Krvavá spravedlnost (díl 1.)

 
     KAP, KAP, KAP…stéká voda z vlhkých zdí…KAP, KAP, KAP…a stejně tak slzy z šedých očí, otupěle hledících do tmy. Z očí bez života, bez jiskřičky, která by zahřála tu bezútěšnou prázdnotu.
     Proč se jen nechala přemluvit? Proč se mu na to všechno nevykašlala?! Neměla ho poslouchat! Prý „Bude to hračka. No tak, Sandro, že do toho pudeš se mnou?“ A Tomáš stále naléhal a přemlouval a lichotil…
„Bez tebe to nebude ono, dyť ty seš moje hvězda! Zločinecká sexbomba!“ vemlouval se Tom.
„Já ti nevím, je to nebezpečný…“ Sandra pořád váhala.
„Ale prosím tě, nic se nestane, ten barák je jako stvořenej k vybílení!“
„No tak dobře“ přikývla nejistě…A, i když to zní otřepaně, byla to opravdu největší chyba jejího života.
     Dvě postavy se plížili vprostřed noci k honosné vile. Pro drobné zlodějíčky, jako byli oni, to byl zlatý důl. Pro Sandru to byla první větší akce, zatím vždycky jen konfiskovala obsah kapes a tašek neopatrných turistů. Ale tohle bylo jiné. Adrenalin koloval žilami. Vzrušení se rozléhalo do každičkého milimetru těla. Srdce hlasitě bilo a prudce se zmítalo v dívčině hrudi. Celé tělo napjaté a připravené na úprk. A zároveň ten strach. Sžíravý a všeobjímající. Očekávání nemohla téměř dýchat.
     Dostat se do domu nebylo složité. Brána nebyla střežená. Hlídka na zahradě vykuřovala v altánku. Psi je snad vycítili, ale ledabylí hlídači jejich neklidu nevěnovali pozornost. Do domu se vkradli francouzským oknem v jídelně, které bylo z nějakého důvodu otevřené. Sandře se už tohle zdálo podezřelé a chtěla se zeptat, jestli je dům určitě prázdný, jak Tomáš sliboval. Ale když uviděla ten přepych, stříbrné podnosy a příbory, svícny, obrazy ve zlatém rámu…Nezmohla se na slovo.
„To koukáš, co? Říkal sem: je to jackpot!“ zaradoval se její společník.
„Páni…“dostala ze sebe v odpověď. Tohle předčilo všechna její očekávání.
„Běž vedle a mrkni se po něčem cenným.“ probral ji přítel ze zamyšlení.
     Prošla dveřmi do dalšího pokoje, asi obýváku nebo salónu. Všechno bylo ještě nablýskanější a luxusnější než v jídelně. Na krbové římse byla šperkovnice, křišťálová miska a starožitné svícny. Rozevřela tašku a začala do ní skládat kořist. Právě když chmátla po jednom ze svícnů, zavadila o mísu. Drahý blyštivý kousek sklouzl z římsy a s příznačným hlukem se roztříštil na miliardu kousíčků. Příšerně se lekla.
     To však nebylo vůbec nic ve srovnání s šokem, který ji přivodily kroky, blížící se po schodech z horního patra. „Sakra! Mělo tady bejt pusto!“ prolétlo jí hlavou. Položila svícen zpátky na místo a otočila se, aby se rozhlédla po nějakém úkrytu, ale bylo pozdě. Když se otočila zpátky čelem ke schodům, stála už tváří v tvář staršímu muži s pistolí v ruce. K její smůle v téhle čtvrti měli obyvatelé lehké spaní a zbraně pod polštáři. Několik domů v sousedství totiž bylo během minulých několika dnů vykradeno.
„Ani se nehni, mizerná zlodějko! S kamarády už sis v okolí přišla na pěkné peníze, co? Ale tady máš smůlu, děvenko! Volám policii!“ zahřímal zřejmý majitel domu a natáhl se po telefonu.
     Pak zazněla tupá rána a muž se skácel k zemi. Za ním stál Tomáš a v ruce držel svícen.
„Sorry, kámo, ale myslim, že  nikam volat nebudeš“ ušklíbl se mladík.
Ale Sandra, která se skláněla nad ležícím člověkem s dvěma prsty na jeho krku, byla viditelně otřesená.
„Klídek, zlato! Jen si trochu zdřímne“ pousmál se Tomáš.
Děvče se pomalu zvadlo a vrhlo pohled na šklebícího se hocha.
„Ty pitomče“ sykla.
„Co se děje, San?“
„Co se děje? Co se děje?!“opakovala zuřivě. „Tys ho zabil!“ zakřičela.
„Hej, hej, klid! Pssst!“ zklidňoval ji a doufal, že ji ochranka venku neslyšela.
„Hele, poslouchej mě: Všechno bude OK. Počkej tady, já něco vymyslím“ chlácholil ji a pak zmizel ve dveřích jídelny.
     Trvalo to jen chvilku, než Sandře došlo, že se nevrátí. Nakoukla do vedlejší místnosti, ale kromě záclon na okně, které se ve větru vznášely jako zlověstné cáry mraků na obloze, tam bylo naprosto mrtvo.
     Naletěla mu…Věřila mu a on ji podrazil…