemluví. Část lidí jeho dílo odsuzovala, část mu skládala nejhlubší obdiv. Každopádně zbylými knihami, které nebyly tak kontroverzní, si získal už všechny. Přesto jen ta první, ta jediná, obsahovala naprosto všechno. Skrytou bolest, lásku… vepsal do jejích stránek sám sebe.

Držel ji v rukou. Byla těžká, jeho duše měla přes 600 stránek. Nebylo to 600 lehkých stránek, ne všichni to dočetli do konce. Někteří lidé nechtěli, někteří ani nemohli. Ale on ji četl každý rok, každé výročí. Teď ji dočetl po desáté.

Zavřel ji. Přejel láskyplně rukou po přebalu.

Znovu ji otevřel na předních stránkách, tam, kde bývá věnování. Věnoval tu knihu své lásce. Stejně jako svoji duši, stejně jako srdce. Nebude nikdy patřit nikomu jinému.

Znovu pohledem sklouzl na nápis, kde stálo:

 

Milovanému Thomasovi

Se vzpomínkou a  láskou navždy jen tvůj Christian