"Probral jsem se v místním špitále. Od léčitelek jsem se dozvěděl, že jsem nebyl při smyslech tři dny, protože se mi do jizvy dostal nějaký jed, ale ani ty léčitelky nevěděly, co to bylo zač. Předtím se s něčím takovým nesetkaly.
Po dvou dnech usoudily, že jsem znova schopný služby a tím pádem i výkonu trestu. Upřímně řečeno, měl jsem tentokrát z Dračího lesa obavy, protože jsem netušil, co mě tam zase potká.
Když jsem při západu slunce překročil tu pomyslnou hranici mezi městem a lesem, začal jsem mít opravdu strach. Hodně dlouho jsem bloumal po okraji lesa, protože se ve mně usídlil respekt před jeho středem. Ale co se dalo dělat, musel jsem jít dál. Byla už pořádná tma, měsíc skoro v úplňku, tak bylo dobře vidět, jenže v Dračím lese byly stromy tak podivně semknuté k sobě a přes hustě porostlé větve nebyla obloha skoro vidět.
Trasu jsem se rozhodl vzít z druhé strany, přece jenom se mi nechtělo riskovat další setkání s tím stvořením, co mě zranilo.
Tahle část cesty byla trošku jiná, trošku víc zvláštní.
Rostliny jakoby podléhaly nějaké nemoci, byly.. uhnilé? Přemýšlel jsem, čím by to mohlo být. Podíval jsem se tedy ke kořenům, protože se tam leskla nějaká tekutina. Sehnul jsem se a nabral jí na prsty. Voda to nebyla. Pokusil jsem se jí nastavit proti světlu. Byla to něčí krev, ale rozhodně ne lidská. Všiml jsem si, že odkudsi teče. Tak jsem šel proti tomu.. ehm.. potůčku.
A o pár metrů dál jsem našel Aisu, zraněnou a v podstatě mrtvou. Jakmile jsem se k ní přiblížil, chtěl jí vzít a odnést, ona otevřela oči a jako by jí nic nebylo, skočila po mně."
"Cože?" řekl Esteban překvapeně. Care se pousmál.
"Já vím, zní to velmi zajímevě. Ale ona se na mě prostě vrhla. 4ekal jsem, že mi přerazí vaz nebo tak, ale pak jsem si všiml jejích zubů a toho, jak lačně kouká po mojí krční tepně, radši jsem ten krk nastavil a smířil se s tím, že tu asi umřu. Jenže ona si všimla té jizvy.
'Tak to jsi ty,' řekla. Tohle jsem nechápal. Zeptal jsem se, jestli mě odněkud zná a ona přikývla.
'Tu jizvu máš ode mě.' "
Po dvou dnech usoudily, že jsem znova schopný služby a tím pádem i výkonu trestu. Upřímně řečeno, měl jsem tentokrát z Dračího lesa obavy, protože jsem netušil, co mě tam zase potká.
Když jsem při západu slunce překročil tu pomyslnou hranici mezi městem a lesem, začal jsem mít opravdu strach. Hodně dlouho jsem bloumal po okraji lesa, protože se ve mně usídlil respekt před jeho středem. Ale co se dalo dělat, musel jsem jít dál. Byla už pořádná tma, měsíc skoro v úplňku, tak bylo dobře vidět, jenže v Dračím lese byly stromy tak podivně semknuté k sobě a přes hustě porostlé větve nebyla obloha skoro vidět.
Trasu jsem se rozhodl vzít z druhé strany, přece jenom se mi nechtělo riskovat další setkání s tím stvořením, co mě zranilo.
Tahle část cesty byla trošku jiná, trošku víc zvláštní.
Rostliny jakoby podléhaly nějaké nemoci, byly.. uhnilé? Přemýšlel jsem, čím by to mohlo být. Podíval jsem se tedy ke kořenům, protože se tam leskla nějaká tekutina. Sehnul jsem se a nabral jí na prsty. Voda to nebyla. Pokusil jsem se jí nastavit proti světlu. Byla to něčí krev, ale rozhodně ne lidská. Všiml jsem si, že odkudsi teče. Tak jsem šel proti tomu.. ehm.. potůčku.
A o pár metrů dál jsem našel Aisu, zraněnou a v podstatě mrtvou. Jakmile jsem se k ní přiblížil, chtěl jí vzít a odnést, ona otevřela oči a jako by jí nic nebylo, skočila po mně."
"Cože?" řekl Esteban překvapeně. Care se pousmál.
"Já vím, zní to velmi zajímevě. Ale ona se na mě prostě vrhla. 4ekal jsem, že mi přerazí vaz nebo tak, ale pak jsem si všiml jejích zubů a toho, jak lačně kouká po mojí krční tepně, radši jsem ten krk nastavil a smířil se s tím, že tu asi umřu. Jenže ona si všimla té jizvy.
'Tak to jsi ty,' řekla. Tohle jsem nechápal. Zeptal jsem se, jestli mě odněkud zná a ona přikývla.
'Tu jizvu máš ode mě.' "
Diskuse článku
Město Mrtvých
Náhodné moudro a přísloví
Spěch je nepozorný a slepý. (Livius)Statistiky
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých ©