Noc 2: Tma tmoucí

18:02 Hotel (Pokoj)

Adriana na Erika koukala chvilku mlčky a nechápajíc ale když chtěla něco říct tak jí Erik popadl za ruku a táhl jí pryč. „Co tím myslíš že  jsou zpátky a koho vůbec myslíš?“ Erik jí táhl mlčky za sebou po schodech dolů a za chvilku jí odpověděl otázkou která jí poskyt la všechny odpovědi. „Však víš kdo „oni“ ti které jsme zabily.“ Zbytek cesty po schodech už mlčela a nechala se vést dolů. Když už byli dole a Erik otevřel dveře spatřili něco hrozného, byla tma a různě po ulicích hořely auta, domy a stromy zkrátka hotové peklo na zemi. Odevšad se ozýval křik, při dalším kroku jim zastoupil cestu již jejich známý „obr“. „Pryč zdrhej.“ Zařval Erik a zabouchl dveře které držel seč mu síly stačily. Adriana váhala a chvíli ho pozorovala a chtěla mu dokonce pomoci ale jakmile na ní podruhé zakřičel ať utíká neváhala a dala se do běhu nahoru.

Erik držel dveře a cítil že každým okamžikem slábne ale spatřil malou západku a požární sekyru za sklem. Při přetahování o dveře se snažil se alespoň na chvíli přivřít dveře dostatečně aby mohl západku zasunout…….povedlo se. Ihned potom utíkal k vitríně kde byla sekyra ze zbytků sil které mu zbyli rozkopl sklo a vzal si sekyru se kterou zapřel dveře, ihned poté se vydal hledat Adrianu. Utíkal po schodech nahoru a za svými zády slyšel mlácení a bouchání do dveří které před chvílí zajistil. „Musím uznat že mají výdrž.“  Pokračoval dál po schodech k jejímu pokoji, protože ho nenapadalo žádné jiné místo kam by v tomhle domu mohla jít. Dorazil jsem do patra kde bydlí, za mnou se stále ozývalo bušení ze kterého jsem už pomalu šílil. Dveře byli otevřené. „Nezavírali jsme takže to nic neznamená.“ Adriana se krčila u postele, jak se zdá bylo to na ní už trochu moc, nejdřív ta děsivá noc a když se už trochu z toho vzpamatovala tak takováhle rána. Přišel jsem blíž dovnitř a nevěděl co mám říct. „Adriano? …..víš…..“ Další rána na dveře tentokrát byl slyšet zvuk praskajícího dřeva! Okamžitě jsem zpozoroval a utíkal ke schodišti, když jsem se podíval uviděl jsem z výšky toho obra jak se zdá koukal na mě pak zapískal a odešel pryč. „Cože takhle snadno?“ Ale klid neměl dlouhé trvání za okamžik se dole mihlo pár stínů. „Co to sakra..“ Rychle jsem vypadl ze schodiště a zavřel za sebou dveře a zamkl i když jsem věděl že se přezně stejnak dostanou. Na chodbě se objevila i Adriana. „Co se děje?“ Kupodivu už se asi uklidnila. „No menší problém s dveřmi, poslyš nevíš jestli se odsud nedá odejít jinak než hlavním vchodem a tím dole? Né žádný jiný vchod tu není.“  Alespoň jedna dobrá správa za den, přemýšlím kudy dál a za pár okamžiků se ozve bouchání na dveře vedle mě. „Už jsou tady.“ Vezmu Adrianu za ruku a jdu s ní na opačný konec chodby v patře. „Snad tam jsou jiné schody nebo východ.“  Chodbou se ozývalo mlácení které mě už předtím štvalo, všude byli jen pokoje a žádný východ. Doběhli jsme na konec chodby kde nebyl žádný východ jen okno. „Můžeme zkusit vylézt na střechu.“ Ozvala se rána. „Ale rychle.“ Adriana otevřela okno….. hurá pod oknem byla další střecha jiného domu začala tedy lézt oknem ven já mezitím poslouchal lehký dusot našich pronásledovatelů. „Můžeš.“ Zavolala za mnou Adriana a já začal lézt oknem ven. V tom do mě něco narazilo. „Že by byli až tak rychlý?“ Dopadl jsem z okna ven a cítil strašnou bolest. Otevřel jsem oči a spatřil něco jiného než jsem čekal nebyl to žádný obr ale spíše pes, ale né úplně normální asi nějaká šelma těch oblud. Obluda byla nabodnutá na anténu která mi projela nohou jak na mě skočil a způsobovala tu bolest. Ostatní psi zůstali vevnitř a pozorovali nás. Těžší bylo se zbavit té antény, nejdřív jsem z ní musel s Adrianinou pomocí sundat tu hrůzu a potom jí ulomit vytáhnout z nohy. Strašně to bolelo ale horší bylo to krvácení. Museli jsme ho zastavit pomocí mé poslední košile kterou jsem měl čistou, po Adrianě jsem nemohl žádat nic na ucpání rány jelikož bez těch šatů by jí bylo asi trošku zima…. A nejen to. Vydali jsme se po střechách dál. „Jsou pryč… Cože? Nechali nás.“ Nemohl jsem uvěřit Adrianiným slovům. Jo byli pryč sakra asi nás chtějí obejít protože pokud jsou jako jejich páni tak ty se nevzdávají.