Cela

Kdesi v útrobách věznice byl v jedné z tamních cel muž. Nikdo nezná jeho jméno ani už neví proč je tam zavřený. Každopádně to, že sedí v cele smrti mluví samo za sebe. Stále jen čeká kdy pro něj konečně přijdou.  

Jeho cela byla malá a strávil tu tak dlouhou dobu že už jí znal nazpaměť.Ve dveřích bylo přesně třicet čtyři hřebíků, na zemi bylo dvanáct důlků a zabil šedesát šest much a pavouků kteří tu sdíleli celu s ním.
Dveře byly zamčeny čtyřiadvacet hodin denně a jediné co se z druhé strany dočkal byla trocha jídla.To samotné nestálo vůbec za nic. Do cely vnikal úzký pruh světla otvorem ve stropě. To byl taky jeho jediný zdroj světla který mu tak trochu říkal jestli je venku den nebo noc.

Zrovna seděl na posteli hledíc před sebe do tmy když zaslechl čísi hlas. "Jak jsi tu dlouho?" Zeptal se. Muž zapátral v paměti ale nevzpomněl si. Dny se mu slévaly a z týdnů byly měsíce a z měsíců roky. "Řekl bych že už dost dlouho." odpověděl znaveným hlasem a pak se nakonec ještě zasmál. "Je vidět že sis uchoval smysl pro humor." Řekl hlas.
V tu chvíli začal muž přemýšlet kdo to s ním mluví. Dozorci s ním nemluvili a když už od nich zaslechl nějaké slovo tak se týkalo jídla které donesli. Jiní vezni tu také nebyli. V prvních dnech když už nemohl to ticho a samotu snést tak volal někoho kdo by ho mohl slyšet. Volal a mlátil do všeho kolem ale nepomohlo to. To je teď ale už pryč.
Když se vrátil ze vzpomínek zpátky do své cely byl neznámý hlas stále s ním. "Kdo jsi." Zeptal se s nepřátelským tonem v hlasu. V ten okamžik hlas utichl. Nic neříkal. "Musím už z toho tady mít halucinace." Zamumlal si pro sebe. Pohlédl vzhůru k otvoru ve stropu kudy přes den svítí světlo. Pak hlavu opět sklonil. Hlas se ale ozval znovu.
"Ne nejsi blázen. Já tady opravdu jsem." V tu chvíli netušil co si má myslet. Jedna část jeho já to stále považovala za výplod jeho fantazie a ta druhá nedůvěřivě naslouchala hlasu.
"Když nejsem blázen a ty se mi nezdáš tak mi řekni kdo jsi? A co po mě sakra chceš!" Hlas se zasmál. "Hned přímo k věci bez zbytečného zdržování. To se mi líbí." Muž mlčel. Nebyl zvědavý na něčí názor. Chtěl jenom vědět co se tu děje. A podobné vyhýbání odpovědi se mu nelíbilo. "Jestli si se mnou jen chcete trochu pohrát před tím než mě popravíte tak jděte do háje a nechte mě na pokoji." Vzteky se mu v těle vařila krev ale navenek se jevil velmi klidný.
"Nemusíš se hned vztekat. Nechci tě týrat. I když…." V poslední chvíli se hlas zarazil a myšlenku nedokončil. Právě včas. Muž už cítil jak se v něm zvedá vlna vzteku ale k ničemu nedošlo. Zatím věděl jedno. A to bylo to že ho tenhle hlas začínal štvát.

Nevěděl kdo to je. Neustále se ho snažil někam zařadit ale to se mu nedařilo. S tím jak se hlase v cele rozléhal podobně jako ozvěna v jeskyni mohl přicházet odevšad. Navíc byl tak zkreslený že mohlo jít jak kohokoliv z dozorců, vězňů nebo o úplně cizího člověka.
Zahnal myšlenky a soustředil se zase na celu kolem sebe. "Proč jsi vlastně tu?" Zeptal se hlas vězně. Ten jenom pokrčil rameny. "Co myslíš když sedím v cele smrti?." Potom mlčel.
"Tak to jsi musel zabít velkou spoustu zajímavých lidí když jsi tu skončil. Že Alexandře. Nebo ti mám říkat Alexi? Co máš radši?" Hlas zněl pobaveně a vesele kdežto vězeň se nebavil ani trochu.
"Neříkej mi nijak! Jméno není důležité." Řekl nakonec hlasu který ne a ne zmlknout. "Jak chceš. Tak koho jsi zabil? Rodinu, přátele, známé, nepřátele nebo někoho důležitého?" Dotazy mu přišli nepříjemné a zdálo se mu že ho ten hlas chce jenom vytočit. Otázky ho nutili si vzpomínat na to proč tady sedí. Je tu už dost dlouho a měl dost času o všem co se stalo přemýšlet. Možná že víc než dost.
"Zabil jsem hodně lidí. A zabývat se tím co se stalo je jen ztráta času. Nic to už nezmění."
Přemýšlel jestli by chtěl změnit to co se stalo kdyby věděl jak to skončí. Přemýšlel o tom dost často. Ale odpověď byla pokaždé stejná. Udělal by to. Uděl by to samé kvůli čemu tu skončil. Věděl za co tu sedí a  s nikým se o tom co provedl nepřel.Vlastně ani nebylo s kým se přít. Bylo mu jasné že trest dostal právem. I přes to ale ničeho nelitoval. Po delší odmlce se hlas ozval znovu.
"Chci se vrátit k  tomu o čem s tebou chci mluvit." Muž poslouchal i když ne rád. "Chci ti dát možnost žít." To slovo bylo jako ledová sprcha. Skutečnost že by se dostal ven v něm probudila malou špetku naděje kterou už v sobě dávno pohřbil.
"Možnost odejít z téhle zapáchající cely plné švábů." Jak tuhle nabídku poslouchal tak se najednou zarazil. Něco mu tam nesedělo. Dostat se ven není jen tak. Nic není zadarmo. "Fajn a co po mě budeš chtít?" Zeptal se přímo. Čekal co se mu dostane za odpověď. Bude chtít nějakou protislužbu, peníze nebo něco jiného? K jeho překvapení odpověď kterou dostal nečekal.
"Nic po tobě nechci. Je to svobodná volba. Buď půjdeš a nebo zůstaneš tady." V další chvíli se před ním objevil zlatý kruh o jeho výšce. Kruh zářil jako slunce a na první pohled se zdálo že žhne jako oheň který také připomínal. Záře z kruhu osvětlila celou celu takže si musel zakrýt rukou tvář. Za tu dobu kterou strávil v cele už měl dlouhé vlasy a vousy. Vypadal úplně jinak než když sem přišel poprvé.
"Co je to za hloupý trik?" Řekl si sám pro sebe. Pomalu vstal a přišel ke kruhu. Okraje kruhu se vlnily jako živé a uprostřed kruhu to vypadalo podobně. "To není trik." Řekl hlas. "To je cesta ven." Muž přišel blíže ke kruhu a natáhl k němu ruku. V poslední chvíli se zarazil a zůstal stát. Pak ho ale přemohla jeho zvědavost.
Kruh se zdál teplý a při dotyku jeho ruka procházela skrz. Pak se podíval na svou ruku. Byla stejná jako před tím. Nic se jí nestalo. " Říkej tomu jak chceš. Magie, halucinace, divoký sen. Faktem zůstává že to je skutečné." Odvrátil svůj pohled od ruky a podíval se opět na zlatý kruh. "Dobře uznejme že se mi to nezdá. Řekni mi už k čertu co se to děje! Co to je nějaká brána? "
"Ano. Svým způsobem je. A jestli se odsud chceš dostat tak musíš jen projít."
V tu chvíli ho napadla šílená myšlenka. Ale po tom co teď právě viděl mu to tak divné nepřišlo. "Co jsi zač? Nějaký démon? Nebo snad anděl?" Hlas mlčel. Vůbec neodpovídal. "Hádám že jsem se trefil."
"Říkej mi jak chceš. Jak jsi sám řekl. Jméno není důležité. Důležitá je jenom volba."
Odpověď se mu moc nelíbila ale souhlasil s tím. Hlas mu něco tajil a nebo byl jen přehnaně paranoidní. "Vše je jenom na tobě. Ale pamatuj si že tady tě čeká dřív nebo později smrt. Já vím co jsi udělal. Vraha jako ty nikdy nepropustí. Popraví tě a nic s tím nikdo nezmění. Tedy až na tebe. Ty máš teď možnost to změnit. " Ta slova se mu zabodávala do hlavy jak ostré jehly. Stále hlouběji a hlouběji. Ačkoliv to všechno bylo neobyčejně zvláštní a podezřelé tak představa že by žil ho naplňovala dobrým pocitem.
A pak se k tomu dostal znovu. Když bude souhlasit bude žít. Bude to opravdu stát za to? Možná. Život v cele bylo jen čekání na smrt která mohla přijít zítra, za týden nebo až klidně za rok. Každopádně nakonec zemře. Když ale projde tím kruhem tak bude žít. Možná ne dlouho možná ale ano.
Na druhou stranu chtěl zůstat. Ne proto, že tomu hlasu nevěřil. On věřil málokomu. Ne proto, že to je to správné. I když kdo ví. Ale pro to co mu říkala část jeho mysli. Radila mu aby zůstal a neriskoval. Smrt ho tak jako tak dostihne. Ať už z rukou jeho věznitelů nebo z rukou někoho jiného. Sice už dávno přijal osud který ho čekal, ale teď se naskytla další možnost.
Měl z toho v hlavě zmatek. Netušil co by měl udělat. Chvilku měl blíže k jedné možnosti chvíli k druhé. Do hlavy se mi přitom vkrádala nebezpečná myšlenka. Co když to všechno je jenom sen? Co když jsem se už zbláznil?
Potom se opět ozval hlas. "Tak co? Jak jsi se rozhodl? Půjdeš nebo zůstaneš?" Neodpověděl. Stále ještě přemýšlel. "Rozhodnutí je jen na tobě. Můžeš zůstat a nebo odejít.
Jak se rozhodneš?"