Noc-5

23:58 Tunely

Naše malá skupinka bloudila tunely a hledala cestu ven. Cestou jsme nalézali stále mnoho laboratoří, věznic a podobných podivností ale všechny nám poskytly stejný obrázek. No stejný ne byly to jedny jatky za druhýma. Všude zmrzačená lidská těla od pokusů. „Jak se zdá jsme nejspíš jediní kteří tu jsou naživu, kromě těch potvor.“ Připadalo mi jakoby jsme šli tunely celé dny ale sotva jsme šli pár minut. Za nějakou dobu jsme ale našli něco jiného než zubožené mrtvoly a děs kolem. Plížili jsme se blíž aby jsme viděli co se děje. Byli jsme v obrovské jeskyni která byla osvětlená reflektory a bylo v ní……. „Pane bože co to….?“ …..bylo v ní snad desítky .. né stovky těch monster.  Uprostřed nich stál jeden z nich, ale byl větší než oni a mluvil k nim.

„Bratři nyní jsme připraveni znovu po dvou tisících letech porazit ten zaostalý a směšný druh. Již naši předci se o to pokusily ale byli svrženi v bitvě u propasti nářku do hlubin a už nikdy nepovstali, ale my je pomstíme a zabijeme je všechny.

Jeho řeči pokračovali ještě pár minut dál. Otočil jsem se ke svým společníkům. „Tak bude co nejlepší odsud vypadnout.“ Jenže Adriana hned začala se svým otázkami. „ Ale co ta jejich invaze o které mluví tu jen tak necháme nepokoji? Jistěže né ale nebudeme se takhle s nimi rvát holýma rukama.“ Pak chlápek co byl s námi šel zpátky odkud jsme přišli. „Kam jde?“ Zněli otázky Adriany ale odpověď na ní nedostala.

00:27 Tunely

Koukali jsme se s Adrianou kudy odsud ale kromě chodby kterou jsme sem přišly nešlo pryč, jenom přes ty obry. Pak přišel náš přítel a donesl veliký baťoh s věcmi. „Cos to donesl.“ Mlčel ale otevřel bágl a z něj vypadlo tolik užitečných věcí až nám vypadli oči z důlků. Kromě benzínu který nesl v druhé ruce a několika malých ale i přesto masivních háků jsem si všiml v batohu i něčeho lepšího. Měl tam velkou zásobu dynamitu že by s ní mohl vyhodit do vzduchu i ten barák nad námi. „Né Eriku.“ Potichu pronesla Adriana která podle mého úsměvu poznala co chci udělat. „To nemůžeš udělat je jich víc a všechny nás zabijí. Možný to je.“ A dal jsem se do příprav rozdali jsme si dynamity sirky a háky. „ Jestli půjdou po nás můžeme zkusit jít tou šachtou kudy jsem sem spadl ale nejdřív je tu zkusíme zdržet nebo zasypat.“ Zavázali jsme dohromady pár dynamitů a hodily je k tunelu blíž k nim. Ozval se výbuch. Vchod u nich se zavalil a několik netvorů zemřelo ostatní nás zpozorovali a utíkali za námi. Všichni jsme se rozběhli k východu.  Po cestě jsme na ně  házeli pár dynamitů a zkoušeli je zpomalit. Za několik málo vteřin jsme byli u šachty.  „Ale jak nahoru?“  Hodily se ty háky mohli jsme je použít k zaháknutí nebo jako skoby. Adriana se dala do lezení a nestvůry se začali přibližovat.   

„Musíme je zkusit zdržet.“ Chopil jsem se háků které jsem měl u sebe a muž se chopil rýče opodál. Když k nám doběhli  začala krvavá mela. Hákama jsem se pustil do první vlny nepřátel  můj druh mezitím sebral rýč který ležel opodál  a máchal s ním kolem sebe. Byla to hrůzostrašná podívaná, rýč byl tak ostrý že je přímo páral ale vzhledem k jejich odolnosti jim to moc nevadilo. Já mezitím odtrhával jejich maso z těl za pomocí háků. Za chvíli proti nám stály jen orvaná těla která nejspíš co nejdříve vykrvácí. Když se blížila druhá vlna poslali jsme jim dynamit a začali šplhat za Adrianou, ta byla už nahoře a čekala na nás. „ Tak co jak to vypadá?“ Ptala se hned jakmile nás spatřila. „ Na chvíli jsme je zdržely.“ Odpověděl muž a já se zatím s kanystrem na zádech drápal nahoru. Vzali jsme zbytek dynamitu co nám zbýval svázali jsme ho dohromady a pomocí obou rukávů mé košile jsme prodloužily rozbušku. Ihned po zapálení jsme se dali na útěk ze sídla. Po cestě jsme nespatřili žádného z těch obrů, nejspíš byli všichni dole v dolech. Při cestě se Adriana rozpovídala. „Eriku poslyš, jak jste byli dole našla jsem tu nějaký deník. Deník? A co v něm bylo? No to je právě to. Poslouchej.“

Poslední zápis:

Byla chyba zkoušet po těch pokusech na vesničanech „krev válečníků“ na sebe. Nejspíš jsem si dal té látky moc svaly mi rostou obrovskou rychlostí a mozek se zmenšuje víc než ostatním. Občas ztrácím vědomí a probouzím se na všemožných místech zdá se že jsem překročil limit svých mož……………..

„Zajímavý zápisek to by všechno vysvětlilo, profesor se po požití začínal měnit a vzbudily se u něj dávné vzpomínky těch tvorů a ten co byl dole a vedl je to byl on. To je možné a našla jsem tam ještě tenhle přívěšek.“ Byl to jakýsi přívěšek ve tvaru slunce. „Nejspíš profesorův talisman pro štěstí  když se změnil už ho…..“  Ozvala se strašná rána výbuch to nemohl být ohlédli jsme se… byla tam veliká díra v podlaze zřejmě seschnutá  prkna a náš přítel tam spadl. „Héj kámo si tam?“ Neozývá se nejspíš je mrtvý. „Podej tu pochodeň.“  Adriana neváhala a podala mi pochodeň co byla na zdi, ihned potom jsem jí hodil  do díry…………..

Světlo se čím dál tím víc vzdalovalo než dopadlo. „Tak to asi přežít nemohl, rychle není čas musíme utéct vybuchne to za chvíli.“ Dali jsme se do běhu abychom unikli jisté smrti. Pár metrů od vesnice se ozval výbuch a sídlo se z větší části rozmetalo. „Snad jsme v bezpečí.“ Mlčky jsem přikývl a vydal se k motorce kterou jsem předtím našel, doplnil jsem benzín a už jsme se vydali zpět do civilizace.

18:00 Pokoj  tři dny později  po děsivé Noci

Už jsou to tři dny co jsme se dostali s Erikem z toho bohem prokletého města. Jakmile jsme se vrátily do nejbližšího města vzali jsme si stopa do města kde měli redakci Erikovi noviny. Napsal několik článků které byli vydány chvíli potom. Z městečka se stalo město duchů.

Šílenec experimentuje s lidmi. Nebezpečné nestvůry. Vyhodily ho hned ten den co vyšli noviny a všichni si na něj stěžovali, pak vyslali pár lidí prozkoumat tu oblast a hned další den vyšli noviny s jinými články. Sadistický vtípek bývalého novináře. Město opuštěno kvůli možným propadům půdy. Sídlo zničen, požár způsoben vandaly. Nemohla jsem to číst zvlášť potom co tam zemřelo tolik lidí a náš přítel který chvilku před útěkem taky. Erika jsem neviděla od té doby co ho vyhodily z práce, byl u sebe zamčený a nevycházel ani nikomu neotvíral. Chci na to všechno zapomenout smrt a utrpení.. všechno co potom zůstalo sou trosky a tenhle malý přívěšek. Chtěla jsem se ho zbavit ale přitom nemůžu, připomíná mi ty lidi kteří tam umřeli. Ozvalo se klepání na dveře jdu otevřít.

Za dveřmi stál Erik, byla jsem hodně ráda že ho vidím ale trošku překvapená. „Ahoj Eriku konečně jsi přišel.“  Jen stál ve dveřích jakoby chtěl odejít a po chvíli odpověděl. „Musíme jít vezmi si něco na sebe čeká nás další děsivá Noc!“

Venku byla tma a ticho veliké ticho ale bylo v okamžiku prolomeno křikem lidí a ničícím se sklem. Vrátily se.