Moje podvědomí

Řeka smutku zavalila mou duši zčernalou vzpomínkou dávných století, kdy v noci vycházeli přízraky zpoza stromů do vyprázdněných ulic nasáklých strachem z neočekávaného útoku temných bestií. Ta vzpomínka mě k sobě váže jako trní na růži, jako paprsek slunce lilii v rozkvetlém záhonu, jež ji hladí po jejich lístcích představující radost, která nemá v mé mysli již žádné místo. Krev proudící mým mrtvým tělem potaženém kůží připomínající zbarvením bílý mramor, jenž byl vytesán do obrazu mé postavy. Vzpomínka krvavých válek pokelných oblud stále dráždí mou mysl, jenž je už zbořena pro jakékoli lidské cítění. Nedokáži již pociťovat lidské štěstí z důvodu zaplnění těla vlčím duchem, který mi rozkousal i poslední zbytek lidského srdce. Vlka, jenž vede můj krok i prsty na rukou, jenž hýbe mým tělem podle svých krvelačných myšlenek.

(školní část I.)

Myšlenky šelmy, která je poraněna v blízko srdce nikoli zbraní vyrobenou z oceli lidskou rukou, nýbrž zbraní největší a to zradou blízké osoby. Nyní poháněn pomstou, nanávistí, a vztekem, díky čemuž vidí rudou barvenou v očích naplněných šílenstvím vede mou ruku a mstí se za jeho bolest. Vždy, když do čichových buněk protáhlé tlamy zavane pach strach i pláče, radosti i úsměvu, lásky i smáchu, vzplane v jeho temnější duši palmen rozpalující jeho mozek ještě víc jeho bláznovství. Černá srst, v jejímž okolí jsem zaklet za přítomnosti svitu luny, při rose padající zhůry dalekých hvězd, opět trhám tlapami vyzbrojené dápy dlouhýi jako lidský prst, trhám maso mé prozatím poslední oběti. Hltám hlasitými doušky živoucí krev z jejího roztrhaného hrdla, dírou veliké jako její hlava. Ve chvíli, kdy se srdce rozprsklo v mých čelistech a kapky umírající duše vystříkla do mých vlčích očí, hlasitě jsem zavyl na daleký měsíc, jenž je mi nyní blíže než kdykoli jindy. Náhle po mém zvolání na boha zatracených v okolí zalesněných plání rozhostilo se větší ticho než je v hrobě nebožtíka, jenž je odsouzen věčným blouděním duše po okolí parku mrtvých oploceným zdí vysokou 6 stop a sochami padlých andělů tlejících na bráně složené z temně černých ocelových tyčí s propletenými listy stromu, jehož kmen je již nemocen dušemi mrtvých.Tak stále sloužím svému čtyřnohému králi s šedou srstí a hlavou, jež svým pohledem i velikostí vzbuzuje v živých lidech odsouzených k jeho trestu k neskutečné hrůze, která výkřik strachu zastavuje v dokořán rozevřených ústech a nebo naopak lidská ústa vydávají husí kůži a třes vzbuzující křik, jehož tónu není schopna žádná lidská mysl, která nezažije hrůzu tlap zaražených v hrdle lidu v půlnočním svitu.

(školní část II.)

Pomsta, jež je sladší než perníkové srdce darované z lásky, tvrdší než kámen z vysoké skály, bolestivější nežli zlomené srdce, stále ve mně bdí, i když její původ doopravdy neznám. Byť vyšší řádky zní tak, jako by si odporovali, je to lež, protože mají k sobě blíž než milenecký pár ve vášnivém objetí za noci naplněné tělesnou láskou. Jsem spojením mezi rodinou vlčích lidí, kteří za sebou necháají krvavou cestu roztrhaných těl, a upír, kteří za sebou nechávají památku v podobě dvou prokousnutí na odhalené šíji, z které již odezněla poslední rána živoucího tepu srdce. Jsem jeden z nejvyšších v monarhii netvorů noci, uvězněných v jejím černém hávu. Mohu jednou pomoci těm a jindy druhé straně. Věčnost je mé útočiště, v němž má přítomnost znamená smrt pro živé a život pro zatracené. Má magie je bezedná mé shopnosti neomezené. Má pravá podoba není skutečná. Mé sepnuté vlasy v dlouhém černém copu spadající na dlouhém černém plášti, jehož cípy otírají zem, v které mé stopy nejsou k nalezení, protože se jí svými vysokými botami nedotýkám, naznačuje, že mě nikdo neuslyší, dokud se neotočí a nespatří mou mrtvolně bílou tvář s očima, které se neodlišují od pohledu kočky, která chytila svou myš bez sebemenší námahy. Mé dlouhé drápy na lidské dlani svírají vycházkovou hůl z mahagonového dřeva za stříbrnou hlavici ve tvaru vyhrožující vlčí hlavy. Toto je hlavní z mých podob, v které mě spatří jen vyvolení, aby mohli stát po mém boku na špičce potravinového řetězce, v němž my prokletí vládneme Temnou rukou noci, z jejíchž prstů stéká krev našich obětí lidské rasy smíchána s životy našich padlých bojovníků, kteří však nikdy nebyli objeveni lidským zrakem. Můj příběh, má historie, přítomnost i budoucnost,  nemá konce, stejně tak jako koloběh matičky Smrti, pouze se tyto výrazy posouvají v návaznosti s časem, který pro nás nemrtvé nemá pražádný význam, protože času i životu vládneme my z našeho hnízda v prostoru Věčnosti. Dokud na zemi mezi živou potravou budou chodit lidé a matička Smrt bude k sobě volat další, budeme i my, jakož satanovi stvůry šlapat v řece krve stékající z trhaného masa nevinných i prokletých hříšníků lidských červů, jež pro nás znamenají pouze potravu. Protože my jsme vládci krve, života, času a smrti. My jsme Nemrtví, prokleti kouzlem Krve, krásou Šelem a přitažlivostí Smrti.

(část z vlaku)