Karsen - 3.díl

KARSEN (3.díl)

Nebe se rozjasnilo a ptáci si začali prozpěvovat. Karsen se rozhlédl kolem. Nevraživou náladu dopoledne vystřídalo ospalé veselí. Tráva se mírně pohupovala ve větru, koruny stromů se k sobě láskyplně nakláněly a tichými hlasy si předávaly novinky z povětří. Štěně vyskočilo na povalený strom u cesty a snažilo se chytit běláska. Škobrtlo a převalilo se do mechu. Sedlo si a začalo se drbat svou chundelatou packou, jako by snad na světě ani nemohlo být nic přirozenějšího. Karsen se usmál. Konečně se vyprostil z depresivního objetí brouků, které mu do hlavy nasadil jeho přítel. V dobrém rozmaru začal přemýšlet o jménu pro štěně, které ho očividně následovalo. Vzpomněl si na prvního psa, kterého měl. Když byl malý, chodil si s ním často hrát k blízké jeskyni a dělil se s ním o to málo, co se mu podařilo ukořistit v kuchyni, kde pracoval. Právě v té jeskyni kdysi našel starý meč, na jehož rukojeti bylo hned pod ostřím vyryto „Percival Gordon IX.“. Pojmenoval tak tedy svého prvního psa. Samozřejmě, že na takové jméno pes neslyšel. Postupným zkracováním se dostal až ke jménu Perci. Týden poté, co dospěl k této zkrácené verzi, roztrhala jeho psa smečka vlků, která v zimě obcházela vesnici. Dnes to vezme z opačného konce. „Gorde,“ zavolal na psa. Ten jen mírně trhl svou chlupatou hlavou a pokračoval dál v honění motýlů. „Gorde“ zkusil to Karsen tentokrát důrazněji. Pes se otočil a se zdviženým ocasem ho loudavě následoval. Karsen se pro sebe usmál a pohlédl na cestu před sebou. Vlastně to byla jen lesní pěšina, která spojovala nejvzdálenější usedlosti knížectví s hlavním městem. Chodil tu jen málokdo. Většina lidí si prostě musela vystačit s tím, co měla a obchodovat jen ve vlastní vesnici. Proto už teď začal Karsen přemýšlet o místě na spaní pro dnešní noc.

Ještě za světla se zastavil u jezírka, které tu vytvořil potůček křižující cestu. Našel si pěkné, pohodlné místo poblíž. Doprostřed vyskládal kruh z kamenů a nanosil klestí na podpal. Hromádka silnějších větví mu zajistí oheň až do rána. Vyndal křesadlo a troud a za chvíli už plápolal na louce malý plamínek, který se rychle rozhořel. Mezitím se setmělo. Karsen vyklepal svůj plášť a položil ho na zem. Usnul hned, jakmile složil hlavu.

Haf, haf haf… probudil Karsena z bezesného spánku Gordův štěkot. Pes stál kousek od ohniště a s pěnou u huby štěkal na něco ve tmě. Karsen se zadíval mezi stromy. Sametovou čerň noci dokresloval žalostný srpek měsíce, který visel na obloze a místo svitu jen smutně pomrkával na krajinu pod sebou. Skomírající plamínky malovaly na okolních stromech děsivé stínohry. Karsen přiložil do ohně. Jako v ozvěnu zapraskání čerstvě přiložené větve, se ozvalo zavytí. Druhé, třetí. Vlci. Vždyť je léto a jejich loviště by teď měla být úplně někde jinde. Pomyslel si Karsen. Měl pocit jakoby v mihotajícím se stínu mezi stromy zahlédl svit dravčích očí. Věděl, že když se mu podaří oheň do rána udržovat, tak se mu nic nestane. Nechtěl si ani domýšlet, co kdyby ho Gord neprobudil. „Zatracený vlci,“ ulevil si. Začal si potichu hvízdat, aby si dodal odvahy. Zády k ohni strávil zbytek noci mžouráním do stínů.