Lovestory trochu jinak

květen 2006

Tenhle příběh je výpověď o jednom zvláštním vztahu mezi jednou holkou a klukem. Je to příběh o tom, co se stalo, co se děje, a snech, které by se mohly vyplnit. Takže se usaďte, bude to zřejmě dlouhé, protože já stručně psát neumím, navíc je toho hodně a já bych chtěla říct vše, třeba si tím aspoň utřídím myšlenky a vy budete vědět, co se to se mnou a mým životem děje.

Všechno začalo tak před rokem, pamatuji si to přesně. Bylo myslím 30.6.2005, čtvrtek, měla jsem měsíc po maturitě. Každý týden jsem chodívala se svými kamarády, už bývalými spolužáky, do hospody, poseděli jsme, pokecali, nasmáli se a jeli domů. Tenhle čtvrtek nebyl výjimkou. Odcházela jsem ale dříve, protože druhý den jsem jela s našim oddílem na stavění tábora.

No teď musím odbočit trošku více do minulosti, když mi bylo tak 15, začala jsem chodit do turistického oddílu, stali se z nás velmi dobří přátelé, a i když jsme už odrostli z věku her, tak se stále stýkáme, organizujeme dětské letní tábory a užíváme si i přes rok hodně legrace. Ještě před rokem pro mne byli nenahraditelnými přáteli a tím nejdůležitějším v mém životě. Kolem nás se ještě pohybovalo dost lidí, kteří nepatřili do naší Vlčí smečky, ale kteří k nám nějak patřili, a dále další sdružení lidí, kteří si říkají Listí a Peří a část Vlků, je součástí i tohoto sdružení. Listí a Peří má hodně členů a já v té době neznala všechny, no vlastně ani teď neznám, ale je to už lepší

No, takže jsem odešla dříve z hospody a čekala jsem na autobus. Na zastávce se mnou stál pěkný, vysoký kluk, který se mi líbil a jelikož měl jet v nejbližší době jen můj autobus, tak jsem se těšila, že se svezu domů a budu koukat na hezkého kluka. No a jak jsem stála na té zastávce, tak šli kolem další 2 kluci a jeden z nich měl na sobě triko Listí a Peří (LaP), to mě hodně zaujalo, protože jsem ho neznala a to byl z Havířova. No a tenhle kluk v triku se zastavil u mého vysokého, hezkého kluka a řekl mu, že jdou do hospody, ať se k nim přidá, takže zase nic - pěkný kluk mi prostě odešel.

V pátek jsem odjela na stavění tábora, přijeli jsme tam večer a stavět se začínalo až v sobotu ráno. To měli dorazit i lidi z LaP, protože hned po stavění nám začínal „instruktorský" tábor. Teda nám, já jsem tam nezůstávala, ale někteří Vlci ano. No ale to je vedlejší, prostě v sobotu ráno vstanu, vylezu ze stodoly, kde jsme spali, a co nevidím - ten kluk, co jsem ho viděla ve čtvrtek, tam seděl u ohně a povídal si s lidmi. Tak jsem se s ním dala do řeči, zjistila, že se jmenuje Jirka a po chvilce rozhovoru jsem se dále dozvěděla, že stejně jako já bude studovat v Brně a jeho kamarád bude studovat stejný obor jako já, taky to, že jeho sestra chodí s jedním z Vlků. Prostě pár informací, kecalo se s ním dobře. Na lidi kolem mně působil jako podivín. Postavili jsme tábor a já jela domů. Prázdniny utíkaly dále, já jsem Jirku potkala párkrát v Havířově, ale jak jsem se později dozvěděla, tak on nemá paměť na jména a na tváře pouze někdy . No o prázdninách jsem poznala Robka, byl to kluk, který se mi líbil hned od začátku a já se do něj zakoukala.

Prázdniny skončili a já jsem nastoupila na vysokou, hned první den na kolejích jsem si všimla, že Jirka bydlí na těch samých jako já. No, život v Brně začal utíkat a já jsem zjistila, že mí přátelé nejsou takovými přáteli, jak se zdálo. Všichni se mnou přestali komunikovat, Vlčí smečka se nějak rozpadla, měla jsem z toho strach už o prázdninách, ale všichni mě přesvědčovali, že to tak nebude. Sice dále občas komunikovali, ale vztahy se za tu dobu, co jsme byli každý jinde, změnily. Mně v Brně zůstala akorát moje spolubydlící, která taky patřila k Vlkům, ale sblížily jsme se až tam. Ale nějak jsem tam byla i tak sama. Jeden večer si pár lidí z LaP mělo jít posedět do jedné hospody a měl tam být i Robko, takže jsme se s Luckou, to je ta spolubydlící, sebraly a šly tam. No a narazila jsem tam na Jirku; opět jsme se dali do řeči, řekla jsem mu, že bydlíme na stejných kolejích a začal mi popisovat, jak vypadá Honza, jeho spolubydlící a kamarád, který studuje ten samý obor co já. No měla jsem tušení, kdo je Honza, ale ještě mi chvilku trvalo, než jsem se s ním seznámila. No to bylo mé další setkání s Jirkou. Ale hlavně jsem byla s Robkem, já z toho kluka fakt nemohla.

Na kolejích nám konečně zapnuli kolej net, no a já jsem měla ve sdílených souborech složku, kde jsem měla Robkovi fotky, no a samozřejmě jsem ji zapomněla přemístit někam jinam a než jsem si to uvědomila, tak si ji pár lidí prohlídlo. Ale to jsem nevěděla, nešel mi internet a věděla jsem, kde bydlí Jirka s Honzou, tak jsem si řekla, že když to jsou ti kluci, tak by mi to mohli rozchodit, bydleli na tom samém patře co já, takže jsem to neměla daleko. Přišla jsem k nim a jak mě Jirka viděl, tak se mě hned ptal, jestli náhodou nemám ve svém počítači složku, kde jsou Robkovi fotky… Takhle se dozvěděl o tom, že se mi líbí. Byl jeden z mála, který to věděl, můj spiklenec. Začali jsme se spolu bavit, v Brně proběhlo ještě několik akcí, podnikli jsme něco na kolejích, ale byla to taková známost. Spojovalo nás LaP. A díky němu a Robka se vlastně náš vztah prohloubil.

LaP slaví každý rok svoje narozeniny na jedné chatě. Akce s programem, skvělými lidmi, kytarami a skvělými lidmi. S Jirkou jsme tam oba byli. Byl tam i Robko a já stále byla do něj zamilovaná. Ten večer jsem prokecala s Jirkou, mluvili jsme o tom, co se děje, řekl mi, že se nedávno rozešel s holkou a že teď se mu líbí jiná. Ten večer čekal na sms od ní a snažil se mě přemluvit, abych to Robkovi řekla. Udělala jsem to a Robko mě odmítl. Myslela jsem si, že budu silná, ale nebyla jsem. Vzala jsem si bundu a šla se ven vyplakat. Když jsem se vrátila, tak jsme s Jirkou neměli ani jeden dobrou náladu. Kluci hráli a zpívali a Jirka za mnou přišel a řekl, že jdeme tančit. Přesně tohle jsem potřebovala, aby mě někdo objímal a tančila jsem. Poprvé jsem nebyla holka co sedí v koutě, ale ta, se kterou někdo tančil, i to pro mě hodně znamenalo. Doteď mám před očima, jak Jirka za mnou přišel a řekl: „Pojď, jdeme tančit," a tančili jsem. Snad kromě 2 tanců tančil pouze se mnou a já mu za to dodnes vděčím. V noci jsem jela domů a druhý den jsme jeli spolu s Jirkou do Brna.

Stála jsem na nádraží s pár lidmi z LaP, kteří mířili taky do Brna, a přišel Jirka. Nikdy jsme mezi sebou neměli nějaký fyzický kontakt, ale jak jsme byli na tom nádraží, tak jsme se museli obejmout. I když jsem byla v háji z Robka, tak jsem byla ráda, že mám Jirku.

Čas plynul dále a my se s Jirkou spolu začínali bavit více a více, mohla jsem se vymluvit z toho, jak mám Robka ráda a z dalších svých problémů. Bylo fajn někoho takového mít. Jednou jsem se učila na zápočtový test a byla jsem fakt ve stresu, protože jsem to moc nechápala a v hlavě jsem měla jenom Roba. Do toho mi začal psát Stanik. No a Stanik se mnou začal řešit, jestli teda budeme slavit Silvestra u nás na chatě a další věci. Vlci mi psali, jenom když něco potřebovali a Stanik už nebyl výjimkou. Naštvala jsem se na něho a napsala mu, že mě štve, že se na mě vykašlal, že se ani nezajímá, jak mi je a jenom mi píše, protože něco potřebuje. Napsala jsem mu, co mě tíží a že jsem ve stresu, ale on to nepochopil, nepochopil vůbec nic. No a najednou se objevil Jirka na icq, tak jsem mu napsala, co se stalo. On mi napsal, že si jde dělat toasty a já si mám přinést, co na ně chci, tak jsem nechala pokoj pokojem, počítač počítačem a učení učením, sebrala se a šla jsem k němu. Tam jsem si lehla k němu na postel, on si pouštěl muziku a udělal mi večeři. Nejlepší bylo, když pak vytáhl čajové svíčky a udělali jsme si večeři při svíčkách. To jsem se musela smát. Bylo mi najednou fajn, Jirka se o mě staral a já se nemusela ani hnout. Bylo to uklidňující. Ten stres ze Stanika, školy, Robka byl najednou pryč, nebo spíše mě to uklidnilo a já se mohla jít zase učit. Bylo to super, vědět, že stačí přejít chodbu a už jste někde, kde je vám dobře. Vždycky jsem sebou flákla Jirkovi na postel a třeba jen tak ležela. Prostě paráda. A najednou tady byly Vánoce a my se s Jirkou neviděli, protože doma jsme se prostě nestýkali. Navíc každý tady měl hodně kamarádů, takže jsme byli s nimi. Na Silvestra odjel se svými kamarády do Kopřivnice a já zůstala doma, kde jsem slavila zase se svými. Ten večer jsem psala Robkovi a on mi odepsal a mě popadla nějaká melancholie. Tak jsem psala Jirkovi, že mi z toho je zvláštně a on mi volal, že nesmím být smutná, že mě má rád a je z toho pak smutný, že mě má rád a tak. Myslím, že ten večer by minimálně trošku cinknutý.

Začal nový rok a s ním i zkouškové. To bylo něco, začala jsem si uvědomovat, že mi na Jirkovi neuvěřitelně záleží, ani nevím, jak se ve mně ten cit vzal, vždyť jsem vždycky chtěla Robka a Jirka byl jenom kamarád. Zkoušky se mi nedařily a já věděla, že jestli to tak půjde dál, tak z toho Brna letím, ani nevím jak. Když jsem nedala nějakou třetí zkoušku, tak jsem z toho byla hodně smutná, ležela jsem ten večer zase u Jirky na posteli a on tam zase jako vždy seděl. Viděl, že jsem z toho hodně smutná, ale nevěděl, jak pomoct, já jsem se raději sebrala a šla k sobě na pokoj, abych mu tam nebrečela. Večer se vrátil ze Sombrera, chvilku jsme si psali po icq a já mu napsala, že potřebuji člověka, který mě obejme, nechá mě vybrečet u sebe v náručí a pak mi bude líp. No a on mi napsal, jestli se může stavit. Tak přišel, přinesl s sebou láhev Key rumu, tak jsme si dali panáka, on mě objal, leželi jsme v posteli a povídali si. Bylo to jako živá voda, už jsem nebyla sama. Nebyla jsem sama ani předtím, ale až ten večer mi to nějak docvaklo, měla jsem pocit, že to bude fajn. Druhý den se zase večer stavil, už mě neobjímal, ale to mi nevadilo. Chtěl se stavit jenom na skok, ale nakonec z toho zase byla tak hodina. Ležela jsem v posteli, on seděl na ní a povídali jsme si. Já jsem měla velké nutkání ho chytit za ruku, ale neudělala jsem to, ale on chytil mě, to mě překvapilo, nechápala jsem… Ten kluk byl fakt něčím novým v mém životě, nikdo se ke mně tak nechoval. A já se zamilovala. To byly poslední 2 příjemné večery, co jsme spolu strávili. Pak si uvědomil, že je tady reálná šance, že nebudu v Brně i další semestr a stáhl se. Mě to v tu dobu hrozně překvapilo a nechápala jsem to, až časem jsem se dozvěděla, že nemá rád „vztahy“ na dálku a taky se bojí toho, že bychom mohli mít jakýkoli blízký vztah. Došlo mi až pozdě, že Jirka lidi, které má blízko u sebe, od sebe odhání, aby mu nemohli ublížit. Jeho heslo, že nebude existovat osoba, která o něm bude vědět vše, mě vždycky hodně naštvalo.

Vrátila jsem se zpátky do Havířova, přihlásila jsem se na pracák, začala chodit do jazykovky a vzpamatovávala jsem se z toho, že jsem musela opustit Brno a všechny své přátele. Byla jsem sama, trávila jsem hodiny na netu a icq, abych aspoň nějak mohla být ve spojení s Brnem. Dokázali jsme s Jirkou pokecat i po icq, věděla jsem, co se s ním děje a tak, ale s postupem času se i tohle vytratilo. Hned na začátku, jak jsem odjela z Brna mi napsal, že chce jednu holku. Bylo to jako studená sprcha, ale co jsem mohla dělat, akorát mu to přát a podpořit ho v tom, i když to hodně bolelo, ale udělala bych to znovu a udělám to zase, až za mnou přijde, že má nějakou rád, vždyť je důležité, aby byl šťastný.

Bylo fajn, že jsem ho mohla seznámit s mými přáteli ze střední, začali jsme se zase scházet a on mezi ně zapadl. To bylo taky fajn. Hned první akce byla pro mně hodně zvláštní, viděla jsem Jirku asi po 14ti dnech, byli jsme si právě s kamarády sednout do hospody. Celý večer jsme si sebe nevšímali. Já jsem čekala, že začne on, on to samé ode mně. Ten večer se docela opil, tak začal flirtovat s holkama, s Kájou a Pájou. No a já se raději bavila s klukama, aby mi nebylo smutno z toho, že si mě nevšímá. Pak si už řekl, že má dost a šel domů, šla jsem kousek s ním, sedli jsme si na lavičku a začali kecat, objali jsme se a já byla spokojená, protože z toho, co říkal a jak to říkal. Byla jsem šťastná, nic se nestalo, ale já byla fakt šťastná. Pak jsem Jirku 3 týdny neviděla. Chyběl mi a trápilo mě, že mu nemůžu říct, že ho miluju, ale nechtěla jsem po icq a navíc nevím, jak by to vzal. Pak to nějak vyplynulo ze situace, ale řekl mi, že mě nemiluje a že bude rád, když se nebudu trápit. No a co jsem mu tak mohla říct, že se už netrápím, i když to byla lež, ale pak bych ho mohla ztratit úplně a to jsem nechtěla.

Na začátku března jsem onemocněla. To bylo fakt hnusných 14 dní a přitom to začínalo tak krásně. Naši odjeli se ségrou v pátek na dovolenou na lyže, týden jsem měla být doma sama, no teda ještě tam se mnou byla babička, ale pohodka. Byl pátek večer a já jsem seděla zase na netu, máme s mamčou ve zvyku si vždycky k páteční detektivce nalít sklenku nějakého alkoholu, tak jsem seděla, popíjela whisky a bylo mi fajn, Jirka mi posílal fajn písničky a abych nemusela pít sama, tak si taky nalil panáka. Povídali jsme si po icq a bylo mi krásně. Večer pak šel do tančírny a já koukala na telku, už jsem chtěla jít spát, ale přišla mi od něj smska, tak jsem si řekla, že na něho počkám. Nějak jsme kecali a on mi napsal, že další příspěvek v jeho historii bude 10 000, tak mám napsat něco památného, tak jsem mu napsala, že ho miluju. Nečekala jsem, že mi napíše, že mě má rád nebo tak, to on neumí říkat a ani dávat najevo. Však mě taky nezklamal. Napsal mi, že to za to čekání stálo , no jo, známe svoje lidi. Nevadilo mi to, byla jsem ráda, celou sobotu jsem chodila a byla mimo z toho, že jsem mu to mohla říct. V neděli ráno jsem se probudila a měla jsem horečku a všechno to moje štěstí se změnilo na zoufalství, protože jsem věděla, že jsem chytla od ségry streptokoka, ale doktor mi nedal antibiotika hned, takže jsem se do čtvrtka trápila s paralenem, v sobotu jsem měla být s Jirkou a dalšími kamarády a já se cítila blbě. Tak hrozně blbě. A zoufale, protože Jirka měl pak přijet až za 3 týdny a já jsem ho chtěla vidět, ale hecla jsem se a v sobotu jsem se s nimi se všemi viděla. Ten den jsem se cítila neuvěřitelně skvěle, bylo mi dobře a všechno bylo fajn. Jirka odcházel dříve a já šla zase s ním. Cestu, která trvá většinou tam a zpátky tak 20 minut a to hodně přeháním, jsme šli hodinu. Jirka mi ten večer tvrdil, že by mi bez něj bylo líp, to když jsem slyšela, tak jsem ho málem zašlápla do země. Vždyť já si život bez něj neumím představit, ale já jsem měla strach, že mě opustí, že udělá to samé, co ostatní kluci, vyléčí si svoje rány a opustí mě. Taky jsem mu to řekla a to zase naštvalo jeho. Říkal, že v tomhle mu budu muset věřit, jenže to by bylo jako totální odevzdání. Proto s ním ani nedokážu tančit, taky bych se mu musela úplně podvolit a co by mi pak zbylo? Jak bych se té lásce mohla bránit? Ale nakonec jsem se odhodlala a když jsme se rozloučili a já se vrátila zpátky do hospody, tak jsem mu napsala, že mu teda věřím.

Jo - to byl březen, ten se rychle přelil do dubna a Jirka se se mnou pomalu ale jistě přestal bavit, já jsem na něj naléhala, protože jsem ho potřebovala ve svém životě. Od té nemoci se můj psychický stav promítl do toho fyzického a byla jsem jako chodící hypochondr. Bolela mě pořád hlava, byla jsem strašně unavená, začaly mi problémy s páteří, šumět v uších. Děsil mě můj život i zdravotní stav, protože ten odrážel ten stav psychický. A Jirka se bál a bojí té zodpovědnosti za mě. Když už jsem byla fakt zoufalá, protože jsem nevěděla, co se děje a všechno mi přišlo, tak zmatené, tak jsme zase jednou byli spolu a povídali si. Vzduch se pročistil a bylo zase fajn.

Udělal toho pro mně opravdu hodně, když jsem byla v háji a mamka mi říkala, že se neučím na přijímačky a že dopadnu blbě a prostě mi dala přednášku, která mi nebyla zrovna milá a já jsem z toho byla v háji, tak jsem mu napsala a on mi zavolala a povídal si se mnou. Když jsem mu napsala někdy v dubnu, že se už těším na kopretiny, tak mi poslal fotku kopretin. Jednou jsem mu napsala, že jsem ho ještě neviděla v bílé a on si jednou vzal bílou košili a taky tvrdil, že to je kvůli mně. Říká mi, že chce, abych byla šťastná, já chci, aby byl šťastný on. Miluji ho. Byla doba, kdy jsem byl přesvědčená, že mě taky miluje, pak doba, kdy jsme si i já skeptik myslela, že je jen otázkou času než spolu začneme chodit. I když mi tvrdí, že mě nemiluje. Jednou mi ale napsal, že si dokáže představit, že by se mnou chodil… A já nevím, jsem z něho zmatená. Dostávám se aspoň trošku zpátky do normálu, i když to je strašně těžké, protože se mi vůbec nedaří, do Brna mě zpátky nevzali, a tak zbývá ještě Ostrava, ale můj život je v Brně. Zdraví se už trošku vrací do normálu, dalo by se říci, že trošku vyhrávám sama nad sebou, že jsem se trošičku zklidnila. Měla bych Jirku dostat pryč ze svého života, ale nechci. Známe se necelý rok, prožila jsem s ním toho ale opravdu hodně a nechci o něj přijít. Je to úžasný člověk, i když se chová jako tupý osel. A já nevím, co si o něm mám myslet. Jestli mě miluje, nebo miloval, tak si to nechtěl připustit. Ta jeho tvrdohlavost mě asi zabije, protože já ho fakt potřebuju. Nemám ve svém životě žádný opěrný bod, čeho se zachytit.

Chtěla bych Jirkovi ukázat tolik věcí. Ukázat mu, že láska existuje, že život je fajn a krásný, i když to je velká svině. Chtěla bych s ním cestovat, žít, milovat ho a nikdy neopustit. Chtěla bych si ho možná i jednou vzít a mít s ním rodinu, protože vím, že bude skvělý otec a manžel. Vím, že je to skvělý člověk, jenom on to asi neví… Ale je to jenom o tom chtění, realita je jinde. A začal žít život beze mě a já nevím, jak to zvrátit. Je to jako v té písničce od Anety "Skvělej nápad"… Přesně ten mi chybí, ta písnička je o nás a tu mi nikdo nevezme, ani ty vzpomínky na věci, co jsem s ním prožila. Co bude, to se teprve ukáže. Poté, co mi teď osud háže klacky pod nohy, tak můžu jen doufat, že se to obrátí a já s ním budu moct být. Ale to je taky jenom přání. Život je jinde a realita bolí. Je tu pár věcí, které jsem nenapsala, ale to proto, že se pocity strašně těžko popisují a můj vztah k Jirkovi je hlavně "pocitový". Nikdy jsem k nikomu necítila to co k němu. Ale to je asi taky jedno, protože on mě nemiluje, a nebo jo? Já nevím. Potřebuju s ní strávit více času, ale nevím kdy. No, to už jsou stejně úvahy o tom, co by mohlo být. Nějak to dopadne, a já se můžu jenom modlit, aby to dopadlo dobře.

Nikdy bych neřekla, že někdo dokáže tak dlouho váhat. Jirka se mnou přestal prakticky komunikovat a skoro celý červen jsme nebyli v kontaktu. Už jsem se smířila s tím, že spolu nemluvíme a že spolu nebudeme, čekaly mě prázdniny a já neměla Jirku viděl celé 2 měsíce. Neměl se účastnit žádných akcí CATka a ani neměl jet s námi na instruktorák. Ke konci zkouškového se ale něco změnilo. Jirka mi začal sám od sebe psát. Začal o mně mluvit s jednou naši kamarádkou. Já měla pocit, že spolu fakt budeme, i když jsem tomu nějak nechtěla věřit, protože ono se to vždycky nějak zvrtlo. A ani tento případ nebyl výjimkou. I když jsem byla asi nejblíže, jak jsem kdy mohla být. Jirka mi psal sám od sebe, jak mu dopadly zkoušky, nemusela jsem se ptát. Bavili jsme se spolu, řekl mi, že jde do Sombrera a že se vrátí tehdy a tehdy, nevěřila jsem mu, nikdy nebyl na to moc nebyl, aby to dodržel, jenže on se fakt vrátil v tu dobu, kdy řekl a ještě mi napsal, že už dorazil. Nebo se mně ptal, jestli budu na oslavě kamarádčiných narozenin, kam byl taky pozvaný, jestli budu na akci CAT, nebo zda budu na instruktoráku, pak mi řekl, že tam pojede taky. Tohle jsem nechápala. Dokonce jsme spolu plánovali, jak se dostaneme z akce na tábor. Dorazila jsem do Brna na tu oslavu narozenin a tam se ke mně choval taky zvláštně… No ale nakonec mi řekl, že potkal jednu holku a já zase byla tam, kde jsem byla.

Na akci CAT jsme spolu prakticky nebyli, protože se opil, aby si vyčistil hlavu. Ráno byl už v pohodě. Jeli jsme spolu na tábor. Ještě ve vlaku jsme se bavili o tom, že bychom mohli být spolu ve stanu, ale nakonec to padlo. První 2 dny se ke mně choval skvěle, pak se zase něco stalo a už si mně vůbec nevšímal, jediná chvíle, kdy jsme spolu komunikovali, tak byla přes inzeráty, které si tam lidi navzájem psali a to mi psal jenom proto, že nevěděl, že to jsem já. Jeden večer, byla to noc ze čtvrtku na pátek, jsme kecali společně s lidmi, co taky ještě zůstali vzhůru. Bavili jsme se o tom, že jedna kamarádka nemá mobil a došla řeč i na icq. Jirka už měl trošku připito, tak byl takový hovorný. Říkal kamarádovi, že my 2 máme něco přes 20 000 příspěvků v naší historii na icq. A ten kamarád: „Vy máte spolu tolik příspěvků v historii a to spolu nic nemáte?“ Odpověděla jsem, že ne, ale co jiného jsem taky měla říct, chtěla jsem říct něco úplně jiného, ale Jirka seděl vedle mně. Pak jsme kecali dále a Jirka mi něco řekl, tak jsem mu na to odvětila: „Víš co Richter“, a on chtěl říct: „Víš co Fojtů“, ale jak byl připitý, tak to zkomolil. Ten kamarád se začal divit jakéže to mám příjmení, že je nesklonné, a Jirka si taky přisadil troškou do mlýna tím, že on je sice Richter, ale jeho žena bude Richtrová, protože kdysi někdo udělal u jeho babičky na matrice chybu, takže jeho mamka i sestra jsou Richtrová. No a kamarád na to: „Nebo zůstane Fojtů“. Tím mě položil, jsem se musela smát. Byla jsem ráda, že někdo, kdo nás viděl poprvé, si všiml toho, že mezi námi něco je. Tímhle mě Péťa dostal a dost mě to potěšilo. Ten večer ještě padlo několik hlášek na téma Jirka a já. Byla to fajn noc. Začalo vycházet slunce a Jirka a kamarádka šli spát. Já a Péťa jsme tam zůstali. Ptal se mně, jestli mi nevadí, že je Jirka tak ukecaný, tak jsem mu řekla, že ne, že on je jeden z mála lidí, se kterými já mlčím a nemluvím. Chvilku jsme ještě kecali a pak jsme se rozhodli, že půjdeme spát. Bylo něco kolem šesté ráno. No a jak jsem si lehla do stanu, tak přišel Jirka a oznámil mi, že jde spát k ohništi. To jsem nějak nepochopila, ale prostě to udělal. Druhý den odpoledne jsem ve stanu dospávala probděnou noc a „brzké“ vstávání. Zrovna jsem se probudila, když šel kolem mého stanu Péťa a ptal se, kde mám Jirku. Když jsem mu řekla, že Jirka spí sám v jiném stanu, tak prohlásil, že některým lidem dochází některé věci opravdu pomalu.

Skončil instruktorák a já Jirku viděla pořádně až někdy v září v Brně. Celé prázdniny jsem se snažila zapomenout. Chtěla jsem akorát, aby se mnou byl na moje narozeniny. Dal přednost srazu zpovědnice přede mnou. Byl na narozeninách všech svých známých, kamarádek a podobně, jen ty moje nějak vynechal. A teď nevím, jak na tom jsem. Občas spolu i komunikujeme, ale už to není tak jak to bylo předtím. Nějak to neumím, za to dobu jsem zapomněla jak s ním mluvit. Nevím, co teď bude, ale nějak to určitě dopadne, ostatně jako vždy.

No a teď jsem zpátky v Brně. Noví lidi, noví kluci a já stále přemýšlím nad tím jedním. Člověk je opravdu zvláštní tvor. Kamarádka mi o Jirkovi napsala: „On je skvělý, on se umí o holku postarat. Dal by jí všechno, aby byla šťastná a každá by se do něj hned zamilovala, ale to je na něm to blbé, protože on se toho bojí a tím pádem té holce ubližuje. Neumí využít svých předností, aby byl šťastný. Pro n ěho je lepší se v tom blátě plácat.“ A já s ní souhlasím. Já chci, aby byl šťastný. A jsem sobec, chci, aby byl se mnou. Já si myslím, že bychom spolu mohli být šťastní, fakt si to myslím. Jen se dostat do té fáze, že spolu budeme. Teď se téměř nevídáme. Nemám odvahu mu napsat, abychom se spolu sešli, a on mi sám nenapíše. Jsem srab, jsem to, co vyčítám Páji, jenže on je ten strach z toho, že mi napíše, že nemá čas či něco podobného, větší než ta odvaha mu napsat.

I kdyby to dopadlo tak, že s Jirkou už spolu blíže nepromluvíme, tak jsem mu vděčná za hodně věcí a musím mu poděkovat. Díky němu jsem poznala skvělé lidi, kteří jsou mými přáteli a kamarády. No a hlavně děkuji tobě, Jiříčku. Za to všechno, co jsi pro mě udělal. Bylo toho opravdu hodně. Pomohl jsi mi, v hodně věcech. Mohl jsi se mnou nemluvit, mluvit, vždycky mě to ovlivnilo, posílilo, posunulo dále. Jsi pro mě moc důležitý. Nechci, abys z mého života zmizel, ale měla bych se připravit i na možnost, že to tak nebude. Někdy to nechápu. Myslela jsem, že za ty prázdniny nějak zapomenu, ale asi to nevyšlo. Takže uvidíme, jestli to dopadne.

A jak to tedy nakonec dopadlo? Jsem zpátky v Brně. Jirku jsem tu viděla párkrát a zažila s ním ještě pár zážitků. Milovala jsem ho, ale musela jsem zapomenout, protože on mě bral jako kamarádku. Chybí mi ale jako přítel, protože si myslím, že přáteli jsme byli dobrými. Nabídla jsem mu naše přátelství zpět, jenže on mi řekl, že mi nevěří, že ho už nemiluju, takže se spolu nestýkáme, nebavíme a já jsem bez toho fajn človíčka, který mi dělal v životě aspoň chvilku společnost. I tak, Jiříku. Milovala jsem tě a stále tě mám ráda, protože jsi fajn človíček, jen o tom asi stále ještě nevíš, protože si nevěříš. Přeji ti jen to nejlepší. A hlavně najdi sám sebe a buď v životě šťastný. Díky za ty kamarády, které jsi mi do života přivedl. Sbohem a doufám, že to není navždy.

P.S. Po roce jsme s Jirkou zakopali válečnou sekeru a pomalu se z nás opět stávají kamarádi… Asi ten náš vztah opravdu nebyl obvyklý. Jirka se za tu dobu změnil, už neutíká před lidmi a moc neřeší svůj stav a spíše se snažím s tím něco dělat. Jsem ráda, že na to konečně přišel a že si taky konečně našel babu, se kterou vypadá spokojeně. Teď jen můžu doufat, že budeme opět kamarády, i když vím, že to už nikdy nebude tak, jak to bylo předtím. Je to tím, že už do něj nejsem zamilovaná a koukám na něj jinak. Předtím to byl přítel, který pomáhal, ale teď si nemyslím, že toho bude schopen a bude chtít. Teď to s ním bude stejné jako s ostatními… Pokud bude chtít, tak mu budu dělat vrbu. Ale i tak jsem ráda, že se spolu bavíme… A hlavně, že ten podnět přišel od něho. Kamarád mi tolikrát říkal, že mám udělat první krok já, ale já si musela počkat, jak to bude brát on. On musel chtít naše kamarádství, přátelství… Prostě cokoli to bylo… Zpět. A jak jsem tady napsala, teď už jen doufám, že spolu budeme komunikovat dále a že nám to teď vydrží déle než rok .