das Reich

Generál Tučňák seděl ve své kanceláři za pracovním stolem z pravého plastu. Stěny místnosti pokrývaly mapy a plány, světlo dovnitř nesměle pronikalo malým okénkem u stropu. Velký větrák sváděl nerovný boj s oblaky kouře z doutníku, který svíral v levém křídle. Pravým se nervózně drbal na plyšovém krku. Byl nervózní, nesnášel čekání. Konečně se dveře otevřely a plukovník Barbie se svým zástupcem plukovníkem Pohodou vstoupili. Barbie byla geniální stratég a její pluk elitou armády, ale rozhodně na to nevypadala. Velké modré oči zvýrazňovaly už tak nádhernou tvář lemovanou vodopádem zlatých vlasů, končících až někde u pasu. Zbytek dokonalého těla naštěstí zakrývala uniforma, jinak by se ani plyšový tučňák v její přítomnosti nemohl soustředit.

            Kapitán Pohoda byl úplně jiný, věrný, statečný, čestný, ale nepříliš chytrý plastový vojáček. Na hlavě měl starou helmu britského tipu, u pasu se mu pohupovala polní láhev a na zádech visela puška.

„Posaďte se“, řekl generál. Sám se zvedl a dokolébal k jedné z map.

„Jak jistě víte, situace není dobrá, ztratili jsme Vchod, Postel a možná budeme muset opustit i Papuče. Jestli to takhle půjde dál, za chvíli bude v ohrožení i Domeček pro panenky.“

Zachytil jejich nevěřícné pohledy a řekl: „Proto jste tady, rozhodli jsme se vyslat komando do Sklepa zničit Líheň….“

„Vy jste se zbláznil“, vykřikl Pohoda a prudce vstal, “Vždyť je to sebevražda.“

„Posaďte se kapitáne a nechte generála domluvit,“ poprvé promluvila Barbie.

Tučňák věnoval kapitánovi nevrlý pohled a pokračoval.

 „Tato akce je dobrovolná, ale neřeknu vám víc před vaším potvrzením účasti. S vámi asi nemám počítat, že kapitáne?“

„Řekl jsem, že je to sebevražda, ne že se jí nezúčastním, jistěže jdu.“

„A vy, plukovníku?“, zeptal se generál.

„Samozřejmě, že půjdu taky.“

Tučňák beze slova vstal a naznačil jim, aby ho následovali. Kapitán se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale Barbie ho umlčela pohledem. Mlčky vyšli z kanceláře, prošli chodbu až ke dveřím s nápisem „Tajné“, generál na ně přiložil křídlo a ony se bezhlučně otevřely. Dostali se do velké místnosti, stěny pokrývala odlupující se kytičkovaná tapeta. U jedné ze stěn stála malá kartotéka, uprostřed stál velký kulatý stůl. Kolem něj sedělo pět osob. Další tři židle byly volné. Na ty se usadili.

Konečně generál prolomil ticho.

„Přátelé, všichni víte proč jste tady, ale asi se neznáte navzájem.“ Při těchto slovech se zvedl a vydal na cestu kolem stolu. Ukázal na prvního z vojáků.

„Des. Méďa, expert na výbušniny a sabotáže.“ Obrovský medvěd, kterému přes hruď vedly nábojové pásy, se jen začervenal a zavrtěl na židli.

„Četař………"