Jen šálek maté

Sedím ve svém pokoji a vdechuji omamné aroma lístků maté. Lžičkou rozvířím sedlinu, ale ta opět pomalu, jako vzdušný vír na podzim, usedá ke dnu.

"Zase my dva," povím potichu kalíšku.

Jeho modré malování na bílém podkladu ale mlčí jako vždycky. Já se tím ovšem nenechávám odradit.
"No tak, proč mi něco nepovíš?" usměju se pro sebe. Vím totiž, že poví. Skrz vůni jeho čaje, prostřednictvím jeho oprýskaného ouška.

"Proč jsme tu spolu? Proč ty a já?" zkusím to znova.

Opět si trochu usrknu. Jemná chuť cesmíny se postupně rozlévá do celého těla. Přináší úlevu ale zároveň i podivné ne nepříjemné pnutí. Kontury zašlého pokoje přede mnou se rozmazávají a padám zpět – proti proudu času.

~~~

"Ty hnusnej hajzle! Už tě tu nechci ani vidět!" rozkřikla se matka a hodila po otci talíř. Ten už na to ale byl připravený, a tak hbitě uhnul ke straně a od stěny se rozlétly střepy.

"Uklidni se. O tolik snad nejde. Tak jsem s chlapama šli do…" na chvilku se odmlčel. Otočil hlavu směrem ke mně a vypadal, jakoby snad nevěděl, jestli to má říct," ale čert to vem. Byli sme v bordelu. Jako ty bys nikdy nikoho neměla."

"Táhni!" vykřikla znovu matka a dobře mířenou trefou zasáhla tátu do ramene. Potom se složila na židli u kuchyňského stolu a rozplakala se.

"Na co čumíš? Jdi do pokoje!" utrhnul se na mě otec.

Potichu jsem vycupital, abych se vyhnul případné ráně nádobím. V pokoji jsem si sedl na pohovku a zahleděl se do zdi. Bílá barva nového nátěru lehce bodala do očí, ale zároveň ukazovala, že byt je čerstvě zařízený. Vše tu bylo ještě nové. Vlastně všechno kromě nádobí. To už rodiče stihli zlikvidovat. Jediné, co zbylo, byl hrníček, který jsem šmudlal v ruce.

Vždycky, když se začali hádat, rychle jsem pro něj doběhl a schoval ho v dlani. Vytvořil jsem si k němu pouto, které ani dobře nezvládnu vysvětlit. Za ty desítky a stovky hodin, když jsem přejížděl prsty jeho jemnou strukturu a vystupující motivy, jsem si zapamatoval každý jeho výstupek a prohlubeň. Jako slepec, který čte Braillovo písmo, si jsem jistý, že bych tenhle šálek rozeznal od jakéhokoliv jiného.

~~~

S výdechem se ustálím v přítomnosti.

"Ano, proto jsme spolu. Máš pravdu. Ale to nevysvětluje proč jen my."

Na chvilku se odmlčím a zahledím do prázdna. Malý, průhledný proužek vůně vzlétne od kalíšku a rozdráždí moje smysly. Opět ho uchopím do ruky a něžně pohladím po baňatém boku.

"Pověz mi jak to, že jsme sami."

Jako zelené ruce dryád se mé mysli chopí vzpomínky a už mě táhnou do přítmí šerého lesa.

~~~

Přestože se rodiče neustále hádali, vydrželi spolu dobrých deset let. Ukončila to až téměř banální událost – došel alkohol. Otec se prostě sbalil, odešel a už o něm nikdy nikdo neslyšel. Matka z toho nejprve byla nešťastná. Chodila týdny po bytě jako loutka. Trhavě se pohybovala a vypadalo to, že každou chvíli upadne. Téměř se zdálo, jako by s ní opravdu pohyboval nešikovný marionetář.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by se otec vrátil. Přestal jsem tedy chodit na vysokou školu, která mě stejně nebavila, a našel si místo v nedalekém obchodě se smíšeným zbožím. Každé ráno jsem ušel několik set metrů, navlékl si modrou čapku a povinně se usmíval na lidi. Rukama mi prošlo snad všechno, co by kdy člověk mohl potřebovat k životu. Přesto jsem nikdy nepronikl za lidské fasády. Po práci jsem se vrátil do našeho 3+1 v malé bytovce. Sednul jsem si do svého pokoje, potichu popíjel čaj ze svého malovaného hrníčku a koukal na nepřítomně bloumající matku.

Tohle se opakovalo několik týdnů. A pak, když jsem se vrátil z práce, nebyl doma nikdo. Nezmizelo nic víc, než téměř nepříjemná blízkost jiné osoby. Už předtím jsem cítil, jako by se něco ve mně uzavíralo. Teď jsem to dokonale pochopil. Už jsem nikoho nepotřeboval.

~~~

Zhluboka se nadechnu a vrátím zpět do přítomnosti. Stěny stále toho samého pokoje už zešedly. Usadil se na nich prach a zakryl tu vtíravou novost, kterou kdysi zářily. Na polstrovaném křesle cítím stín svého otce. Vytrvale, vyčítavě, bezhlasně se na mě dívá. S němým pokáráním na šedých rtech mi dělá společnost.

"Co mi tím chceš říct?" zeptám se znovu šálku.

"No tak co?!" už téměř zakřičím.

Pár hlubokých nádechů a klidně odkládám hrníček zpět na stůl. Rozvířím lžičkou lístky cesmíny a opět se zvedá podzimní vír. Jenomže tentokrát si nejsem jistý, jestli se náhodou v šálku krutou rychlostí nehnětou a netočí mé vlastní útroby. Střeva se smotávají a rozmotávají a začátek honí konec. Potřesu hlavou a děsivá představa zmizí.

"Já vím, co mi chceš. Máš mi dát odpověď na otázku; na to, na co se ptám už několik let. Na to, co chci vědět od doby, kdy odešel otec. Jsem jenom obětí minulosti a cizích přání? Kolik mi vlastně zbylo možností. Kdy jsem viděl víc, než jen odrazy svých vzpomínek?"

Hrneček mlčí, ale v tichu jeho hladiny slyším odrazy hádek rodičů. Poloplíživé matčiny kroky. Svůj vnitřní hlas, který na mě už léta křičí. Šálek nemusí mluvit. Jeho mlčení mi řekne všechno.

"Máš pravdu," odpovím smutně.